The Heartbreakers neboli Johnny Thunders & The Heartbreakers byli „superfeťáckou“ punkrockovou skupinou, jež vznikla v polovině 70. let v New Yorku. Z jejího obsazení zůstal naživu už jen kytarista Walter Lure, který předloni skončil se svým druhým povoláním makléře na Wall Street a v osmašedesáti letech si užívá důchodu, byť do toho hudebního ještě nemíří. Během následujících měsíců by měla vyjít nová deska jeho skupiny The Waldos. Čekání na její vydání si momentálně krátí koncertování s hvězdným projektem L.A.M.F. I sepisováním pamětí.
Kdyby ti někdo v roce 1977 řekl, že za čtyřicet let tady budeš přehrávat písně z L.A.M.F., jediného alba Johnnyho Thunderse & The Hearbreakers, tak bys mu asi nevěřil. Je to ale tak, a ty jsi nedávno vyrazil na několik výročních koncertů v zajímavé společnosti, obklopen Glenem Matlockem, Clemem Burkem a Mikem Nessem. Spojení s Burkem a Matlockem se možná dalo čekat, znáte se spolu již dlouho, ale Ness ze Social Distortion byl určitě pro mnohé překvapením. Jak k tomu došlo?
Jo, jsem šťastný, že jsem za ta léta pořád ještě naživu. Rozhodně jsem tehdy netušil, že to bude jednou tak vlivné album. Jesse Malin, který se jako host tohoto turné také zúčastnil a který spoluřídí klub Bowery Electric v New Yorku, zná Mikea Nesse už z 90. let. D-Generation s Malinem tehdy předskakovali Social Distortion a on o Nessovi věděl, že je velký fanoušek Heartbreakers. Já se s Mikem nikdy před tím nepotkal. Hledali jsme pro tyto koncerty kytaristu a měl jím být Billie Joe Armstrong z Green Day, se kterým to ale nakonec neklaplo, protože zrovna musel řešit nějaké jiné záležitosti. A tak jsme se zeptali Mikea, který s nadšením souhlasil. Ukázalo se to jako dobrá volba, všechny koncerty byly vyprodané a turné se povedlo.
Zároveň v listopadu vyšlo na Jungle Records živé album z předloňského koncertu v Bowery Electric, kde jsi s Clemem Burkem hrál pro změnu s Waynem Kramerem a Tommym Stinsonem. Proč tentokrát byla sestava L.A.M.F. jiná?
Chtěli jsme zkusit něco jiného, s Tommym a Waynem byly nějaké menší problémy. Loni (pozor, Walter myslí rok 2016, rozhovor vznikal již na sklonku roku předcházejícího – pozn. red.) to bylo fajn, ale řekl bych, že tento rok to bylo lepší. Glena jsem chtěl na basu už minule, ale byl zaneprázdněn, takže to s ním vyšlo až teď.
Nepřijde ti, že kvalita skladeb na L.A.M.F. byla doceněná až o mnoho let později? Nebylo to album zastíněno debuty The Clash a Sex Pistols, které vyšly ve stejném roce?
Ani ne. Mysleli jsme si, že chyba byla v mixu alba, Jerry to přemíchával snad stokrát. Později jsme zjistili, že to bylo převodem z pásku na vinyl. Byl tam slabý zpěv a tak. Museli jsme to ale vydat do Vánoc, protože Track Records hrozili tím, že nám vypoví smlouvu, jestli ten termín nedodržíme. Jerry pak kvůli tomu opustil kapelu. O pět let později album zremasterovali a znělo to dobře. Vyšlo to následně na kazetách a cédéčkách, které v 70. letech ještě nebyly. Opravdu to hrálo mnohem líp než tenkrát na vinylu. Pistols i Clash měli v té době mnohem lepší zvuk, což nám možná trochu ublížilo, ale na druhou stranu si říkám, že je to dobře, protože kdybychom měli větší úspěch a deska se víc prodávala, měli bychom víc peněz, kupovali si víc drog a dorazili bychom se ještě dřív.
z rozhovoru Petra Adamíka, který najdete kompletní v lednovém Rock’n’Allu
Loading...
