THE DOORS se zapsali nesmazatelným písmem do historie rockové muziky. Není hudebního fanouška, který by o nich nikdy neslyšel, nebo alespoň neznal některý z jejich největších hitů. Vedeni charismatickým Jimem Morrisonem udělali díru do světa také jako problémová skupina, kterou provázely všemožné skandály či alkoholové excesy. I když o takovouto propagaci zbytek skupiny určitě nestál, rozervaný básník Morrison se nenechal zkrotit, a tak jeho tělem procházely denně litry alkoholu a spousta drog. Pravá rocková hvězda v době, kdy toto „zaměstnání“ bylo v plenkách.
Vraťte se s námi do doby, kdy THE DOORS vznikli. Psal se rok 1965, éra květinových dětí byla na vzestupu a na kalifornské pláži Venice Beach se setkávají dva spolužáci z Kalifornské univerzity. Uzavřený a přemýšlivý Jim Morrison a nadaný muzikant na klávesové nástroje Ray Manzarek, který už v té době se svými stejně nadanými bratry hrál v kapele RICK & THE RAVENS. Morrison, který se celé dny zavíral před světem do knih, už v té době zkoušel psát vlastní básně plné dost odlišného pohledu na svět. Když jednu z nich, nazvanou Moonlight Drive, za slunného odpoledne Manzarekovi přečetl, bylo jasno, že tihle dva založí kapelu. Hudebníkovi báseň doslova učarovala a nabyl jistoty, že konečně našel schopného textaře, Morrison zase chtěl své sdělení předat širšímu publiku.
Název si vypůjčili z knihy The Doors of Perception (Brány vnímání) spisovatele Aldouse Huxleyho a nějakou dobu hráli s již zmíněnými Manzarekovými bratry. Ty ale brzy vystřídal bubeník John Densmore a kytarista Robby Krieger. Možná si říkáte, kam se poděl baskytarista. Tento nástroj plně zastoupil právě Ray Manzarek svou hrou na klávesy Fender Rhodes Piano Bass a dosáhl jimi dostatečně silného zvuku, aby basák nebyl potřeba. Po usilovném koncertování v kultovním losangelském klubu Whisky a Go Go si souboru všiml vedoucí vydavatelství Elektra Jac Holzman, který kapele nabídl smlouvu. V létě 1966 tak čtveřice začala nahrávat své debutové album, které jako stejnojmenné vyšlo 4. ledna 1967.
Nesmrtelné hity
The Doors bylo jako vůbec první rockové album historie podporováno kromě klasických zdrojů reklamy i masivní marketingovou kampaní, která spočívala v obrovských billboardech podél celého losangelského Sunset Strip. O úspěchu desky však nejvíce hovoří hudba, která dokázala téměř neznámou skupinu okamžitě vystřelit mezi špičky v hudebním byznysu. A můžou za to zdánlivě jednoduché skladby Break On Through (To The Other Side) a Light My Fire, které vyšly jako singly a dokázaly téměř přes noc proměnit neznámé hudebníky v megahvězdy a ze zpěváka Jima Morrisona udělaly sex symbol. I dnes tyto písně zná snad každý středoškolák a to je přitom právě druhá jmenovaná vůbec první skladbou, kterou kdy složil kytarista Robby Krieger.
Tehdy dvacetiletý muzikant měl štěstí začátečníka, když na popud Morrisona písni vdechl život. „Byla to první věc, kterou jsem napsal, protože předtím všechny písně dělal Jim sám,“ vzpomíná. „Pak jsme ale zjistili, že máme strašně málo původního materiálu a Jim se na mě obořil se slovy, proč teda něco nesložím sám. Byl už unavený z toho, že všechen materiál stál jen na něm. Tak jsem si řekl, že to zkusím, ale ze začátku jsem vůbec nevěděl, o čem by to vlastně mělo být. A Jim mi poradil. ‘Napiš o něčem univerzálním. O něčem, co přetrvá dlouhá léta.’ Bylo mi jasné, že bych měl psát buď o zemi, větru, dešti nebo ohni. A protože mou oblíbenou písní v té době bylo Play With Fire od Rolling Stones, bylo jasno.“ Původně sedmiminutová píseň byla pro potřeby rádií nahrána znovu v tříminutové verzi, kdy muzikanti vypustili vlastně to nejdůležitější – dlouhá sóla uprostřed skladby. Ale i tak se Light My Fire stala nesmrtelným hitem.
Kontroverze
Jim Morrison se v počátcích kariéry natolik styděl vystupovat před lidmi, že mnohdy koncert odzpíval zády k publiku. S přibývajícím úspěchem ale také přibývaly drogy, které do sebe rozervaný dekadent cpal snad všemožnými způsoby, a tak se z tichého chlapce stal sebevědomý muž, kterému nepatřilo jen pódium, ale vlastně každičký jednotlivec v sále. Přibývajícími koncerty šel dál a pokoušel se posouvat hranice toho, co je ještě pro diváky snesitelné. Až v jednu chvíli se zdálo, že přestřelil.
Během jednoho koncertu v domovském Whisky a Go Go kapela na závěr zahrála tehdy novou píseň The End (na které Morrison pracoval několik let a i poté, co se zdálo, že je hotová, ji mnohokrát přepracoval). Šokující verše „Otče? Ano, synu? Chci tě zabít. Mami? Tebe chci ojet!“ způsobily poprask a kapela byla z klubu vyhozena a bylo jí zakázáno v něm kdykoliv znovu vystupovat. Uvolněná šedesátá léta zřejmě nebyla dostatečně uvolněná a připravená na šokující obraz incestu a syrově podaný oidipovský komplex tak kapele zavřel mnohé dveře tehdy proslulých klubů. Na albu píseň najdeme jako závěrečný dvanáctiminutový opus.
Legendární nahrávka
THE DOORS vlastně už po vydání měli v zásobě nové písně, do jejichž nahrávání se pustili během následujících měsíců. Druhé album Strange Days, vydané také v roce 1967, sice pokračuje v cestičce, kterou skupina nastolila debutem, věhlasem se mu však už žádná další deska nepřiblížila. Ray Manzarek se nechal slyšet, že je první album vlastně koncert The Doors, jen přehraný ve studiu živě téměř na první dobrou. Přítomná je tak neuvěřitelná energie, syrovost a upřímnost materiálu, který nezestárl ani za těch pět dekád a staromilní fanoušci se k nahrávce vrací právě proto, že je tak přímočará.
The Doors se svým prvním albem vydali na cestu k poznání velkého rockového světa. Sláva, fanoušci, ale i problémy se zákonem nebo „neposlušnost“ frontmana byly pro kapelu denním chlebem. Byla to ale cesta plná skvělých koncertů, pódiových prezentací, které do té doby svět nepoznal, a neskutečného muzikantského nadšení. 4. července 1971 byl sice Jim Morrison svou přítelkyní Pamelou nalezen mrtvý ve vaně a tím v podstatě kapela jako taková přestala existovat, zapsala se však už navždy do srdcí posluchačů po celém světě. A album The Doors pro mnohé právem platí za jednu z nejlepších nahrávek, která kdy vznikla.
Aleš Lochman
Loading...
