Megadeth: bude Dystopia další „Super průser“?

Když jsme si během porady rozdělovali články do dalšího čísla, přihlásil jsem se o Megadeth.
„Napiš tam, že Megadeth jsou nejpřeceňovanější metalovou kapelou na světě,“  hulákal na mě s úsměvem kolega Korál.
A já si jen říkal – opravdu? On si je po albu Super Collider ještě někdo cení?

Druhý singl z chystaného patnáctého alba Dystopia se objevil na webu na začátku tohoto týdne. Ale jen na chvíli. Pak byl z nepochopitelně stažen a ve čtvrtek 26. listopadu byl publikován znovu.

Rychlá rekapitulace

Megadeth změnili již ustálenou sestavu po neskutečně průměrné desce Super Collider – a to ji slovem „průměrné“ ještě chválím.
Dobře, sestavu změnil především (a samozřejmě) diktátor Dave Mustaine. Musel (protože už s ním nechtěli hrát), dobře udělal (každá změna sestavy přinesla dobrou desku) a rychle se postavil na nohy.
Kytarista Kiko Loureiro a bubeník Chris Adler pomohli Daveovi povít nové album relativně rychle. Ani ne do roka po nástupu do kapely. Evidentně nepřenášeli.

První singl se objevil první října tohoto roku. Zbývá si jen položit otázku, zda bude Dystopia stejný „Super-průser“ jako její bigbítový předchůdce.

Fatal Illusion – singl #1

První vteřiny přinesou posluchači podobný šok jako v roce 1991 singl Go To Hell. Tenkrát po thrashovém nářezu Rust In Peace Megadeth překvapivě přitvrdili ještě víc. Bohužel jen zdánlivě, protože pouze tímto singlem. Následné album Countdown To Extinction (1992) přineslo zjemnění.

Začátek Go To Hell byl také postaven na akordech až deathmetalových harmonií. Rok 1991 byl pro death metal zlatý věk. Rust In Peace sice platil svého času za nátěrové album, ale v té době už deathmetalové a grindcorové kapely přinášely mnohem prohnilejší zážitky než celá Bay Area dohromady. Dodnes tvrdím, že Go To Hell je netvrdší skladba Megadeth. A tenhle pocit ve vás vyvolá i Fatal Illusion, nicméně jen v první minutě.

Jakmile se první riff rozehraje a Mustaine začne zpívat, jsme někde u tvrdší verze skladeb z alba Youthanasia. Prostě klasický „megadetí“ riff s klasickým Dejvovým mezizubním ceděním.
Jediné, co cítím jako upgrade, je brutálně pevná Adlerova hra s kopáky. Kopíruje Mustaineovu pravačku zdařile a bez jediného škobrtnutí.
Celkový dojem? Není to marné. Ve srovnání s čímkoliv ze Super Collider skvělé.

The Threat Is Real – singl #2

Od prvního riffu víte, že tohle je ten nářez, který od dědečků z Megadeth chceme slyšet. Sóluje se od začátku a s důrazem na onanizační parametr – tzn. ukažme světu, že se stupnicemi si tykáme. To nelze Megadeth zazlívat. Takto lze definovat sóla víceméně celé jejich kariéry, k nim to prostě patří.

Se slokou přichází sympatická reminiscence toho, co udělalo Rust In Peace nesmrtelným: „paparararap“ beat. Ten jim jde, v jejich provedení šlape. A asi bude šlapat vždycky.

Adler svým stylem hry na bicí důsledně vykrajuje všechny Mustaineovy přírazy. Pro kytaristu-autora s tak vysokým levelem sebezahleděnosti musí být tenhle styl přínosem. Bicí po dlouhé době důsledně podporují cokoliv, co si Mustaineova pravačka „přirazí“, „zasekne“ nebo „zdůrazní“.

Celkový dojem? Výjimečně dobrá thrashmetalová skladba. Výjimečně dobrá zejména v diskografii Megadeth.

Singl #3

Zatím není venku. Můžeme se dohadovat, jak bude znít, ale jisti si být nemůžeme.
Pozor, Dystopia stále ještě další super sračkou může být. Vyvržení prvních dvou nadupaných singlů by mohlo jen vytvářet iluzi, že nové album bude tvrdší. Mustaine tu iluzi potřebuje. Jako dobrý marketér si nemohl nevšimnout negativního očekávání, a to i z řad nejvěrnějších fanoušků. Tohle celé může být jen zakrývací marketingový tah. Vyčkejme.

Sorry, Super collider je prostě příšernej singl. V provedení zábavové kapely ve Spolkovém domě v Přešticích by to mohla být prča (teoreticky), ale od jednoho ze základních stavebních kamenů thrashmetalové scény to vůbec zábavné není.

J. J .Šimon