Počet lidí na Zemi překročil 5 miliard a Ronald Reagan otevřeně vyzval Michaila Gorbačova, aby otevřel bránu mezi západním a východním světem a strhl Berlínskou zeď. Události roku 1987 byly velmi vyostřené. Přesto se jednalo o významný rok i na poli hudby. V současné době již pár měsíců zesnulý George Michael vydal první sólový počin Faith, který získal Grammy a prodalo se ho 11 milionů kopií. Pink Floyd vydali album A Momentary Lapse Of Reason, první po odchodu basáka Rogera Waterse. Ačkoli v recenzích propadlo, turné uskutečněné na jeho podporu vyneslo Pink Floyd kolem 135 milionů dolarů. To byly mimochodem tehdejší roční příjmy Michaela Jacksona a U2 dohromady. A právě tato irská rocková kapela 9. března 1987 vydala své páté LP The Joshua Tree, které znamenalo zásadní zlom v její kariéře.
V několika letech předcházejících této nahrávce se U2 dostali do všeobecného povědomí a báli se, aby se postupem času nezačali sami vykrádat. „Něco prostě nebylo správně. Cítili jsme, že máme na to dosáhnout i jiných rozměrů než velikosti, že máme něco unikátního,“ uvedl zpěvák Bono Vox (vlastním jménem Paul D. Hewson). Bono, The Edge (kytara), Adam Clayton (baskytara) a Larry Mullen mladší (bicí) se tedy pustili do experimentování. Výsledným produktem byla v pořadí čtvrtá deska The Unforgettable Fire (1984), jejíž texty byly mnohem abstraktnější a hudba rozmanitější. Jednalo se o dosud nejodvážnější krok v hudebním směřování skupiny.
O rok později zahráli U2 na koncertu Live Aid na pomoc proti hladomoru v Etiopii, což pro ně byl podstatný milník. Dvanáctiminutové vystoupení totiž zhlédlo přes 72 tisíc lidí na místě a přes 2 miliardy v televizním přenosu. Ten samý rok je časopis Rolling Stone nazval „kapelou 80. let“. Ačkoli již tedy byli poměrně známí, The Joshua Tree z nich udělalo legendy. Kritika jejich práci vychválila a následující rok získali dvě ceny Grammy. Během prvních dvou let se desky prodalo více než 14 milionů kusů. Nyní se udávají čísla přesahující 25 milionů.
V jednoduchosti je krása
V průběhu několika let před svým pátým studiovým albem cestovala skupina několikrát Amerikou a ta se jí velmi zalíbila. Rozhodla se tedy čerpat inspiraci pro nový materiál právě zde, čímž vznikla zajímavá kombinace: propojení americké a irské hudby. V několika skladbách můžeme zaznamenat dylanovskou kombinaci harmoniky a akustické kytary (například Running To Stand Still). V písni I Still Haven’t Found What I’m Looking For je pak zřetelně slyšet vliv gospelu. Co se týče zpěvu a zvuku celkově, dalo by se říct, že kapela dospěla. Po experimentování se vydala novým jasným směrem. Díky objevování nových stylů prozkoumal Bono důkladně také svůj hlas a jeho meze. Zpívá mnohem dynamičtěji než dříve, dává průchod emocím a naprosto plynule přechází od úplného šepotu až ke křiku.
Kytara je zase spojením typického minimalistického stylu U2 a zvuku amerických kytaristů (například Keithe Richardse). Kytarista The Edge se právě touto, na pohled (respektive na poslech) jednoduchou, hrou proslavil. Pohlíží na noty jako na „příliš cenné“, snaží se tudíž hrát jich co nejméně a zaměřuje se na jednodušší části, které vytvářejí atmosféru a náladu celé písně. Kupříkladu úvodní riff písně Where The Streets Have No Name a tím i celého alba je tvořen jen 6 notami, které se neustále opakují, a k nim je přidáno několik zvukových efektů.
