Rozhovor s The Tap Tap

Rubrika:  CZ / Novinky, publikováno: 11.03.2017

Heslem své písně FNN (Fňukat nikdy nebudem) se řídí kapela hudebníků s postižením The Tap Tap složená ze studentů a absolventů škol Jedličkova ústavu. Na svém posledním albu Noha na kolejích nešetří černým humorem, když titulní píseň postavila na trampském hitu Wabiho Daňka Rosa na kolejích a skutečné události, kdy rychlík ujel nohu lídrovi kapely Tři sestry Lou Fanánku Hagenovi. V záměrně ne zcela korektních písních si dělají legraci i sami ze sebe a ve skladbě Sundej brejle neváhají konstatovat, že i mezi lidmi s postižením mohou být kreténi. Více o pozoruhodné skupině a jejím ojedinělém přístupu k životu prozradili kapelník Šimon Ornest a moderátor a člen The Tap Tap Ladislav Angelovič.

Proč jste až deset let od vašeho albového debutu Hopšidyridy vydali desku s písněmi napsanými přímo pro vás?

Šimon: I při potenciálu, který jsme měli, nám bylo jasné, že hned neprorazíme vlastní tvorbou. Proto jsme nějakou dobu hráli s hosty a třeba i převzaté písničky. Ale teď, především díky spolupráci s Xindlem X, Tomášem a Matějem Belkovými, Pavlem Bělobrádkem, Honzou Kalinou a Rudolfem Brančovským, jsme udělali několik zásadních hitů jako jsou například Simulanti, Dvoustopej Lover nebo Džony Macháček. Ve spolupráci s Tomášem Belkem vznikla i skladba Noha na kolejích, ke které jsem nakonec napsal muziku já.

 Právě píseň Noha na kolejích na mě působí jako klíč k uchopení vaší nové desky. Žádné citové vydírání a pláč nad osudem, ale až drsný přístup, který známe třeba z vašich výstav černého humoru nebo z knihy The Tap Tap – Řiditel autobusu.

Láďa: Naše písnička s nenápadným názvem Sundej brejle nese zásadní poselství. Totiž že i lidé s handicapem jsou úplně normální. Takže i mezi námi jsou lidé hodní, méně hodní, chytří, méně chytří i blbci. K lidem s handicapem se přistupuje s opatrností a představou, že takový člověk má jinak seřazené hodnoty. Ale tělesné postižení se s charakterem nesnoubí.

Šimon: My tenhle přístup máme od začátku, ale teprve postupem času si ho začínáme uvědomovat do důsledků. I vzhledem k tomu, co se teď děje v celém světě, je hrozně důležité nepodléhat stereotypům a dokázat se proti nim názorně vymezit. Normální partnerské a profesionální vztahy vznikají teprve tehdy, kdy se lidé cítí být na jedné lodi a nevnímají se s přehnanou opatrností a nedůvěrou, nebo naopak s nějakými romantickými představami. Mezi stereotypy patří i pocit, že všichni, kdo se narodili s nějakým handicapem, jsou strašně osvícení a umějí žít správným způsobem. To je nesmysl. Myslíme si, že je prostě důležité, aby si společnost uvědomila, že do aktivních lidí s handicapem je výhodné investovat.

Co s narůstajícím pocitem mnoha běžných lidí, že menšiny jsou upřednostňovány oproti většinové společnosti?

Šimon: Pozitivní diskriminace je nutná v případě, že některá z menšin je prokazatelně diskriminovaná. Pak je nutné hodně viditelně upozornit na dobré výsledky a ukázat, že to jde. Jde o způsob a především srozumitelnost. Pokud je nákladná osvětová kampaň nesrozumitelná, stereotypně sentimentální nebo zbytečně konfliktní a navíc bez humoru, je to kontraproduktivní. Z toho pak těží populisté a přesvědčují lid o rozhazování a elitářství neziskovek. Je důležité se zamyslet nad tím, jakým způsobem nastavovat etickou úroveň ve společnosti. Věřím, že naše nesentimentální cesta a spojení s černým humorem funguje.

Láďo, tvůj blog, který je součástí tebou spravovaného YouTube kanálu, nabízí i politicky vyhraněná prohlášení. Vzpomínám si, jak v roce 2015 The Tap Tap koncertem s názvem Už jsme trochu dál podpořili pod sochou svatého Václava v centru Prahy integraci zdravotně postižených lidí do společnosti a inkluzi ve vzdělávání. Vystoupení bylo reakcí na kritická slova prezidenta Miloše Zemana ke společnému vzdělávání zdravých a handicapovaných. Vedle souhlasu jste pak čelili i kritice kvůli zasahování do politického dění…

Láďa: I umělci jsou občané a mají právo se vyjadřovat k dění ve společnosti. A musí snášet kritiku, která se potom snese na jejich hlavy.

