Live: Foo Fighters & Red Fang

Existuje snad v současném rokenrolovém světě charismatičtější lídr a alfasamec, než Dave Grohl? Těžko. Jeho drajv, který dokáže strhnout celý ansábl kolem je něj prostě monstrózní. 

Večer ale otevřeli oregonští Red Fang. V tu dobu byly tribuny ještě značně prořídlé a jejich hardcore punk míšený s acid rockem nechal v posluchačích pocit, že to není vůbec špatné.

„Doufám, že Foos nebudou hrát Everlong na začátku, ta prostě patří na konec,“ řekl fanoušek Honza Hvízdal. Na jeho slova došlo. Na jeviště přišel sám Dave a při pro promluvě k publiku začal koncert pomalou verzí Times Like These. V její polovině pak na stage vtrhli zbylí členové a song pokračoval v duchu studiové nahrávky.

To, že jsou Foo Fighters jednou z největších rockových kapel současnosti dokládal i neuvěřitelný nadhled, jaký všichni muzikanti nad fanoušky mají. Intuitivně komunikují mezi sebou a Dave hází jeden vtípek za druhým. „Já stojím, vy stojíte. Byly chvíle, kdy jsem stát nemohl,“ narážel tak na nedávnou tour, kterou odehrál v sedě se zlomenou nohou a nepřímo tak poděkoval lidem na tribunách, neboť tam taky nikdo neseděl.

Světelný park, který rytíři s sebou vozí neurazí ani vyloženě nenadchne, ale taky proč? Oni skutečně nemusí mít tisíce světel – promlouvají skrze ryzí rokec. Dokonce mají i netradiční představovačku kapely. Kytarista si dá sólo Crazy Train od Ozzyho nebo basák Money od Pink Floyd. Proč ne?

Živelný úvod, chladnější střed a pekelný dojezd

První třetina koncertu se nesla ve znamení jednoho osvědčeného hitu za druhým Learn to Fly, Something From Nothing nebo The Pretender. Po legendární skladbě Walk šlo však tempo celé show a až na výjimku songu My Hero, docela dolů a i publikum nebylo právě živelné.

Foos ale umí překvapit. Cold Day in the Sun si střihnul sám bubeník Taylor Hawkins. Ten už ale od první minuty spolu s Grohlem táhl celou show a jeho výraz, jak těsně po orgasmu dosvědčuje, že do toho dává všechno. Skladnou White Limo vzdali hold Lemmymu Kilmisterovi ale největší překvápko si schovali až nakonec, kdy na stage přišel Jaz Coleman – frontman britských Killing Joke se skladbou Requiem. Při písni Monkey Wrench pak Dave nechal zhasnout světla a celá O2 arena se vzápětí rozzářila díky tisícům světel na mobilech.

„Musí zahrát Wheels a jsem zvědavej, jak to tady fanoušci odzpívají. Když jsem na nich byl v Christchurch na Zélandu, tak tam to řvalo padesát tisíc kiwáků,“ doplnil Honza.

Až na vlažněji přijatou střední část celé show, nejde vytknout vůbec nic. Legendární Pat Smear (s Nirvanou nahrál Unplugged in New York) brousil sóla, Taylor Hawkins do toho řezal jako by to byla jeho poslední show a Dave je prostě Dave – frontman s velkým F. Stačilo, že si s fanoušky na konci pohrál tím, že jakoby zapomněl, že neodehráli ještě jeden song – Everlong, ten na nějž všichni čekali.

Aleš Malár, foto. Michal Straka

0