Hrát společně s Daronem Malakianem ze System Of A Down v kapele? Nabídka, která se neodmítá! Tak se dá ve zkratce charakterizovat aktuální působiště devětatřicetiletého bubeníka Romana Lomtadzeho, který se narodil v gruzínském Tbilisi a následně se přesunul do České republiky, kde studoval konzervatoř a později působil například ve skupinách King Size, Kamil Střihavka & Woo-Doo Band, Laura a její tygři nebo Čechomor; hostoval také v Gaia Mesiah a Arakainu. Před necelými jedenácti lety se Roman přestěhoval do USA, kde rovněž hudebně působil (mj. v souborech Send The Sages nebo Xodady), a ve chvíli, kdy začínal plánovat návrat do Liberce, mu zazvonil telefon.
Malakianova kapela Scars on Broadway se zrovna v tu dobu probírala z šestiletého kómatu a Daron sháněl bubeníka. To v tu dobu samozřejmě Lomtadze nevěděl, až později zjistil, že společné jamování byl jen dobře maskovaný konkurz. A on prošel. Proto plán, že se vrátí do lidušky v Liberci učit děti na bicí, zatím odložil.
Nová deska pod hlavičkou Daron Malakian and Scars on Broadway vyjde 20. července a ponese název Dictator. Malakian ji kompletně natočil už před šesti lety, ale její vydání nakonec kvůli své mateřské formaci pozdržel. Nedávno ji předznamenal singl Lives.
V České republice jsi bubnoval například v Arakainu a Čechomoru. Jak ses dostal k Daronu Malakianovi a jeho Scars on Broadway?
Rozhodně to nebylo jednoduché a mezi působením v českých kapelách a Scars uběhlo dlouhých deset let snažení a dřiny. V roce 2007 jsem odjel do Los Angeles a loni v září jsem si začal uvědomovat, že jsem v Americe už deset let a možná by stálo za to zkusit zase něco jiného. Nechtěl jsem se vrátit do Prahy, začít opět hrát s kapelami a jezdit po stejných štacích jako mnohokrát předtím. Přišlo mi hodnotnější a zajímavější zamířit do Liberce, který považuji za svůj domov, a vše, co jsem se naučil, předat mladé generaci a učit na tamější základní umělecké škole, kde jsem v roce 1992 začínal. Myšlenky jsem rozvinul do reálného plánu a dva dny poté, co mě to poprvé napadlo, jsem se začal připravovat na ukončení všech mých aktivit v USA.
K čemuž nakonec nedošlo.
Zavolal mi Orbel Babayan, jeden z nejlepších kytaristů v Los Angeles, se kterým jsem se před lety potkal v Kanadě na turné, kde jsme společně hráli s jednou popovou zpěvačkou. Tehdy jsem mu řekl, že jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl právě pro L.A., je Daronova hudba. A Orbel mi po těch letech zavolal a řekl mi, že občas jamuje s Daronem, tak jestli nechci přijít a zahrát si s nimi.
Nemusím se ani ptát, zda jsi nad tou nabídkou váhal…
Pomyslel jsem si, že se mi přece jen před odjezdem splní jeden z mých snů a odvezu si do Liberce ještě jeden super zážitek. Za pár dní jsme se sešli, zahráli si a netrvalo to dlouho a opět mi nabídli setkání. Byl to zvláštní pocit, ale za deset let v L.A. jsem takových situací zažil spoustu a nevěnoval jsem tomu nějak pozornost. Ale po druhém setkání mě pozvali znovu. Ani jednou jsme nehráli skladby Scars on Broadway, ale písně, které jsem neznal. Po třetím jamování jsme seděli, koukali jsme na fotbal a Daron se mě zeptal, jestli znám Scars a zda umím zahrát jejich songy. Odpověděl jsem, že jsem největší fanoušek skupiny a zvládnu je na bicí i pozpátku.
Co ti na to Daron řekl?
Že tři dny jamování byly v podstatě konkurz a já prošel. A pokud chci, bere mě do kapely. Poté, co jsem mu odvětil, že rozhodně ano, jsme dál koukali na fotbal. (smích) Odjezd do Liberce jsem tedy zatím odsunul.
Prozradil ti, proč si vybral právě tebe?