Ve skladbě With Or Without You byla použita speciální kytara, kterou vytvořil Michael Brook, známý producentů alba Briana Ena a Daniela Lanoise. Jedná se o tzv. Infinite Guitar neboli nekonečnou kytaru, jež díky své konstrukci umožňuje, aby tóny na ní zahrané zněly nekonečně dlouho.
Za zmínku stojí ještě skladba Bullet The Blue Sky, která se svou ostrostí vymyká koncepci celého alba. Zde má specifický zvuk kytary, za kterým opět stojí The Edge, evokovat nálety letadel, a to na přání Bona, který chtěl, aby „ze zesilovače zněl Salvador“ (viz dále).
Síla slov
Obraz Ameriky se odráží i v textech. Ať už v dobrém, nebo v tom špatném slova smyslu. Skupina byla fascinována zemí jako takovou, svobodou a ideály, naproti tomu však znechucena její politikou. Bono řekl: „V té době jsem začal rozlišovat dvě Ameriky – tu mýtickou a tu pravou.“ Odtud také pracovní název alba – The Two Americas.
Námětem pro několik skladeb byly tedy politické nebo sociální problémy: Slova pro Bullet The Blue Sky napsal Bono poté, co navštívil Salvador během občanské války a byl tam svědkem konfliktu mezi rebely a místními, kteří podporovali vládu. Za tou stály také Spojené státy, které jí poskytovaly velké množství vojenských sil. Tento konflikt dal vzniknout i poslední, jedenácté písni desky Mothers Of The Dissappeared. Bono se totiž setkal se členy sdružení Comadres – s matkami a dalšími příbuznými zmizelých lidí, politických vězňů a osob zabitých z politických důvodů. Během tohoto dvanáctiletého konfliktu docházelo k extrémnímu násilí na obou stranách. Byly prováděny teroristické útoky zaměřené na civilisty, najímali se dětští vojáci a bylo porušováno mnoho lidských práv. Dosud se neví přesně, kolik lidí zmizelo. Organizace spojených národů uvádí, že během této války zemřelo přes 75 000 lidí.
O stávce horníků ve Velké Británii roku 1984 pojednává píseň Red Hill Mining Town, která je podávána právě z perspektivy několika touto stávkou zasažených lidí. Příběh o páru z Dublinu závislém na heroinu byl zase námětem písně Running To Stand Still.
Where The Streets Have No Name byla napsána jako reakce na názor, že v Belfastu se dá odhadnout váš příjem a vyznání podle ulice, ve které žijete. Bývá ale interpretována i jako popis nebe. Křesťanská víra všech členů kapely se často promítá do jejich písní a v několika narážkách tak zazní například zmínka o Kainových synech, o Jákobovi či o víře v Boží království.
Pro zpěváka a hlavního textaře Bona byl rok 1986, jak sám říká, neuvěřitelně hrozný, což se samozřejmě projevilo na textech. Krom jiného, procházelo jeho manželství zatěžkávací zkouškou a při nehodě navíc zemřel jeho přítel a osobní asistent Greg Carroll. A tak vznikly skladby With Or Without You, ve které se vyrovnává se svou touhou (a částečně i povinností jakožto hudebníka) cestovat, zatímco ho povinnosti vůči rodině držely doma. One Tree Hill je pojmenovaná podle sopky na Novém Zélandu, odkud pocházel Carroll, jehož památce je album také věnováno, a popisuje, jak se Bono cítil na jeho pohřbu.
Předposlední skladba Exit vyobrazuje myšlenky psychotického zabijáka, ačkoli Clayton naznačuje, že verš „So the hands that build, can also pull down“ („Ruce, které staví, dokážou i ničit“) odkazuje také na činy americké vlády v zahraničních záležitostech. Časté jsou také motivy přírody (prach, déšť), jelikož velkým zdrojem inspirace byla poušť; jeden ze zvažovaných názvů LP zněl The Desert Songs… „Mnoho lidí na poušť pohlíží jako na naprosto neúrodné a opuštěné místo, což je samozřejmě pravda, ale při správném stavu mysli je to právě to, co hledáte. Pokud před sebou máte nepopsaný papír, je jen na vás, co s ním provedete. A právě tím nepopsaným papírem poušť může být,“ říká basák Adam Clayton.
