Pete Doherty: Carl Barat mi dal další šanci

Je snad symboličtější chvíle na setkání s Petem Dohertym než v den, kdy The Libertines vypustili po jedenácti dlouhých letech novou píseň? Chvíli poté, co Doherty slezl z pódia festivalu Rock for People Europe v Plzni a hodil do sebe pár míchaných drinků, jsme se s ním sešli v jeho šatně. Pete otevřel okno, zapálil si první z mnoha cigaret a o novince se rozpovídal.

Mluvil útržkovitě, často hledal vhodná slova a občas se zasekával v půlce věty a ptal se, na co že vlastně odpovídá. Není pochyb, že jeho drogami a alkoholem nasáklý život se na něm nenávratně poznamenal. I tak Dohertymu nechybělo charisma a ve vzduchu viselo něco, co se dá těžko popsat. Z Dohertyho totiž i přes jeho nevysoký věk mluví životní zkušenosti, včetně těch, které si přeje zažít asi málokdo. Možná proto dokázal uhranout tolik fanoušků napříč hudebním světem.

Nastala nová éra The Libertines?

Co myslíš ty?

Myslím, že určitě. Přece jste nenatočili nový materiál, abyste se zase hned rozpadli…

Já také doufám, že to je začátek nové éry kapely, můžeme tedy doufat společně. (smích)

První singl jste pojmenovali Gunga Din, tedy stejně jako kdysi Rudyard Kipling jednu ze svých básní. Předpokládám, že to není náhoda.

Samozřejmě že není, ale mohli jsme ho klidně pojmenovat „Anglie oslavuj, The Libertines se vracejí“, na což jsme se vykašlali. Fascinuje nás příběh té básně, je o muži, který válčil v Indii v době první světové války a ztratil v ní syna, je tam skvěle popsán jeho silný patriotismus a víra v říši a následné prozření a ztráta ideálů v to, co věřil. Příběh, který báseň má, je chytlavý a také hodně inspirativní. Carl Barât chtěl píseň původně pojmenovat Gunga Gin, protože gin (džin – pozn. aut.) je něco zlého a temného, starodávný démon, ale nakonec jsme zůstali u názvu básně.

Nebudeme si nic nalhávat, návrat The Libertines je jedním z nejočekávanějších na hudební scéně. Co od něj konkrétně čekáte vy?

Doufám, že budeme hrát muziku, kterou jsme dřív dělali. Očekávám, že budeme brutální, ofenzivní, ale také tolerantní a kamarádští. Když jsme před lety začínali, absolutně jsme netušili, do čeho jdeme a zda to vůbec bude fungovat. V tuto chvíli víme, co děláme, chceme nahrát nové desky a také doufáme v komerční úspěch. Já bych si opravdu přál natočit s kapelou víc alb než jen tohle jedno.

Vydobyli jste si slušnou pozici nejen v Anglii, což hraje ve váš prospěch, že nezačínáte od nuly.

Je to jako kdybychom měli rozestavěný dům, už měli postavené základy a teď se chystali ten barák dodělat a zkrášlit.

Jaká je nová deska?

Nový materiál odráží to, kam jsme se hudebně posunuli jako jednotlivci. Všechny své dosavadní zkušenosti jsme dali dohromady a na výsledek jsme opravdu hrdí.

Za rozpadem The Libertines stály v roce 2004 především rozpory mezi tebou a spoluhráčem a spoluzakladatelem skupiny Carlem Barâtem. Jaký vztah spolu máte teď?

S Carlem se známe už od dob studií, byl vždy součástí mě, stejně jako jsem já byl součástí jeho. Teď si dovolím říct, že jsme znovu přátelé. Víš, Carl je silná osobnost a já mu věřím, strávili jsme spolu hodně času. Myslím, že mi pomáhá být mnohem lepším mužem, než jakým ve skutečnosti jsem. V minulosti jsem udělal strašně moc hloupostí a on kvůli mně musel hodně trpět. Prostě mi dal další šanci. Možná je to něco jako test.

Kdo vlastně přišel s nápadem dát The Libertines znovu dohromady?

Absolutně netuším. Když jsem byl na detoxu v Thajsku, tak Carl za mnou v listopadu loňského roku přijel jako kamarád na návštěvu. A trávili jsme spolu nějaký čas, seděli jsme spolu na pláži, hráli na kytary a najednou někdo řekl: „Sakra, dejme to zase dohromady!“ A bylo to. (smích) Pak jsme dali dohromady pár nápadů na nové písně, ještě než jsme vůbec podepsali smlouvu s nahrávací společností.

Jaké nastaly změny ve vašem osobním a profesním životě po návratu ze zmíněného odvykacího pobytu?

O mém soukromém životě mluvit nebudu, protože kdybych ti o tom povídal, už by to nebyl soukromý život. Každopádně v profesionálním životě jsem se stal, pokud to tak mohu říct, mnohem větším profesionálem.

Budete mít čas ještě na svou sólovou dráhu?

V tuto chvíli nejsem schopen odpovědět a nechci předvídat. V Plzni jsem hrál po dlouhé době sólový koncert.

A jaké to pro vás bylo? Hrajete teď s kapelou pro tisíce lidí, což se s publikem v Plzni nedá srovnat.

Je to zvláštní, jinak se to nedá říct. Den před koncertem v Plzni jsme hráli s The Libertines v Polsku pro patnáct tisíc fanoušků, ale stát v sedm hodin večer před ne zrovna početným publikem sám na velkém jevišti bylo upřímně řečeno velmi nezvyklé. Ani jsem nevěděl, co budu hrát, v poslední době se věnuji jen The Libertines.

Měl jste možnost si projít areál, kde festival probíhá? Narážím na to, že jde o zajímavý industriální prostor.

Jelikož jsme přijeli poměrně brzy, porozhlédnul jsem se tu. Dal jsem si párek, poslechli jsme si kapely, seděli jsme na trávě a odpočívali po dlouhé cestě z Polska, kde jsme před tím hráli. Ale musím ti říct, že to byl sakra horký den tady v České republice… Jinak máte skvělé pivo, nemyslím si to jen já, dost lidí to říká. Mám rád Budvar, to je výborné pivo. Jinak jsem si oblíbil Guinesse.

Zahrál jste písně jak ze své sólové desky, tak z repertoáru The Libertines a Babyshambles. Jsou přesto nějaké skladby, po kterých saháte nerad?

Záleží na konkrétním dni. O některých písních si před koncertem řeknu, že je prostě zpívat nechci. Než jsme se dali znovu dohromady s The Libertines, byly to skladby právě této kapely, které jsem hrál nerad. Teď po návratu je to podstatně snazší.

Co například píseň Flags Of The Old Regime o Amy Winehouse? Ta dnes nezazněla.

Stydím se a mrzí mě, že jsem ji nezahrál. Prostě jsem na ni zapomněl. Je to pro mě hodně emotivní záležitost. Obecně mám rád, když jsou v hudbě emoce, ale když jsem na pódiu, emoce ubývají, protože se musím soustředit na spoustu věcí kolem, jako je například účes. (smích)

Chybí vám Amy?

Hodně bych si přál, aby byla stále mezi živými, byli jsme spřízněné duše. Teď mi chybí můj blízký přítel Alan Wass, který zemřel letos v dubnu, a jeho smrt mě hodně zasáhla.

Rozhovor vyšel v druhém čísle časopisu Rock & All. Pokud jej nemáte, stále si ho můžete objednat v našem e-shopu přímo ZDE.

Milan Říský & Aleš Malár