Během těch tří dnů jsme toho hráli fakt hodně, ale pamatuju si jednu skladbu, kterou jsem do té doby nikdy neslyšel. Začali jsme hrát a já si lámal hlavu s tím, jaké bubenické přechody neboli breaky do ní zahrát. Skladba plynula a já jsem hrál pořád jeden rytmus jak AC/DC, ani jeden úder navíc. Prostě jsem cítil, že do ní break nepatří. V hlavě jsem si pak říkal, jestli jsem něco nepodělal, když jsem hrál až tak jednoduše. Po pár týdnech mi Daron sdělil, že si mě nevybral do Scars kvůli tomu, kolik not dokážu zahrát a jak rychle, ale kvůli tomu, že jsem v té písni nepoužil žádný break. On ji totiž tak napsal. Jsem zpětně rád, že mě tam nenapadlo něco vlastního a že jsem vycítil, jak byla myšlená.
Utkvělo ti v hlavě první setkání?
Poprvé jsem přišel do zkušebny a Orbel s Daronem na mě už čekali. Měl jsem na zádech obrovský kulatý futrál s činely a dveře do místnosti se neotevíraly úplně dokořán. A já se v nich zašprajcl. Daron seděl na gauči, vstal a chtěl mi podat ruku, ale já se nemohl ani hnout. Tak tam tak stál s protaženou rukou a přitom neviděl, že jsem se zasekl. Udělal pár kroků ke mně, podali jsme si ruce a já měl za sebou úvodní trapas. V duchu jsem si řekl: „No a co, stejně jedu do prdele, tak ať si myslí, že jsem idiot.“ (smích)
Napadlo tě vůbec někdy, že by sis vedle někoho takového mohl zahrát? Mluvíme o splněném velkém snu? Sám jsi před lety prohlásil, že nejlepší koncert, jaký jsi kdy viděl, byli System Of A Down v Berlíně.
Na tu show si dodnes pamatuju a opravdu je to nejlepší vystoupení, co jsem kdy viděl. Nedávno mi někdo na Facebooku napsal, že jsem před třinácti lety na bubenickém semináři na otázku, s kým bych si chtěl zahrát, odpověděl, že s lidmi ze System Of A Down. A v rozhovoru před deseti lety pro jeden magazín jsem řekl, že mezi pěti lidmi, se kterými bych si chtěl zahrát, je Daron. Takže tím jsem odpověděl na otázku: ano, sen se splnil. Nicméně původní cíl byl jet do USA, což se naplnilo podstatně dřív.
Sedli jste si s Daronem? Na veřejnosti působí dojmem uzavřeného, nesmírně nadaného a pro muziku zapáleného člověka, sedí to?
Je v pohodě, neřekl bych, že je uzavřený. Každý den i noc hraje na kytaru a pečlivě skládá. Sedli jsme si báječně. Takové kapely jsou většinou založené na přátelství, hraní se bere jako samozřejmost. Pracuje se s ním skvěle, celou skupinu sestavil z hudebníků, kteří dobře znají jeho styl a nemusí k tomu moc dodávat.
Jak reaguje, když zahraješ něco špatně?
Mně na bicí učil pan profesor Miloš Veselý, což je nejlepší učitel na světě. Ne jeden z nejlepších, ale nejlepší! Když jsem na hodině zahrál něco špatně, dal mi pohlavek nebo jen řekl: „Hraješ z prdele.“ Naučil mě, že hrát špatně se prostě nemá.
Zkoušejí Scars on Broadway často? Jak probíhají zkoušky?
Scházíme se zhruba dvakrát týdně, před koncerty to asi bude častěji. Začínáme kolem sedmé večer, končíme zhruba ve čtyři ráno. Pracujeme u Darona doma, v místnosti velikosti garáže. Nejdřív jdeme na večeři, pak posloucháme hudbu – všechno od funku po black metal, nikdo z nás nevidí rozdíl v žánrech, když je muzika dobrá. Následně se jde do místnosti, kde se zkouší. Daron většinou přinese novou skladbu, zahraje ji jen s kytarou a zazpívá. V tu chvíli mě napadá, že by to klidně zfleku mohl vydat, každá jeho písnička zní jako hit. V hlavě má jasnou představu, jak mají ostatní nástroje znít, a prodiskutuje to s námi. Někdy sedne za bubny a ukáže mi, jak přesně to mám zahrát. To pak nemá chybu a stačí to po něm jen zopakovat
Pohybuje se kolem vás víc lidí? Technici a podobně?
Jediný, kdo je v tuto chvíli v naší přítomnosti, je Daronova přítelkyně, která nám dělá čaj. (smích)
Zatím to zní, jako byste neustále pracovali. Odpočíváte vůbec?
O pauzách během zkoušky koukáme na televizi. Na fotbal, formule a hodně na soutěže v házení šipek, což je největší blbost, kterou jsem viděl, ale o to víc je to zábavné. Pak se znovu zavřeme do zkušebny a přehráváme to, co jsme za ten den udělali. Teď pilujeme hlavně písně z nové desky.