Kde je Jozuův strom?
Nakonec zde však nemluvíme ani o The Desert Songs, ani o The Two Americas. Za zvoleným jménem stojí fotograf a režisér Anton Corbijn. V prosinci 1986 jel s kapelou do Mohavské pouště, kde pořizoval fotografie pro tehdy ještě nepojmenovanou desku. Typickou rostlinou v této poušti je právě tzv. Joshua tree (česky juka krátkolistá). Je to jedna z mála takto velkých dřevin (dorůstá deseti až dvanácti metrů), která je schopna přežít v tamním nepříznivém podnebí. Své jméno dostala od mormonských osadníků, kteří pouští cestovali v polovině 19. století. Těm zkroucené větve připomínaly Jozueho (starozákonní postavu), který v modlitbě zvedá ruce k obloze. Bona tento strom zaujal, ať už svou osamělostí v poušti, nebo původem jména, a rozhodl se, že název The Joshua Tree bude nést i nová deska. Fotografie kapely se stromem se nakonec nenacházela na přední straně obalu, jak se původně plánovalo, nýbrž na zadní.
Po vydání alba se ze stromu, na který Corbijn náhodou narazil, když projížděl Národním parkem Death Valley, stalo poutní místo fanoušků. Bohužel kolem roku 2000 tento již dvousetletý strom spadl – o pár metrů dál ovšem vyrůstá nový. Lidé se i ke spadlému stromu stále vydávají. Nachází se u něj symbol míru vyskládaný z kamínků a kapsle, ve které mohou lidé, kteří strom našli, zanechat zprávu. Někdo zde dokonce nechal položit plaketu s nápisem „Have you found what you’re looking for?“ (Nalezli jste to, co hledáte?) coby odkazem na druhou píseň desky.
Samotný strom se nenalézá v Joshua Tree National Park, jak by se dalo očekávat dle názvu. Nachází se kus od silnice číslo 190 vedoucí národním parkem Death Valley, přibližně 4 hodiny cesty od prvního zmiňovaného parku. Tato skutečnost stála život nizozemského hudebního manažera a jeho ženu, kteří kvůli vyčerpání a dehydrataci zemřeli na úpal právě při hledání památného stromu ve špatném národním parku.
Třicet let
Ačkoli letos slaví The Joshua Tree výročí třiceti let od vydání, připomeňme si ještě jeho dvacáté výročí. Tehdy totiž vyšla speciální remasterovaná edice. K dostání v rozšířených verzích bylo mimo jiné i CD obsahující dodatečné skladby vydané na B-stranách singlů, raritní nahrávky a dema, z nichž několik do té doby nebylo vůbec vydáno. Celkově bylo na disku 14 písní. Zmiňme například Silver And Gold, na které se podílel Keith Richards a Ron Wood (původně vyšla na albu Sun City vydaném skupinou Artist United Against Apartheid na protest proti apartheidu v Jižní Africe), či Beatiful Ghost, jejíž slova jsou z úvodu ke sbírce básní Williama Blakea Písničky zkušenosti. Podle jeho sbírek bylo pojmenováno zatím poslední album U2 Songs Of Innocence a navazující, v poslední době hojně skloňované Songs Of Experience by mělo vyjít v tomto roce. Podle kapely je velmi emotivní a osobní, jedno z nejsilnějších, jaké kdy nahrávala. Pojednává o událostech současného světa, ať už jde o uprchlickou krizi, nebo americké prezidentské volby. Nicméně právě v kontextu amerických voleb je znovu aktuální i The Joshua Tree, což byl i jeden z důvodů, proč se tito irští hudebníci rozhodli připomenout jeho 30. výročí neobvyklým turné, během kterého zazní každá píseň z alba.
Poslední práce nábožensky založených Irů zatím ještě odpočívá, aby ji mohli dotvořit s potřebným odstupem. Nechme se tedy překvapit, zda Písničky zkušenosti budou mít stejný úspěch a sílu jako Jozuův strom.
Bořek Nachtmann
Loading...
