Editorial
Každá země na světě má své milované a dokonce zbožňované zpěváky, o kterých se v útržcích někdy dovídáme v tisku a které při troše štěstí můžeme spatřit i ve filmu…
Nepřipomínám tuto větu z článku v listopadovém čísle měsíčníku Melodie, ročník 1964, abych vyvolal pobavený úsměv na tvářích čtenářů v době, kdy se tito „polobozi“ přetlačují, aby u nás získali termín na vystoupení. Odborný pracovník vydavatelství Panton Jiří Millonig měl pravdu, že jsme, „odpojeni“ železnou oponou, byli vděční i za krátký šot ve filmovém týdeníku, který si střílel ze zápaďáckých mániček.
Přitom právě rok 1964 byl pro rockovou hudbu v jejích centrech převratný, co se mediální prezentace týče. V jeho úvodu začala britská BBC vysílat pořad Top Of The Pops, oblíbenou televizní hitparádu, která běžela do roku 2006 a měla neobyčejný vliv na pohyb hitparády. Zámořská společnost ABC odpověděla v září toho roku podobně koncipovaným programem Shindig! Především se ale Amerika otevřela rockerům (těm britským přednostně!) ve svých rázem rekordně sledovaných talk show, kde se jen Beatles v té nejznámější, Ed Sullivan Show, objevili v roce 1964 třikrát! Ale pozvání k moderátorovi Sullivanovi se dostalo i skupině Rolling Stones.
Pikantní bylo, že kapely „britské invaze“, jak se tomuto vrcholícímu hudebnímu importu v USA a Kanadě přezdívalo, v nejednom případě bodovaly s repertoárem převzatým od amerických, nezřídka opominutých skupin. A tak třeba Valentinos v Clevelandu a Exciters v New Yorku nevěděli, zda se mají radovat či vztekat, že s jejich opusy It’s All Over Now či Do Wah Diddy Diddy sklízeli vavříny Rolling Stones resp. Manfred Mann. Ostatně ani o Bobu Dylanovi se příliš neví, že už v březnu 1962 vydal na svém debutovém albu píseň nejasného původu House Of The Rising Sun, signifikantní melodii roku 1964 v podání skupiny Animals z anglického města Newcastle.
Nebyla by to ovšem Amerika se svým mohutným showbyznysem, kdyby se nepoučila a svou zásobárnu talentů – nejenom černé pleti, i když ty zprvu převažovaly – nepoužila k protiofenzivě. Osud toho snad nejlepšího – Sama Cookea – na kterého 11. prosince v Los Angeles kdosi za záhadných okolností stiskl (v sebeobraně?) spoušť, jako by ale na závěr toho vzrušujícího, rozmařilého a rozjařeného roku 1964 ještě před zkázonosným rozšířením halucinogenu LSD varoval, že kde se baví spousta lidí, nezabráníš tragédiím.
Jaromír Tůma, editor
Loading...
