Hudební publicisté netvoří zdaleka jednolitou masu, přesto se najdou témata, na kterých se překvapivě snadno shodnou. Jednou z takových univerzálií je všeobecné pohrdání kanadskou kapelou Nickelback. Po jeho příčinách se rozhodla pátrat Salli Anttonen z Univerzity Východního Finska.
Svůj výzkum opřela o finské recenze, které se kapelou zabývaly v letech 2000 až 2014. Závěry pak publikovala v loňské práci, která nese název „Hypocritical Bullshit Performed Through Gritted Teeth: Authenticity Discourses in Nickelback’s Album Reviews in Finnish Media“, tedy něco jako „Pokrytecké sračky cezené skrz zaťaté zuby: Otázky autenticity v recenzích alb skupiny Nickelback ve finských médiích“.
Anttonen, která se ve své práci dlouhodobě zabývá právě autenticitou hudebních performerů, dospěla k názoru, že právě absence uvěřitelnosti je tím hlavním důvodem neoblíbenosti Nickelback u hudebních kritiků. Rané recenze alb Nickelback přitom byly podle Anttonen poměrně pozitivní, s rostoucím věhlasem kapely se ale začaly množit hlasy zpochybňující „uměleckou čistotu“ kanadského souboru.
Hudba Nickelback je v recenzích často popisována jako vykalkulovaná, hrající na jistotu či poskytující iluzi hard rocku. „Kapela naplňuje žánrová očekává příliš dobře, což je vnímáno jako prázdná imitace,“ uzavírá Salli Anttonen svoji práci. „Zároveň tu ale cosi schází, což je interpretováno jako snaha o komerci a nedostatek pevné a upřímné identity.“
Martin Zoul
Loading...