Šimon: Je to také o rozhodnutí těch umělců. Mohou přijít o spoustu fanoušků a kšeftů, všichni s nimi nemusí souhlasit. Koneckonců ale když si máte někoho vážit za práci, kterou odvádí, není úplně od věci vědět, že je schopný mít i nějaký názor a pevný postoj…

Vraťme se k vašemu albu. Co titulní skladbě řekli Wabi Daněk a Fanánek?

Šimon: Oba k tomu přistoupili s nadhledem. Wabi se zpočátku trochu lekl, že půjde o parafrázi celé písně, takže se mu ulevilo, že je to jenom refrén. Dokonce jako frajer přijel a nazpíval to. Fanánek přijel do studia v kraťasech. (smích) Bylo neskutečně srandovní, když zpíval refrén „Rukama sbírám nohu na kolejích“. Pak si to celé poslechl a povídá: „Tak v tom klipu bych asi neměl chybět…“ Klip k písni by měl mít premiéru 13. května na tradičním festival Pojď dál, který je spojený se slaňováním Nuselského mostu. Měli by v něm účinkovat právě Fanánek, Wabi Daněk a spousta dalších osobností. Chtěli bychom pozvat ke spolupráci všechny umělce, se kterými máme navázanou dobrou spolupráci, jako jsou například Matěj Ruppert, Petr Čtvrtníček, Vojta Dyk, Honza Kalina a další.

Noha na kolejích je jasný kandidát na hit. Vidíte i další?

Šimon: Určitě Džony Macháček. Písničku napsal Rudolf Brančovský z kapely Poletíme? a je napsaná přímo na tělo našemu členovi Honzovi Macháčkovi, který je částečně neslyšící, ale přesto výborně intonuje a muzika ho nesmírně baví. Je to parafráze na písničku Johnnyho Cashe Folsom Prison Blues a máme s ní velké plány.

Jaké konkrétně?

Šimon: Chtěli bychom na konci května zahrát na vězeňském dvoře ve Světlé nad Sázavou pro pět stovek z devíti set odsouzených žen. Nejde jen o nějaké lehké případy, mezi posluchačkami budou i vražedkyně a ženy se závažnými tresty. Následovat by mělo turné po vytipovaných věznicích, které by mělo skončit na podzim v Plzni na Borech. Ve spolupráci s ministrem spravedlnosti Robertem Pelikánem chystáme jednání s ředitelem České televize Petrem Dvořákem o možnosti přímých přenosů úvodního a závěrečného koncertu turné. Z turné po věznicích by měl k písni Džony Macháček vzniknout klip, který by mohl mít premiéru na našem letošním mikulášském koncertu.

Jste připraveni na názor, že se těmi koncerty staráte o „fešácký kriminál“ pro beztak nenapravitelné lidí?

Šimon: Naprostá většina vězňů se vrací zpět mezi nás. Nápravná zařízení tedy slouží nejen jako izolace. Pro lidi z hodně špatných sociálních poměrů je to vlastně jediná možnost se setkat s danými pravidly a něco se naučit. Nejde o to vytvořit někomu „fešácký kriminál“, ale vrátit je po výkonu trestu do společnosti v lepším stavu, než ve kterém do vězení přišli. A to je přece dobré pro nás všechny, ne?

A další plány?

Šimon: V listopadu 2016 jsme ukončili tříletou sbírku na dostavbu Jedličkova ústavu, ve které se podařilo shromáždit přes tři miliony korun. Kapela chce prostředky využít na rozjezd pilotního bezbariérového nahrávacího studia, se kterým se následně přesune do novostavby. Pražský magistrát, zřizovatel Jedličkova ústavu a škol, má již alokovanou částku 196 milionů korun. Jednání směřují k územnímu rozhodnutí. Směřujeme k výběru dodavatele služeb. V roce 2021 by mělo být postaveno.

Jak to vypadá se sestavou The Tap Tap. Dochází k častým změnám?

Láďa: Začínali jsme jako kroužek typu „hraje, kdo má čas“, ale teď je sestava stabilizovaná. Je to i tím, že řada absolventů škol Jedličkova ústavu zůstala v Praze. Občas se nám hlásí noví lidé, ale je pro ně šok, jak tvrdá práce se za tím skrývá. Někdy zájemci o spolupráci nepochopí, že na pódiu jde hlavně o to pobavit posluchače a ne sebe. Náročné požadavky mohou být šokem pro handicapované, kterým nikdo nenasadil laťku zpětné vazby. Když vás chválí skoro za to, že jste vstal z postele, tak náraz v reálném životě může být velký.

Šimon: U nás je jedno, jaký máte handicap, jde o týmovou práci. Máme dvě základní pravidla – chodíme včas a plníme to, co slíbíme.

Roman Jireš (ČTK)

(Navštíveno 308krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články