Progres 2, Futurum, Stromboli, T4, His Angels – to všechno jsou formace, které už se dávno staly nebo stávají pojmy a milníky tuzemské rockové scény. Ty všechny a k nim i další mají jednoho společného jmenovatele v podobě neodbytně artikulujícího zpěváka, vášnivě hrajícího na klávesy, skladatele s nepřebernou zásobou melodií, nápadů a invence – Romana Dragouna. Muzikanta, který v plném běhu a nasazení slaví 8. dubna letošního roku šedesátku.
„Každý by jistě rád ze svého života něco vymazal, ale to bohužel nejde. Já bych třeba rád vymazal ty proflákaný roky, kdy jsem nic netvořil a přitom jsem mohl a byl jsem línej. Takže se snažím na každém svém koncertě hrát a zpívat jakoby to bylo naposled. Radost, kterou si přitom užívám já, se přenese na posluchače a je to nádhera.“
Stín mý krve čili pohled nazpět
Písecký rodák Roman Dragoun pochází z rodiny akademického malíře, portrétisty a básníka Františka Dragouna (1916–2005). Od nejútlejšího dětství tudíž vyrůstal obklopen světem múz, mezi nimiž v pubertě jednoznačně vystoupila do popředí ta s rozcuchanými dlouhými vlasy, ta rokenrolová. Už jako patnáctiletý obrážel s kapelou Monsters Alias Dinosaurus tancovačky na rodném Písecku, což sice poměrně zkomplikovalo opakování devátého ročníku ZDŠ, ale o budoucím povolání či spíše poslání Romana Dragouna bylo natrvalo rozhodnuto.
Kromě utěšeného dětství v domě malířově a prvních bigbítových zkušeností přinesl jihočeský Písek Romanovi i dvě celoživotní přátelství, a to s bubeníkem Janem Seidlem a Dragounovým dvorním textařem, píseckým křesťanským bohémem Milanem Princem. Zásadní vstup do všeobecného povědomí rockových fanoušků ovšem přinesla moravská metropole Brno, kam se odstěhoval jako osmnáctiletý. Legendární PROGRES 2 si ho vybral už na svůj projekt Dialog s vesmírem, ovšem díky administrativním komplikacím s kvalifikačními zkouškami nastoupil naplno do kapely až s příští rockovou operou Třetí kniha džunglí.
Tady se představil svým prvním rockovým hitem Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce – a ten další, Juliet, přivedla na svět kapela Futurum, kterou Dragoun s Janem Seidlem založil po svém odchodu z Progresu 2. Oba dva pak v roce 1988 vstoupili také do řad Stromboli, aby nahradili čerstvé emigranty Vendulu Kašpárkovou a Klaudia Kryšpína.
Počátkem deváté dekády Romanovo jméno z české scény takřka zmizelo. S výjimkou občasných hostování a spolupráce s některými brněnskými kapelami jako by se nad ním zavřela voda. A nad její hladinou jen tu a tam zaznělo lámání pověstné hole nad mimořádným, nicméně zřejmě ztraceným talentem.
Slunci blíž čili pohled kupředu
„Za největší štěstí považuju, že mohu hrát v tolika kapelách, včetně skvělého jazzového B-Side Bandu a Supergroup.CZ. A pak třeba zase sám v kostele a synagogách nebo třeba jenom v duu s Milošem Švecem nebo Michalem Žáčkem. Je to hodně pestré.“
Zásadní obrat nastal v roce 1995, kdy Roman Dragoun v produkci Michala Pavlíčka vydal své první a po všech stránkách velmi silné sólové album Stín mý krve. O rok později vstoupil v pražské Spirále do role Ježíše v rockové opeře Jesus Christ Superstar. Následovala další sólová alba (Slunci blíž, Otlučená srdce, Piano), znovuobnovení činnosti skupiny FUTURUM, Romanův návrat do řad Progres 2, zrod allstars formace T4 a vznik muzikantsky luxusního bandu ROMAN DRAGOUN & HIS ANGELS. Když teď nahlédnete do Romanova diáře, zjistíte, že jeho stránky jsou se záviděníhodnou hustotou popsány termíny vystoupení a koncertů od sólových, jen tak s pianem a klávesami, až po všechny zmiňované formace. Najdete tu i datum 3. března 2016, kdy se prakticky všechny sešli v brněnském Semilassu na velkém narozeninovém koncertu k Dragounovým šedesátinám a tady také pokřtili úplně čerstvou novinku, album velmi komorní a osobní, prozaicky nazvané Šedesát. „Už pár let jsem se chystal vydat novou desku a teď je k jubileu dobrá příležitost. Skladby pro ni vznikaly asi v průběhu pěti let. Jde mi hodně o texty, které mi už pětatřicet let píše Milan Princ. Mám ho velmi rád a velice si ho vážím. Na desce je také jedna zhudebněná báseň mého tatínka. Moje deska Piano měla nečekaný ohlas, a proto pokračuji s další deskou obdobně, jen jsem přizval jako hosty saxofonistu Michala Žáčka a Radka Krampla na vibrafon.“
Ovšem Roman Dragoun, který o sobě zcela lakonicky prohlašuje „Já prostě moc rád hraju!“, se nespokojí jen s vydáním nového alba. Zjara vyráží na sérii společných koncertů s dalším šedesátníkem, písničkářem Zdeňkem Vřešťálem a jeho kapelou Neřež. Stranou nezůstávají stát ani Dragounovy domovské formace. „Nedávno jsem natočil živák Andělé s mou kapelou His Angels. Mapuje deset let, co tahle skvělá parta se mnou hraje skladby z mých sólových desek. Chystáme nové věci s Progres a taky bych chtěl konečně vydat druhé album s T4. Máme samozřejmě také nějaké aktivity s B-Side Bandem a něco s kapelou Futurum. Je toho vážně hodně a tak uvidíme, co se z toho zvládne.“
Kompletní rozhovor vyšel v březnovém čísle magazínu. Objednat si ho můžete ZDE.
Ilja Kučera ml.
Loading...