Sžil ses s nimi dobře?
Scars jsou moje nejoblíbenější kapela, někdy mám pocit, že jsem se s novým materiálem sžil ještě předtím, než jsem ho slyšel. (smích)
Také jsi šesti lety očekával jeho vydání stejně napjatě jako ostatní fanoušci?
Jasně! Teď album sice mám v MP3, abych se naučil všechny věci hrát, ale pořád čekám na fyzický nosič, abych si ho přidal do sbírky.
Přibliž novou desku Scars on Broadway aspoň trochu, jak je pojata?
Nemohu o ní teď mluvit v detailech. Po textové stránce je stále aktuální, možná ještě víc než před těmi lety, kdy vznikla. Daron desku nahrál zcela sám, včetně bubnů. Zamluvil si studio asi na deset dní a celou ji natočil. Neuvěřitelné! Málokdo ví, že většinu písní System Of A Down napsal sám u sebe doma a kapele přinesl hotové skladby. My jsme s ním ve studiu nenahrávali nic, vše měl kompletně hotové.
Malakian nedávno magazínu Rolling Stone řekl, že ještě letos by chtěl jít do studia natočit třetí album. Počítá se na něm s účastí celé kapely?
To ukáže čas. Teď se soustředíme primárně na živé hraní prvních dvou CD a občas přidáme i nové věci, které by mohly být natočené na třetí album se současnou sestavou.
Není Daron trochu zklamaný, že materiál, který chtěl použít pro System Of A Down, nakonec upotřebuje touto formou? Nebo máš pocit, ze mu to naopak vlilo krev do žil a rozhodl se pořádně rozjet Scars on Broadway?
On sám v nějakém rozhovoru prohlásil, že tato deska byla původně zamýšlena jako druhá nahrávka Scars. Pak vznikla myšlenka to použít pro System Of A Down, ale myslím, že je rád, že se vrátil k původnímu plánu. I já jsem rád. Až uskutečním svůj plán učení v liberecké „lidušce“, bude toho víc, co budu moct dětem vykládat.
Proč ses vlastně po zdejších velkých muzikantských úspěších vydal do Ameriky, kde jsi neměl nic jistého?
Snil jsem o tom od patnácti let. Celý život dělám hudbu a Amerika je kolébka blues, rock’n’ rollu a jiných žánrů. Chtěl jsem na místo, kde to začalo. V Čechách jsem měl to štěstí, že jsem si zahrál snad všude a s každým. Ale poslední roky jsem cítil, že bych chtěl zkusit i něco jiného. Ztratil jsem drajv a motivaci, hudba se pro mě stala prací. Skupiny, ve kterých jsem hrával, vznikly dávno před mým působením v nich a já měl touhu zkusit vybudovat něco sám za sebe někde, kde o mě nikdo nemá ani páru. Nezačal jsem s muzikou kvůli slávě a penězům, ale protože mě bavilo pořád objevovat něco nového, zlepšovat se. A když se mě někdo zeptal, co budu v Čechách dál dělat, neměl jsem odpověď. Na moje sedmadvacáté narozeniny mi tehdejší basák Krucipüsku Marek Bero řekl, že jsem svůj sen vzdal a nikam nejel. Uvědomil jsem si, že má pravdu, začal vše chystat a rok poté se odstěhoval.
Co pro tebe v USA bylo nejtěžší?
Hodně věcí. Třeba přijmout fakt, že musím chodit po konkurzech, abych si vůbec někde zahrál. Předtím jsem něco takové absolvoval jen jednou v životě, asi v osmnácti, a to do skupiny King Size. Od té doby mi lidé sami volali a nemusel jsem nikoho přesvědčovat, že něco umím. Najednou jsem seděl v Americe před cizími lidmi a musel něco hrát. Někdy jsem to nedokázal. Být daleko od rodiny a přátel také nebylo nic příjemného. To mimochodem cítím dodnes. A složité bylo začít obecně od nuly, hlavně když jsem přišel o našetřené peníze.
Jak třeba funguje vyřizování pracovních víz a podobné věci?
Dostat pracovní vízum v USA je nesmírně těžké. Nejdřív jsem tu přebýval na studentské vízum a teprve před osmi lety jsem dost složitou cestou získal tzv. umělecké vízum. Do Scars jsem nastoupil už s pracovním povolením.
Text: Milan Říský
Foto: Ara Woland & Milan Říský
Loading...
