Kdo by neměl rád AC/DC?! Hudba téhle australské legendy je po téměř 50 let pořád ten pulzující rock’n‘rollový stroj, na který se dobře trsá nebo cvičí v posilovně. Jejich koncerty u nás se dají spočítat na prstech jedné ruky, ale naštěstí je u nás několik revivalů, které dají fanouškům možnost hudbu AC/DC slyšet naživo. Podle nás je nejlepší ten s názvem Špejbl‘s Helprs, který se na domácí scéně pohybuje skoro čtvrt století a hraje téměř každý víkend, často i za hranicemi. Když je člověk poslouchá, stačí jen zavřít oči a Brian Johnson stojí metr od něho. Protože nás zajímala spousta věcí, požádali jsme manažera Petra Baráka o zprostředkování rozhovoru a kapelou, za kterou odpovídal zpěvák Petr Průša.
Dočetl jsem se, že jste měli vlastní kapelu, ale nešlo vám hrát a skládat vlastní písně, tak jste se vrhli na hotový materiál již existující kapely AC/DC. Takže Špejbl‘s Helprs jsou ve stejném složení jako původní kapela nebo jste se rozpadli a začali hledat členy se stejným hudebním zaměřením. Kdy to vlastně bylo a odkud se vzal ten název?
Vlastní kapelu jsme založili už na konci naší základní školy v 8. třídě, změnili jsme pár názvů kapely a před pár lety ji opět oprášili. Hrajeme jenom svoje věci, jmenuje se AXIAL a ze Špejblů v ní působíme tři, Iva – ve Špejblech hraje na doprovodnou kytaru, v AXIALu na basu a zpívá doprovodné zpěvy, Martin – ve Špejblech hraje na basu, v AXIALu na sólovou kytaru a zpívá doprovodné zpěvy, já hraju na doprovodnou kytaru a zpívám sólový zpěv, stejně jako ve Špejblech, takže máme akorát jiného bubeníka, našeho kamaráda Petra. V devadesátkách jsme hráli klasický zábavy, ale hraní nebylo dost. Pak dva členové odcestovali na delší čas mimo republiku a tak jsme to rozpustili.
Revival začal vznikat z pocitu zahrát si nějaké pěkné světové pecky a přiblížit je lidem. Parta kluků, kamarádů, muzikantů z Příbrami mne oslovila z důvodu, že jsem občas zkoušel zpívat fistulí a tak padla volba na AC/DC. Jinak já na nich vyrůstal, je to moje srdcovka, takže mne to neskutečně bavilo, naplňovalo a baví dodnes. Myslím, že to byl rok 1997 a název vznikl jako support Špejblovi, úžasné to postavě, která šla už tak trochu do pozadí, tak jsme ji prostě chtěli v našich myslích a venku podporovat. Byl to nápad Ivana, doprovodného kytaristy a zakladatele Špejblů, který ho má neskutečně najetýho, hlavně z období pana Skupy. Jinak se v kapele vystřídalo pár našich kamarádů, měnily se pozice na postech basové kytary, bicích nástrojů a na pár let se z rodinných a pracovních důvodů měnil post doprovodné kytary, ale tam je zase vše zpět.
Revival znamená být předem umělecky ohraničený, protože hrajete pouze převzaté písně, oblékáte se a chováte na jevišti stejně jako originál a ani nemůžete nahrávat nové desky ani do písniček dát svoje pocity a názory. Je to osvobozující nebo naopak svazující a časem to začíná deprimovat a stává se z toho rutina?
My jsme takovej jinej revival. Co se týká oblečení, tak Petr Buty, náš sólový kytarista má samozřejmě obleček, já nezbytnou kšiltovku, dokonce jednu originál z Londýna, pak jsem si je nechával i šít, ale to je tak všechno. Nesnažíme se dokonale překopírovat AC/DC, chceme jenom hrát tyhle parádní songy, přiblížit je lidem, jak nejlíp umíme a hlavně a to je to podstatný, dát do toho naše srdíčko, pocity, emoce, prostě AC/DC tak trochu po našem, po Špejblovsku. Hrajeme už dvacet čtyři let a s klidným svědomím můžu říct, že každej koncert je jinej.
Jenom hypoteticky, mohli by vás AC/DC žalovat za plagiátorství? Byli jste na jejich českých koncertech a snažili se s nimi setkat a třeba jim dát DVD svýho koncertu?
Tak to opravdu nevím, myslím, že ne, takových revivalů jsou po světě tisíce a zatím jsem nic nezachytil. Na českých koncertech jsme byli na všech, setkat jsme se s nimi rozhodně nikdy nesnažili, stejně jako s DVD. Ani nás to vlastně nenapadlo.
Myslím si, že by váš zpěvák byl daleko lepší náhrada za Briana než Axl Rose (a i levnější). Čistě teoreticky, troufnul by si zpívat před 50 000 lidmi s Ruddem a Angusem za zády nebo by tréma a zodpovědnost byla tak velká, že by životní nabídku odmítnul?
