The Real McKenzies: Ďábelský večírek plný testosteronu a piva

Kilty, chlastací popěvky, pivo, dudy, kérky, džísky, kožený bundy a hlavně nekonečná energie. To jsou synonyma ke kanadské bandě z Vancouveru, která si už pětadvacet let říká The Real McKenzies – podle svého otce zakladatele Paula Mckenzieho. Je to přesně čtvrtstoletí, co v roce 1992 Paul ovlivněn hlavně tvorbou The Pogues ukázal vztyčený prostředníček svému otci, který z něj chtěl mít vojáka nebo policistu, a pořádně rozjel vlak hudebního směru, kterému se dneska neřekne jinak než celtic punk. Až o pár let později do tohoto vlaku naskočily bandy jako Flogging Molly nebo Dropkick Murphys a dostaly se výrazně do světel ramp.

Sobotní večer patřil v plzeňském klubu Buena Vista právě The Real McKenzies, kteří se tu zastavili při příležitosti světového turné k výročí 25 let své existence. Před nimi seznámili publikum se skotskými dudami a svižným punkem pražští The Curlies. Záhy se ukázala další rozehřívací formace – Brew 36, která předvedla naprosto učebnicový příklad toho jak se dělá typický tříakordový punkrock.

Brew 36

S jedenáctou večerní přišli konečně na stage kanadští punkáči a bez jakýchkoliv okolků hned a pěkně od podlahy ukázali s čím přijeli – představit nové album Two Devils Will Talk úvodním songem Due West. To, že pivo k celtic punku neodmyslitelně patří, zde bylo potvrzeno. Snad ani jeden z performující šestice nepohrdl tím, čím je Plzeň světoznámá, a tak se po celou dobu koncertu zodpovědně napájeli z lahví se zlatými hrdly. Paul se při jednom ze svých četných proslovů představil jako znalec piv z celého světa a to plzeňské vyhodnotil jako nejlepší – není se čemu divit. Snad nekecal.

The Real McKenzies

Vedle songů z nového alba samozřejmě nesměly chybět ty starší, profláknuté a notoricky známé. Z alba Off the Leash „meckenziovská“ hymna Chip nebo skladba evokující tmavý anglický pub, kde se houpáš s černým Guinessem v ruce, nesoucí příznačný název Drink Some More. Silný zážitek si každý musel odnést ze skladby Seafarers, kde z Paula McKenzieho při zpěvu doslova tryskal testosteron a symbióza skotských dud spolu s řezavými tóny kytar se blížila hudební genialitě.

V závěru se chlapi postavili do řady k mikrofonům a od plic si bez pomoci nástrojů zapěli Northwest Passage. Paul nenechal suchou nit ani na již zmíněných kapelách, kdy publiku sdělil, že dělá rock’n’roll od roku 1992 a dneska už ho dělá sto tisíc dalších kapel, načež se z reproduktorů rozezněl song Fuck the Real McKenzies, ve kterém vedle sebe samých posílají do příslušných míst i právě například Flogging Molly.

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že punkáči v publiku si z koncertu, který byl jeden z posledních na kterém se mohlo ještě kouřit, odnesli velký zážitek a ti z poga pod pódiem, které se po celý koncert nezastavilo, jen minimum šrámů.

Aleš Malár, foto: Milan Říský

0