LIVE: Brutal letos přežil i požár a ukázal, že metal se dá dělat i bez elektřiny

Rubrika:  Live / Novinky, publikováno: 14.08.2018

Na Brutal Assault jsem vyrazil snad po pěti letech pauzírování a užil jsem si ho po tom čase jako tuze příjemné retro. Středa byla rozkoukávací, ale Brujeria na samotný úvod potěšila. Ošátkovaní a okšiltovkovaní muchachos ládovali do lidí hit za hitem, ale Matando Güeros je jen jeden. Na přetřes přišel poprvé a zdaleka ne naposledy Donald Trump a chybět nemohly ani zkrvavené mačety či marjánková Macarena.

The Black Dahlia Murder mi od svých začátku vadí přímo fyzicky a tak se raději pouštím do ohledávání arálu, zkoumání kouzla platebních náramků a nabídce místních stánků. Paradise Lost mám docela rád a tak mne pecky Say Just Words nebo Erased nemohly urazit a taková As I Die naopak dokonce potěšila. Ale na druhou stranu se nekonala ani čert ví jaká paráda.

Potom se však ukázalo, že není dobré jet na BA po dvou nočních s minimem spánku a ochutnávat domácí slivovičku. Tělo naneštěstí nevydrželo a Whoredom Rife jsem prospal v kadibudce. Tormentor jsem naštěstí už zvládl s vypětím všech sil a ten kdo má tuhle maďarskou blackovou legendu naposlouchanou, musel být nejspíš spokojen. S přehledem zahráno a s Attilou nemohla chybět ani potřebná dávka charismatu.

0Q3A9803

Ve čtvrtek míjím Municipal Waste, kteří svým old schoolem zase nakládají Trumpovi. V kině zrovna běží Devátá brána, ve stánku hraje techno a v K.A.L. stagi kouzlí ambientní projekt Blues for the Red Sun. Moc se mi líbí rozšíření nabídky scén a možnost prchnout od hlavních hvězd k menším projektům.

Našinci Silent Stream of Godless Elegy se ukázali příjemným předkrmem, ale někdy mi ta čeština k cimbálu nějak nepasuje. Nějaký ten moravský akcent by mi možná seděl líp. Nazgulům v kotli se to ale líbilo.

Blood Incantation ve stanu lid zavalili černým death metalem, ale to už jsem vyhlížel Mortiise, který dorazil se vzpomínkovým retrosetem, který oprášil první klávesové desky tohoto skřeta. Koho tahle éra někdejšího basáka Emperor minula, ten asi tuhle estrádu neocení, ale za sebe můžu pět jen slova chvály. Mělo to svoje kouzlo.

Ambientní podvečer pokračoval díky Phelios, ten však mimo projekce příliš zábavy nepřinesl. Green Carnation a Dying Fetus jsem dal šanci jen chvíli a zaskočil jsem raději na Lamii Vox. Ruská (toho času v Praze žijící) čarodějka ukázala, že umí zpívat a klidně by toho mohla ve své tvorbě využívat i častěji. Dobrá strašidelná práce.

Vystoupení víc folkové než blackové Myrkur zpestřil hlavně výpadek proudu a následný požár kasematů, který hasiči likvidovali i během setu Moonspell, který vzpomínal na svoje první dvě desky. Laibach nezklamali a se svým vojáckým maršem zpestřili zábavu až nečekaně velkému davu.

0Q3A9205

Ti ortodoxnější tou dobou zamířili do stanu na Pillorian, kteří míchali těžkotonážní riffy s blackovou atmosférou. Converge a jejich nervní nášleh mi nic neříkají a tak jsem je unaven po celodenní štrapáci už jen přetrpěl za vidinou Marduk. Ti předvedli kvalitní standard. Setlist bych si dokázal představit i lepší, ale minimálně každý druhý vál zabíjel.

V pátek mi zase milé vzpomínky přivodili Depresy, kteří se během hraní dojímali skoro jako já u jejich starších kousků. Zpěvák E-Force nastoupil na scénu s maskou oranžového smrťáka, ale to byla asi jediná zapamatování hodná věc. Hate už několik let hrnou svůj behemoth metal a ani tentokrát nezklamali ani nenadchli. O Poppy Seed Grinder mám za úkol napsat, že byli nejlepší, načež tak činím!

