Mistr pěvec londýnský i losangeleský platí z pomyslného hlediska uměleckého za kontroverzní postavu. Podle některých položek diskografie by se mohlo zdát, že je ochoten zazpívat svým od pánaboha darovaným chraplákem málem všechno. Včetně jízdního řádu a receptu na dort s třešničkou. A dokáže to nezaměnitelně, což o to. K datu 28. září ohlásil Sir Roderick David Stewart, CBE, vydání už 30. sólového alba. Třetího od doby, co se vrátil k interpretaci původních písní. Deska ponese název Blood Red Roses a vyjde tři roky po předchozím úspěšném titulu Another Country. Máme být třikrát zvědaví?
A proč vlastně ne. Obdivuhodně vitální třiasedmdesátník rozhodně nehodlá klimbat u krbu, přikrytý plédem a obutý v papučích. Podle informací, které byly k dispozici v době uzavěrky časopisu, je na svůj nejnovější počin patřičně hrdý.
„Ještě si nejsem jistý, kdy deska vyjde, jestli v květnu, červnu nebo v září („C“ je správně – pozn. aut.), ale máme hotovo. Album je naprosto fantastické, což říkám přesto, že mluvím sám o sobě!“ pochechtával se Rod beze stopy falešné i jakékoli jiné skromnosti v rozhlasovém rozhovoru citovaném na webu Smooth Radio. Dokonce už tehdy uvažoval, že některé písně zařadí do programu letošního letního severoamerického turné, na kterém ho jako speciální host – stejně jako na letní šňůře 2017 – doprovázela Cyndi Lauper. Stalo se.
Mimochodem, během sepisování tohoto článku turné ještě běží. A jak obvyklé průniky na YouTube, tak i recenze přiznávají pěvci slušnou formu. I když ani nové živé provedení bohužel neubírá písni This Old Heart Of Mine (původně popsoulovému kousku z repertoáru Isley Brothers, který si Rod přepekl k obrazu svému poprvé už v roce 1975 a znovu nazpíval s Ronaldem Isleyem v roce 1989, nyní pódiovému duetu Roda a Cyndi) z těžce kalorické přeslazenosti.
Holky, drogy, potomci a pohnuté dějiny
Třicátá sólová studiová deska, tedy pokud nepočítáme tzv. ztracené album Once In A Blue Moon (2010) natočené v roce 1992, ovšem prozrazuje mnohem vyšší ambice. Pilotní singl Didn’t I zní jako obvyklá poprockůvka ve středním tempu s chytlavě klenutou refrénovou melodií, nicméně text dává písni vážnost. Pojednává o nebezpečí drog a škodách návykovými látkami napáchaných nejen z hlediska aktivního pamětníka kvasu 60. let, ale tentokrát z pohledu rodiče. A protože má Rod už osm dětí (tedy těch, o kterých se ví) s pěti ženami, můžeme mu zkušenosti i otcovskou starostlivost věřit. Určitě si při psaní textu vzpomněl na syna Seana (* 1980) z prvního manželství, jeho tři měsice v lochu za napadení a problémy s drogami i alkoholem.
Jedovatější poznámkou o milujícím otci nechci (příliš) mířit do bulváru, ale udělat si oslí můstek k jednomu z nejvtipnějších bonmotů, jaké zpěvák pustil do světa. „Místo toho, abych se zase ženil a rozváděl, najdu prostě ženu, kterou nemám rád, a dám jí dům,“ ucedil pro plátek Sunday Star Times a měl určitě pravdu, že by šlo o snazší a méně bolestný proces než obvykle konce lásek „dokud nás smrt nerozdělí“. Jistě, že Stewart předsevzetí nedodržel. Od roku 2007 je potřetí ženatý s modelkou a fotografkou Penny Lancaster a zmíněnou píseň si mohou vzít k srdci oba synové Alastair Wallace (* 2005) a Aiden Patrick (* 2011). „Nesnažil jsem se ti snad říct, že tyhle věci tě zabijou / no nedělal jsem to? / Ale ty sis myslel, že je to cool / a já jen starý blázen,“ zpívá přesvědčivě kdysi hodně divoký chlápek, zvaný Rod The Mod.
Ženský hlas, který v písni Didn’t I slyšíme, patří newyorske zpěvačce Bridget Cady. Pochází z muzikantské rodiny, její děda LeVern Hutcherson byl slavný operní pěvec. Jako sboristka doprovázela krom Roda třeba Erose Ramazottiho, ale i Ronnieho Wooda. Hle, spojnice k Rodovi… Na albu má hostovat ještě v další písni Cold Old London.
Z oněch bulvárem znovu a znovu opakovaných informací můžeme odvodit i původ druhé již známé písně z alba, která nese název Hole In My Heart. Nevíme ještě, jak bude znít studiově, ale naživo ji Rod zpíval v premiéře právě na turné s Cyndi a můžeme si ji poslechnout díky dlouhým prstům strýčka YouTube (dokud ji stáažce copyrightu neblokne). Jde o slibný hybný kousek s rhythmandbluesovými kořeny a důraznými přiznávkami dechů. Návrat rockera? Jen co do hudby. Text písně Rod vysvětlil jako určitou „nerockerskou“ sebekritiku. Vzpomíná tu na svých dvacet a něco let, kdy nenechal žádnou sukni na pokoji.
Třetí již známá píseň z Rodovy novinky je dojemná irská balada Grace, hraná akusticky s muzikanty seskupenými v hloučku na kraji pódia, v obsazení dvou kytar, kontrabasu, akordeonu, sličných smyčcařek a stejně sličných sboristek. Zpracovává skutečný tragický milostný příběh irské malířky a republikánské aktivistky Grace Gifford Plunkett, která se provdala za básníka a revolucionáře Josepha Plunketta jen pár hodin předtím, než ho popravili za účast v tzv. Velikonočním povstání v Irsku roku 1916. Ač působí „lidově“ či aspoň zlidověle, balada je vlastně docela mladá. V roce 1985 ji napsali Sean a Frank O’Mearovi a často ji zpíval například Jim McCann s Dubliners. Rod podává příběh opravdu s citem, upřímně a dojemně. Během koncertního provedení nejdříve odvypráví lidem, o co v textu jde, a nad pódiem se objeví portréty obou tragických hrdinů irského osvobozeneckého boje.
z článku Tomáše S. Polívky, který najdete kompletní v zářijovém čísle Rock’n’Allu
Loading...
