Máme pro vás pokračování obnovené rubriky Na vlastní uši, kterou každý měsíc připravuje Ondřej Krista. S Jiřím Dědečkem, básníkem, zpěvákem a milovníkem všeho francouzského, si povídal nad šálkem tchajwanského čaje v jeho hradčanské pracovně.
ELVIS PRESLEY: Don’t Be Cruel (ze singlu Hound Dog, 1956)
To je taková klasika, že člověk spíš čeká, čím ho překvapí v nějaké coververzi nebo v jiném provedení. Já mám pocit, že máme veliké štěstí na Karla Zicha, který presleyovky dělal výtečně, a že jak Gotta nemám rád, tak i některé v jeho provedení byly dobré. Tohle je tak ohrané, že už mě to vlastně štve. (smích)
VLASTIMIL TŘEŠŇÁK: Poslední večeře (z alba Koh-i-noor, 1983)
Vlasta Třešňák. Má teď mimořádně pěkné a šťastné období, moc se mi líbí. A líbí se mi hlavně, že ve věku, kdy je většina písničkářů odepsaná či se sama odepisuje, má Vlasta nejkrásnější a nejplodnější období, je to zářící hvězda na alternativní scéně. Někdy ve druhé polovině devadesátých let jsme s Vlastou hráli v Bratislavě a já jsem z toho byl takový rozpačitý, Vlasta byl nemluvný a na pódiu zpíval dost nasraně. Měl jsem pocit, že to lidi nemůže ne těšit, o to tam tenkrát ani nešlo, ale že to nemohou ani uposlouchat. A říkal jsem si, kam tohle povede – a teď to vidím a mám z toho velikou radost.
TERAKAFT: Intidgagen (z alba Akh Issudar, 2008)
Tohle nepoznám.
To jsou Terakaft, saharské blues.
Já tohle neposlouchám. Ne že bych to vypínal, když na tuhle hudbu narazím, třeba když jedu v autě, ale není to něco, co bych vyhledával. V podstatě můj nejoblíbenější soubor je Konrádyho dudácká muzika z Domažlic a pořad, který mi strašně schází, je Hrají a zpívají Plzeňáci. To mě spolu s městským folklórem utvářelo – a pak francouzský šanson. A jestli se mám vyjádřit k uprchlické vlně, tak samozřejmě všechno, co říká pan prezident, je špatně.
FRANCIS CABREL: Comme Blind Willie McTell (z alba Vise Le Ciel, 2012)
Netuším, kdo to je.
Francis Cabrel zpívá Boba Dylana.
To je zajímavé, protože Francouzi zpívají ve svém rodném jazyce tak, že jim není pořádně rozumět, a tady je Cabrelovi rozumět každé slovo. Oni výslovnost strašně flákají a ten jazyk deformují, jako by to byla angličtina, a snaží se mu dát anglické frázování, a tím ztrácí kouzlo a krásu. Já jsem dělal pořad Písničky po francouzsku nejprve do Radia Echo a Radia Alfa a potom do Českého rozhlasu snad deset let a v podstatě jsem se dál než ke Cabrelovi nedostal. Pro mě je to studený, smutný, melancholický písničkář. Myslím, že mu dobře rozuměla Lenka Filipová.
PANIKA: Bezděz (ze singlu Bezděz/Vysočany, Prosek, 1989)
Moc dobrý, moc pěkný, nevím.
Já jsem četl, že se vám nelíbilo, jak tyhle holky udělaly Zabili trafikantku.
To je Panika? Situace byla jiná, ale nejdřív řeknu, že tohle je senzační. Na malinkém myšlenkovém prostoru dokážou vytvořit ohromný kopec srandy a to se mi moc líbí. Mnohoznačnost sousloví „černý bez“ – výborný. A co se týče Trafikantky, ony vydaly dvě nebo tři moje písničky, aniž bych to věděl. A dozvěděl jsem se to, až když mi Panton poslal autorské výlisky. A to není pěkná situace pro nastolení dobrých vztahů mezi interprety a autory textů. A bylo to ještě o to horší, že podléhaly cenzorskému dozoru doktora Chlíbce, a ten jim vyškrtal některé sloky, a to mě mrzelo daleko víc, než že mi to neřekly. Eva Volná s Kateřinou Nejepsovou mi později vysvětlovaly, že si myslely, že je to domluvené, protože Dan Fikejz slíbil, že to se mnou probere – asi zapomněl. Ale po letech musím říct, že jsem hrdý na to, že to Panika nazpívala. Škoda, že v okleštěné podobě.
NICK DRAKE: Hazey Jane II (z alba Bryter Layter, 1970)
Hezky to šlape, jede jak mašinka. Neznám, ale je cítit, že ten člověk chce něco říct a má za sebou výborné muzikanty. Skvělý.
Posloucháte cizí folkaře?
Neposlouchám, teda ne programově. Když jedu autem, tak si pustím Radio 1, alternativní hudbu, a v noci, když přestanou plkat, tak Country Radio.
HUSTEJ WIMPY: Jede šrot, jede šrot (z alba Hrajunetypyčo!, 2007)
Vypadá to jak soudnička zpívajícího právníka, ale ten by se k takovým vulgarismům nikdy nesnížil, rozhodně ne v tomto množství.
To je Hustej Wimpy.
To je svěží dílko, není to žádná poezie, ale pokud dámy v publiku nejsou příliš citlivky, tak se můžou smát. Je těžké, pokud člověk nasadí takovouhle laťku, sestavit z toho dvouhodinový pořad.
VLADIMÍR MERTA Velkej mimoň (z živé nahrávky z festivalu Lipnice 1988 – soukromý archiv)
To je Dobrá úroda, co s ním hraje?
Lipnice 1988.
Pro mě je Merta jedna z největších postav světového folku, protože on umí opravdu všechno a umí to výborně. Jediné, co mu někdy brání v tom, aby byl dokonalý, je on sám. Některé věci přezdobí, přetrylkuje, ale to tady kecám. Je to fenomén, jakému není rovno, já jsem vždy bral název jeho knížky Narozen v Čechách jako hořké postěžování. Kdyby se narodil jinde, mohl smáznout Dylana a Cohena, ale narodil se tady, hvězdy mu nepřály. Viděl jsem ho mockrát, i když nebyl ve formě, ale vždycky to bylo fenomenální. To je hudebně tak daleko, že já tomu ani nerozumím.
Zkoušel jsem se skupinou Úterý někde před festivalem a oni mě pořád buzerovali: „Tady jsi šel špatně, ještě jednou – jak se tě máme držet?“ Merta to poslouchal, přišel a říká: „Volové, vždyť jste všichni hudebně vzdělaní a vidíte, co hraje, tak se mu dívejte na ruce a držte se ho. On je UMĚLEC!“
Ondřej Krista
Loading...