Hate

Hate

Nasty a jejich thrash hc s hokejovou image jdou mimo mne, a tak raději číhám na Pestilence. Byli fajn, dali hned několik hitů mého mládí, ale na zadek jsem si nesedl a pan Mameli není úplně sympaťák. Ale za to halt nemůže.

Misery Index předvedli kvalitní brutalitu a pak už to celé rozšmelcovali Ministry. Hrát mezi válci Misery Index a Behemoth nebylo pro industriální legendu lehkým úkolem, ale Al Jourgensen a spol se vytasili s natolik zabijáckým zvukem, že v tomhle směru zastínili snad i zmíněné brutálnější a mladší kolegy. Nechyběly ani perdy z Psalm 69.

Ministry

Ministry

Co říct k Behemoth? Maximální profesionalita a perfekcionismus, který mne už dávno nezasahuje jako kdysi, ale nelze mu upřít spravedlivě vydřenou pozici na scéně a můžu v klidu přiznat, že jsem se bavil. To se už nedá říct o Carpathian Forest, kteří sice vždycky rádi provokovali svým punkovým přístupem, ale tentokrát byla jejich „show“ opravdu tristní a jak by řekli slovenští bratia, „akási smutnosmiešna“.

Poslední den festivalu jsem načal s Origin, což je prostě tornádo. Navíc s basákem hrajícím na „air guitar“. Po Pestilence je tu další death metalová klasika – Unleashed. V tomhle případě jsem konečně dostal to, co jsem chtěl a death metal warrirors odehráli jeden z nejlepších setů během celých čtyř dnů. Start dalších klasiků Messiah mne tolik nepřesvědčil a tak jsem mazal na Arkhon Infaustus, který předvedl bestiální black death s čistým zvukem.

Carpathian Forest

Carpathian Forest

Následně jsem vyzkoušel místní skvělou indickou kuchyni (celkově musím nabídku jídla pochválit – když už člověk ty peníze dá, má z čeho vybírat a všechno, co jsem jedl, mi chutnalo). Žvýkám ještě během Dog Eat Dog a jsou jako na deskách. Něco mě baví, něco míň. Ale Who´s the King je šleha.

Belphegor už nejsou na oko tím, co bývali a místy začíná jejich show balancovat na hraně trapnosti. Zachraňuje to alespoň Helmuth s jeho zombie výrazem. Ale hudebně mě satanáši bavili skoro tolik, jako nějaký opilý návštěvník, který si neprozřetelně koupil kornout s jakýmsi pokrmem, který barvil a během pár minut si ve snaze o očistu udělal po celém obličeji warpaint v barvě guláše.

Belphegor

Belphegor

Abysmal Grief na Oriental Stage v uzavřeném dvorku pobavili spoustou propriet (nechyběla krvavá soška panenky Márie, kříže ani hřbitovní věnce) na scéně i typicky italským hororovým black hard rockem.

To už však přišel na scénu pan Claudio Simonetti a jeho Goblin. Tedy můj důvod letošní cesty na BA. Bál jsem se téhle malé stage, ale nakonec to byla geniální volba. Kapela pár metrů od lidí, projekce všech filmů, z nichž se hrálo a hlavně klasiky jako Suspiria, Dawn of the Dead či Phenomena. Úžasné vystoupení a pro mne to nejlepší z celého festu.

Bestiální Dodecahedron jsem po téhle parádě nedokázal strávit, Danzig pobavil snad jen tím, že se zakázal nechat fotit a museli kvůli němu přepažit celou backstage,když mistr hodlal projít a Wardruna celkovou únavu organismu jen podtrhla. I tak můžu s klidným svědomím říct, že retro bylo nakonec až nečekaně příjemné.

Rozsáhlou fotogalerii najdete ZDE.

Text: Demi Mortuus, foto: Michal Straka

(Navštíveno 329krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články