Olympic? Další téma pro pamětníky? Ne tak úplně. Kromě faktu, že kapela Petra Jandy vydává svou dvacátou řadovou desku došlo snad poprvé ve více než padesátileté kariéře souboru k otevřenému pojmenování řady klíčových kauz v historii souboru. Zde na internetu vám předkládáme tři z nich. Ostatní jsou otištěny v aktuálním čísle časopisu Rock&All.
Kauza číslo 1: Mickey Volek. Což jest jasné : Beatles. Tam se ten hoch nešiknul. Bylo/nebylo mu to líto? Kdo mu to řekl? Vybavuješ si jeho bezprostřední reakce?
Když si tak na něj teď vzpomínám, někde v hlavě mi zůstalo, že byl v Olympiku stále apatičtější. Neměl nejmenší zájem něco udělat, novou píseň nebo snad desku. Snažili jsme se, já s Chrastinou a Čechem jsme pro něj napsali dvě písně, Smutný holič z Liverpoolu a Tak to už nejde dál, sic jsme to nahráli a on zazpíval, ale že by to byl nějakej zázrak… Myslím si, že se mu ty písně ani nelíbily.
Vzpomínám, jak jsem mu pouštěl Long Tall Sally a She’s A Woman – moc na to nereagoval. Neustále jsme se vzdalovali. Jednou – už ji měl – mi říká: „Já ty Beatles úplně nenávidím!“ Na koncertech měl svůj blok, ale úspěch byl stále slabší a on byl pořád vožralejší. Jednou vběhnul na scénu, uklouz’ na parketách a dojel po zadku až na forbínu. Trapas. Už tenkrát byl takovej voplácanej a ještě mu spadly brejle. Já bych ho nikdy nevyhodil, taky jsem mu to řekl. Vlastně jsme jenom čekali, až to z něj vyleze. Ještě asi rok jsme se v tom plácali, než to řekl.
Byl to rozchod bez emocí. Ani jeho věrný kamarád Berka nic neříkal, jen tak stál a koukal. Původně jsem si myslel, že Béda půjde s ním, ale zůstal. Už tenkrát to vlastně zabalil. Občas jsem ho někde potkal, někdy vypadal jakž takž , někdy hrozně. Celej tak zvláštně opuchnul. Od doby, co mu zemřela maminka, to s ním šlo z kopce. Přesto na něj rád vzpomínám, některé jeho řeči, i když jsou nepublikovatelné, mě dodnes rozesmějou. Taky si říkám, že je škoda, že už nežije, třeba by to s Berkou pěkně rozjížděli v nějakým klubu.
Kauza číslo 2: Pavel Chrastina. Konflikt. Konec dvojice Lennon/McCartney po česku. FAMU? Něco jiného? Konec srandy? Dospívání? Anebo PROČ?
Chrastina byl a je velmi komplikovanej. Vždycky se nás trošku stranil. Jednou, když přišel na koncert za ním nějakej bejvalej spolužák z vysoký, tak se mu skoro omlouval, že hraje bigbít. Snil několik snů najednou a nakonec žádnej neproměnil ve skutečnost. Vlastně ani nevím proč. Ambice měl ohromný. Začátkem šedesátých let jsme spolu hodně kamarádili. Jezdil s námi i na chatu a jednou mi pomáhal vykopat díru na senkrovnu. Zpočátku jsme si brali vždy společnej pokoj. I ve Francii tomu ještě tak bylo.
Pak se to nějak zlomilo. Nedalo se to s ním vydržet. Kapela z toho byla zoufalá a vůbec jsme si s tím nevěděli rady. Prostě si dělal co chtěl a bylo mu úplně jedno, jestli to kapele vyhovuje. Bez něj jsme si to nedokázali představit, ale s ním už taky ne. Dali jsme mu písemnou výpověď, jako někde v práci. Jenže Láďa Klein to nevydržel a řekl mu to ještě předtím, než dopis obdržel, o přestávce na koncertě v Břeclavi. Pořád vidím ten jeho překvapenej obličej. Vůbec nechápal, co se to děje. Přitom s ním nikdo v kapele už v tu dobu nekamarádil, u stolu převážně sedával sám. Tenkrát jsem si říkal, že už to nikdy nechci zažít.
Ještě dohrál pár koncertů a už si ani nepamatuju, který byl ten poslední. Pak jsme se dlouho míjeli, pak emigroval do Austrálie a po čase mně začal chybět. Dnes máme vztahy opět přátelské, na každou desku napíšeme společně novou píseň. K minulosti se nevracíme, třebaže je to fakt dávno. Myslím, že se toho oba dva bojíme.
Kauza číslo 3: Melodie č. 12/1972. Janda: „Konec Olympiku!“ Vybavuju si to jako dneska. Znechucení z počátků normalizace? Z Korna v kapele? A vůbec, Korn už měl od Rebels nakročeno k Yvettě, to přece nemohlo fungovat. Pacák pryč. Znovu: znechucení z poměrů ve státě a v kapele?
Všechno nějak dohromady a taky najednou takovej divnej stesk po normálním životě. Měl jsem v tý době pětiletýho syna a dceru Martu na cestě. Chtěl jsem bejt doma. Dva roky s Kornem utekly a já vůbec nechápal, co se to se mnou stalo. Jak jsem mohl takovou věc připustit. Na Olympic už se vůbec nechodilo, chodilo se na Korna, ale chodilo úplně jiný publikum, to naše zůstalo doma. A ani jsem se vlastně nedivil. To, co jsme poředváděli, bylo prostě strašný. A mělo bejt ještě hůř.
Korn byl jistě skvělej basák i zpěvák, ale prostě už měl nakročenou úplně jinam a my jsme se snažili mu v tom pomoci. Když jsme hráli Yvettu, dělalo se mi špatně. A takovejch podobnejch šlágrů jsme měli víc. Hejdukovi to jaksi nevadilo a Berka byl loajální. Zůstal jsem v tom sám. To už ale nebyla moje kapela. Manažer Bunzel byl spokojenej: dvacet pět koncertů za měsíc! Když dal Korn výpověď, oddechl jsem si. V ten moment nás opustil i manažer a všechny koncerty do konce roku byly zrušeny. Říkal jsem si: dobře mi tak! Prázdnej zápisník, prostě ani Ň. A zase konkurz a novej basák na půl roku Láďa Chvalkovskej a zase konkurz – teda konkurz, vždyť žádnej jinej basák ani nebyl – a zkoušení stejnýho repertoáru s Petrášem. Podprůměrnej basák, dodnes netuším, jaká hudba se mu líbila, a ještě horší zpěvák, kterej zpíval tak potichu, že vlastně ani nevím jak. Omyl, jeden strašnej omyl.
Dva roky jsme se takhle plácali, převážně v Polsku, tady nebylo do čeho píchnout. Aspoň nás naši zbývající fanoušci neměli možnost slyšet. A jednoho dne po nějakým koncertě v Polsku jsem se na sebe opravdu strašně NASRAL. A HOVNO! HOVNO, takhle to prostě nechci! Hned jsem konal. Petráš dostal výpověď a já našel Brouma. …….
Výrazně více o dalších kauzách Olympiku, jak minulých, tak současných, o jubilejní 20. řadovce a hromadě dalších témat si dočtete v aktuálním čísle Rock&All.
Vojtěch Lindaur
Loading...
Pingback: Uplynulý týden v Rock&All | Rock&All()