Jen máloco bylo pro běžného posluchače zpočátku tak nepravděpodobné jako zjevení anglického kvarteta MUMFORD & SONS. Objevilo se v době, kdy v žebříčcích zvuk elektrických kytar skoro stoprocentně nahradily plně syntetické nahrávky často neexistujících souborů, většinou s dunícími počítačovými bicími, které by k tanci donutily snad i hluchého. Mumford & Sons místo toho nabídli druhou stranu mince. Ke kořenům americké hudby obrácenou, velmi osobní semiakustickou hudbu. Jako kdyby se u nás mezi diskotékové nahrávky vrátili Rangers-Plavci nebo Greenhorns-Zelenáči. Rozsáhlý rozbor fenoménu jménem Mumford & Sons najdete v květnovém vydání Rock & All.
Od vzniku amerického folkového hnutí uplynulo na začátku tohoto desetiletí víc než padesát let. Country music v širokém povědomí existovala, jenže co měli ti, kdo jsou za její dnešní špičku považování (Lady Antebellum, Carrie Underwood, Kelly Clarkson nebo Taylor Swift) společného s opravdovou country? Všechny ty dámy mají blíž k pop rocku nebo popu než k tomu, co původní country obsahovala.
Po folkovém hnutí ale zůstaly v naší civilizaci nesmazatelné stopy. Každý přece zná písně jako We Shall Overcome, Goodnight, Irene nebo Where Have All The Flowers Gone, i když je zpívá s texty ve svém rodném jazyce. To, že se písničkaření vytratilo z žebříčků a titulních stránek hudebních časopisů, neznamená, že přestalo existovat. Naopak: zvláště v posledních patnácti letech nabralo na obrátkách, jen nebylo vidět. Objevily se proudy, které se až puristicky začaly věnovat hillbilly, předválečnému blues a neworleanskému stylovému mixu, stejně jako trendy, které k původní akustické hudbě připojily impulzy z klasického rock’n’rollu, blues rocku nebo punku. Nevyhýbaly se ani podnětům, které přináší elektronická hudba. Vznikl žánr, kterému se začalo říkat americana. Čím byl zvuk hitparád monotónnější, tím víc rostl zájem o protitlak v podobě poloakustické hudby, vracející se ke kořenům angloamerické hudby. Z lidí jako Ryan Adams, Chuck Prophet, String Cheese Incident, Old Crow Medicine Show, Giant Sand nebo Ollabelle (s dcerou bubeníka Bandu Amy Helm jako zpěvačkou) se hlavně na sociálních sítích staly pojmy, které stále více infiltrovaly hudební svět. Stejně jako v roce 1962 se čekalo už jen na někoho, jako byli The Beatles, kdo to všechno shrne a dá nové hudbě šanci vystoupit ze stínu v podobě, která překročí hranice hudební subkultury. Je paradoxní, že původně americkou hudbu znovu rozsvítili Angličané. Čtveřice MUMFORD & SONS svým debutem Sigh No More se v roce 2009 stala senzací sezóny, která změnila tvář velké části světové pop music.
2009 – Mumford & Sons – The Cave
Přístup ke starodávné country muzice přes moderní technické prostředky je jednou z hlavních součástí receptu na jejich úspěch. Pregnantně to vyjádřil producent kapely Marcus Draws: „Jestli dokážete udělat bluegrassový zvuk zvukově stejně hutný jako hip hop, pak s ním snadno naplníte i velké koncertní arény.“ V tom je podstata Mumford & Sons. Vrátit něco tak starého jako je hudba z hor a prezentovat ji úplně novým způsobem. Marcus Mumford pochází z výrazně religiózní rodiny a občas tvrdí, že se s Benem seznámil v kostele. Jižanské církevní chorály jsou v jejich písních jasně zřetelné – stačí si poslechnout zlom ke konci jejich velkého hitu I Will Wait. S vědomím tohoto faktu nepřekvapí, že za svou největší inspiraci považuje jednu z Dylanových nejduchovněji orientovaných desek Blood On The Tracks, kterou milovali jeho rodiče.
2012 – Mumford & Sons – I Will Wait
Vše, o čem tu byla řeč, se jakoby obrátilo vzhůru nohama po vydání třetího alba Wilder Mind v roce 2015. Kapela, která tentokrát částečně pracovala pod producentským vedením Aarona Dessera z The National, hodila za hlavu celou svou folkrockovou a countryovou slávu a představila se jako pravověrná britská rocková kapela – s elektrickými kytarami, basovou kytarou a studiovým bubeníkem. Málokdy se objeví tak smíšené reakce jako ty, které se objevily v květnových dnech toho roku. Pro část kritiky se Wilder Mind rovnalo profesionální sebevraždě. Místo originálního seskupení v semiakustickém folkovém stylu, které se tak lišilo od jednotvárné britské produkce, se podle ní najednou objevila další celkem nezajímavá britpopová kapela. Pozitivní reakce naopak jásaly nad tím, že hořkosladké a někdy až překvapivě bolestivé album dostalo odpovídající sound, který víc navazuje na britskou tradici. Jednoduše shrnuto, dobré písně zůstávají dobrými písněmi, ať je hraje folková kutálka, nebo rocková kapela. Zdá se, že tak to vycítilo i publikum, kterému změna nevadila a nahrávky kupovalo se stejným zájmem jako předchozí desky. Správnost rozhodnutí ale potvrdí až příští album. Jako v mnoha jiných případech se budou posluchači o jeho koupi rozhodovat už na základě nové zkušenosti.
2015 – Mumford & Sons – The Wolf
Na závěr relativně čerstvá informace Mumford & Sons již 17. června vydají novou nahrávku. Půjde o mini-album Johannesburg, které je výsledkem jejího turné po jižní Africe, a jak už sám název napovídá, nahrávalo se v největším městě JAR. Na desce se podíleli hosté koncertní šňůry Mumford & Sons: senegalská legenda BAABA MAAL, jihoafrická popová skupina BEATENBERG a londýnská etnotaneční parta THE VERY BEST. Ještě předtím si ale vychutnáme koncert čtveřice v Praze, kdy 20. května vystoupí v pražské O2 Aréně.
2016 – Mumford & Sons, Baaba Maal – There Will Be Time (Live in South Africa)
Celý rozsáhlý rozbor pozadí úspěchu Mumford & Sons si přečtěte v novém čísle časopisu Rock&All.
Josef Vlček
Loading...