Tak tohle se také řešilo, dokonce i na radiu Beat, kde mám pár známých, ale nabídku jsem nedostal. Axl se s koncertema popral hlasově po svým, měl to najetý, zpíval technicky skvěle, ale mně to prostě nesedí. Na koncertu s Axlem jsem nebyl, mám ho rád v Růžičkách, ale ne v AC/DC. Brian Johnson je jenom jeden. Jinak bych tam možná viděl Marca Storaceho z Krokus, který má hlas podobný Bonovi Scottovi a dokonce se myslím účastnil i komkurzu na zpěváka.
No, a jestli bych si troufnul? Byla by to obrovská zodpovědnost, zpíval jsem před 20 000 lidmi, takže nějaká ta tisícovka navíc už by asi byla jedno. Kdyby ta nabídka tenkrát teoreticky přišla, sám bych byl na sebe zvědavý, jak bych se s tím popral a rozhodnul. S odstupem času si myslím, že jsou nabídky, které se neodmítají. Ale nohy by se mi asi určitě poprvé roztřásly.
Máte jako kapela raději období a repertoár Bona Scotta nebo Briana Johnsona? Pustíte si doma někdy AC/DC nebo vám to živě stačí?
Tak to je různý, někdo má raději Scotta, někdo Johnsona, spíše se dá mluvit o momentální náladě a výběru songu. Nemohu mluvit za kluky, já sám si občas někdy vyberu desku a pouštím si ji v autě. Vyrostl jsem na deskách s Bonem, je to takový víc do bluesu a pestřejší, s příchodem Briana samozřejmě velká pecka Back in Black, ale pak se mi na těch dalších albech už líbilo čím dál míň věcí. Ale jak říkám, je to hlavně podle nálady, na co má člověk zrovna chuť.
Jen u nás je AC/DC revivalů několik, ve světě je jich jistě taky spousta. Je to proto, že tolik lidí má rádo jejich písničky a tak na ně rádi chodí, nebo proto, že hudba je technicky dost jednoduchá a tak ji může hrát v podstatě kdokoliv, kdo trochu umí na kytaru?
Určitě, AC/DC jsou fenomén a mají obrovskou základnu svých věrných fanoušků. Jinak ale moc nesouhlasím, že muzika AC/DC je technicky jednoduchá. Je to naprosto dokonale vymyšlená muzika a kdo si ji nezkusil zahrát, nemůže vědět. A to nemyslím jen tak sám na svoji kytaru, tohle prostě funguje dohromady, je to precizně šlapající stroj, který neodpustí vůbec nic. Prostě poctivej rock’n‘roll. Jinak přece každá kapela má svoje fanoušky, protože se jim líbí právě tahle muzika, kterou kluci hrajou.
Je nějaký festival AC/DC revivalů, jako třeba v případě Elvise Presleye nebo The Beatles a pokud ano, byli jste tam, a jak jste dopadli?
Nevím, jestli je tu u nás takový nějaký festival a na žádném takovém jsme nebyli. Asi bych se nechtěl účastnit (mluvím za sebe) nějaké přehlídky, soutěže AC/DC revivalů. My hlavně nejsme revival, my jsme Špejbl’s Helprs.
Chápal bych revival, jako poctu a touhu hrát hudbu kapely, která již neexistuje (jako třeba The Beatles), a lidi, kteří ji nezažili a nebyli na světě mají možnost se podívat zpátky. Ale jaký je smysl revival kapely, která je ještě aktivní a vystupuje? Dát lidem šanci je vidět častěji než originály a za zlomek ceny a víc si to užít než na fotbalovém stadiónu 100 metrů od pódia? Jak se díváte na revivaly českých aktivních kapel jako Kabát nebo Tři sestry, není to už trochu ujetý, není to čistý parazitismus ke škodě originálu?
U nás to funguje jako pocta téhle světové kapele a jak jsem říkal na začátku, byla to spíše taková legrace, která se nám maličko vymkla z rukou. No, ale když začaly fungovat oboustranné energie a chodilo za námi pořád víc lidí, že tohle ještě nezažili, zůstali jsme u toho. Když pak vidíš a cítíš, že kapela a všichni lidi jsou najednou jako jeden, tak je to opravdu krásnej mrazivej pocit a tyhle chvíle si uchováváme hluboko v naší mysli. Já vždycky říkal, že až mne to přestane bavit a nebudu cítit tu energii z nás a z lidí, skončím. Zatím to pořád funguje. Samozřejmě všichni stárneme a zdraví chátrá, ale jede se dál. Ostatní revivaly nemohu hodnotit, jak to mají a vnímají, ale když se podíváš, kolik koncertů od svého působení odehrála skupina Kabát, je jasný a vcelku logický, že může být po těch songách třeba hlad. Ale fakt nevím a ani nemám zpětnou vazbu, jaká je na těchto koncertech návštěvnost a jak moc jsou ty jednotlivé revivaly rozdílné. Nějaké jsem slyšel, něco se mi líbilo a něco ne a tak to prostě je. Jestli je to opravdu, poctivě anebo jen kalkul, nechávám na nich.
