Rozhovor s Jaroslavem Hutkou na lince Praha - Agonda

Nad rozhovorem s Jaroslavem Hutkou by se spokojeně usmíval teoretik médií Marshall McLuhan, který už v šedesátých letech svět definoval prorocky jako „globální vesnici“. Probíhal totiž po e-mailech mezi Prahou a jihoindickou Agondou, kam to bylo s diktafonem poněkud z ruky. Jeden z hlavních aktérů první písničkářské generace totiž tento měsíc oslaví kulaté jubileum, jež mimo jiné vydavatelství Galén připomene novým albem V rozpitých barvách, archivním výběrem Sladké žluté i básnickou sbírkou, která se jmenuje právě Agonda.

 Na jaké hudbě jste vyrůstal a kdy jste začal psát své první písničky?

Já mám pocit, že na žádné. V dětství a později jsem měl rád Voskovce a Wericha, vím, že mě v pubertě oslovil rock’n’roll a pak nová muzika jako Beatles a všechno, co šlo s nimi v šedesátých letech, ale beru to spíš jako automatickou kulisu času. Nic jsem nevyhledával. Bral jsem to, co přišlo samo. Mě oslovovalo výtvarné umění. A k písničkaření jsem přišel, že jsem chtěl sdělovat „velké“ myšlenky a písničky byla cesta, jak být také u toho. První písničku jsme s Veitem napsali o Vánocích 1966. Jmenovala se Hospodskej a hraju ji dodnes.

Zpočátku jste vystupoval hlavně ve dvojici – s Vladimírem Veitem, Petrem Kalandrou, Hvězdoněm Cignerem nebo Vlastou Třešňákem. Vyhovovalo vám, že jste se na koncertech o výdej energie mohl podělit?

V tom věku mluvit o výdeji energie asi nejde mluvit. Člověk jí má až moc. Ale tím, že jsem se nepovažoval za muzikanta ani zpěváka, jen textaře, tak jsem chtěl hrát s muzikanty a zpěváky. Hrát jsem chtěl proto, abych byl u toho, ale představoval si jen jakousi doprovodnou kytaru. Čas se tak nádherně otevíral svobodě, že jsem chtěl být mezi lidmi, a to jde nejlépe koncertováním. Ale bral jsem to jako provizorium. Návštěvu v zajímavém světě, který se právě rodil. Plán jsem měl, že za nějakou dobu se vrátím do své krajiny. A to byla grafika, malířina a tak. Když Kalandra někdy koncem roku 1968 nečekaně s rodiči zmizel do Afriky, tak jsem se najednou musel stát zpěvákem. A bylo to. S Třešňákem to byl básnický experiment, velmi jsem ho obdivoval a on mě, ale padlo to na tom, že jsem ho tlačil do nějaké kázně, a tak se vzbouřil. S Hvězdoněm to byl úlet do úplně jiného písničkářského světa, ale už byl rok 1970, kdy jsme byli všichni definitivně v okupované zemi a nebylo návratu zpět, ale ani cesty dopředu. V tom celonárodním ztroskotání to bylo celkem zoufalé sebezachraňování. V tom roce, kdy mnoho lidí emigrovalo a za nimi se zase neprodyšně zavřely hranice, všechny organizace byly zrušeny, kluby přestaly fungovat, to byl čas strašné samoty v přeplněné Praze. Každý byl v tu chvíli sám.

Kompletní velký rozhovor Pavla Víška s Jaroslavem Hutkou a spoustu dalšího zajímavého čtení o muzice najdete v dubnovém čísle magazínu Rock & All!

Redakce, foto: archiv J. H.

0