Různé revivaly mají různé pojetí, efekty, dekorace (zvon, dělo). Dáváte přednost plnému nasazení a energii bez velkých efektů nebo si myslíte, že světla, výbuchy a kouř dají koncertu šmrnc, i když v tom není srdce hudebníků?
Světla, efekty, dekorace posouvají koncert samozřejmě o něco výš. Lidi chtějí vidět show, za kterou si zaplatili. My dáváme přednost plnému nasazení a sázíme na energii, kterou předáváme lidem. Když se pak ještě od lidí vrátí zpátky, je to pak ten vesmír, který funguje.
Líbíte se mi, jak jste sehraní. Před několika lety jste měli brýlatého kytaristu leváka, což můj dojem z koncertu značně narušovalo, jako by tam nezapadl a nebylo to ono. Jak ladíte práci, rodinný život s častým hraním? Berete hraní jako relax po náročném týdnu nebo jako vítaný zdroj vedlejších příjmů. Mimochodem když si vás někdo objedná, jaký je váš požadavek?
Hraní jsme vždycky brali jako relax, i když poměrně fyzicky náročnej, no a je to vlastně náš největší koníček. Bez našich skvělých manželek, přítelkyň a jejich podpory bychom tenhle kolotoč vůbec nemohli dělat. No a taky bychom to nemohli dělat bez našeho manažera, zvukaře, šoféra v jedné osobě a jak říkám já – našeho tak trochu táty. Je to šestý člen naší kapely. No a taky bychom to nemohli dělat bez našeho sedmého člena – našich fanoušků, bez nich by to opravdu nešlo a vůbec nefungovalo. Když to máš takhle naladěný, můžeš hrát.
Jinak nejhorší byly vždycky pro všechny asi pondělky, kdy jsme museli do práce a taky pátky, kdy se jelo na koncert. Moc se na něj vždycky těšíme, ale když jsou náročný pracovní týdny, bývá někdy člověk unavenej. Ale s příchodem na podium se ihned vše změní a po prvních taktech dostane člověk opět do těla tu povolenou drogu rokenrolu, která ho vždycky nakopne. Požadavky nemáme nijak zvláštní, klasika, jídlo, pití a lahev Metaxy nebo dobrého rumu.
Jste parta kamarádů nebo jen parta hudebníků majících rádi stejnou hudbu, takže kdyby třeba zpěvák odešel, nechali byste toho všichni nebo byste pokračovali dál s někým jiným, protože kapela je to hlavní?
Jsme parta kamarádů se vším všudy, jelikož společně trávíme neskutečně času, a to hlavně na cestách v našem autě, před koncertem, na koncertu, po něm, občas na penzionech, hotelích, v cizích městech, když jsme vyráželi za hranice. Odpovědět neumím, co stane, až třeba někdy odejdu, jestli by si kluci našli za mě náhradu nebo ne. To nechám na nich. Hrajeme dál, a až to přijde, tak to přijde, myslím si ale, že skončíme všichni ve stejnej čas.
Všiml jsem si, že spousta kapel si před koncertem vzájemně podává ruce, po koncertě se navzájem objímají, fotí s diváky a uklánějí jako fotbalový tým? Je to nějaký trend nebo jsou rádi, že to přežili ve zdraví a fotky jsou jako alibi pro manželky, že fakt ten večer hráli?
My máme svoje rituály, které dodržujeme každý koncert a to, že si podáme na závěr koncertu ruce je vlastně taková naše pocta a respekt ke každému z nás, že jsme to ve zdraví dali, že to bylo moc fajn a že jsme si to všichni užili. Jsou to právě ty okamžiky, který člověk nikdy nezapomíná. Jinak alibi opravdu nepotřebujeme, i když to bylo myšleno ironicky.
Jak často měníte setlisty a máte nazkoušeno řekněme čtyřicet největších a nejznámějších hitů, nebo tam zařadíte občas něco, co se nehraje – třeba Bedlam In Belgium, Jailbreak, Riff Raff?
Setlist se snažíme občas měnit, i když základ je většinou stejný. Lidi prostě chtějí slyšet ty starý osvědčený pecky. Abychom si to trochu zpestřili, zařazujeme do playlistu občas songy, které se líbí nám, ale nejsou moc hrané anebo vůbec. Je to ale tak trochu chůze po tenkém ledu. Ne všichni návštěvníci koncertu jsou fajnšmekři AC/DC a tak je zase časem obměníme. Ale jak říkám, ten základ, na kterém je to postavený, máme pevně ukotvený.
AC/DC je rytmický jednoduchý rock’n‘roll a hraje ho spousta revivalů. Status Quo je rytmické, jednoduché šlapající boogie a zatím jsem žádný revival neslyšel. Netušíte, proč tomu tak je?
Nějaký plakát revivalu Status Quo jsem už viděl, ale neslyšel. To je jednoduchý. Tahle skvělá muzika je postavena hlavně na krásných zpěvech a to není jen tak. Aby to bylo opravdu poslouchatelný, musí kluci krom toho, že to dobře zahrajou, taky perfektně zazpívat. A to není jenom tak.
Vítek Formánek, foto Eva Csölleová
Loading...
