O smrti nekorunovaného krále špinavého rock’n’rollu už bylo napsáno hodně. Redakci Rock&All se do únorového čísla ale mimo jiné podařilo získat zajímavou vzpomínku Jarmily Karasové, která s Lemmym v 70. letech žila.
Zpráva o Lemmyho náhlé smrti mne šokovala, ale zároveň jsem byla překvapena záplavou projevů smutku v médiích a na internetu od slavných kolegů z hudebního světa. Jednohlasně a upřímně psali, že byl nejen unikátní muzikant, ale hlavně skvělý kamarád, laskavý a příjemný člověk s výborným smyslem pro humor, kterého měli všichni rádi. To muselo překvapit spoustu lidí, kteří ho znali pouze jako drsného baskytaristu Motörhead, jedné z nejagresivnějších metalových skupin světa.
Lemmy by asi byl v rozpacích, kdyby to četl a pravděpodobně by řekl asi něco hodně sprostého, neměl rád pochvaly. Jeho názor byl, že „lidi se nestanou lepšími, když umřou; jen se o nich mluví, jako by byli. Ale to není pravda! Lidi jsou pořád stejní kreténi, jen s tím rozdílem, že jsou mrtví kreténi!“ Byl jedním z lidí, na které člověk hned tak nezapomene, když je jednou poznáte. Angličani tomu říkají, že byl larger than life, větší než život.
Seznámila jsem se s ním během roku 1971, když se stal členem spacerockové skupiny Hawkwind. Žila jsem jsem v té době s básníkem a zpěvákem Robertem Calvertem, který se skupinou často vystupoval. Hawkwind byl tehdy jednou z nejpopulárnějších heavymetalových skupin v Británii. Jejich koncerty byly oblíbené také proto, že na jevišti občas tancovaly nahé holky a fanoušci někdy dostávali ubalené „cigarety“ k příjemnějšímu prožití psychedelických představení. Lemmy se o tom období vyjádřil se svým typickým černým humorem: „Bylo to skvělé, to léto ’71. Nepamatuju si to, ale nikdy to nezapomenu.“
Jmenoval se Ian Kilmister, ale nikdo mu tak neříkal. Přezdívka Lemmy je odvozena z anglického lend me, což znamená půjč mi. Lemmy byl notoricky známý neustálým vypůjčováním peněz od kamarádů. I mně pár liber dluží…
Chodil k nám zpočátku dost často, nejen si vypůjčit, ale také se najíst, což bylo obvyklé u některých rockerů, kteří většinu příjmů utratili za drogy a alkohol. Tehdy ještě anglická kuchyně prožívala těžké doby temna, vrcholem jídelníčku rockerů byl full English breakfast, kompletní anglická snídaně, v kavárně Grill u Modré hory na Portobellu, které se říkalo Umaštěná lžíce. Anglické párky, vajíčka, rajčata, žampiony, fazole v rajské omáčce, topinka – vše smažené v moři přepáleného oleje. Ráda jsem v té době experimentovala s vařením a skoro všichni si postupem času zvykli i na moje „divná česká jídla“. Fazolovou polévku měl Lemmy nejraději.
Přestože se zapojil do radovánek doby s velkým nadšením, v porovnání s některými členy Hawkwind, kteří se vyžívali v roli drsných metalových bohů i mimo jeviště, byl Lemmy překvapivě zdvořilý, hlavně k ženám, což se mi líbilo. Nebyl žádný krasavec, ale holky po něm jely. Navenek, hlavně na jevišti udržoval image tvrdého, neuctivého rockera, ale v soukromí byl milý, vtipný a vždy naprosto upřímný. Dělal nějaký čas bedňáka pro Jimiho Hendrixe a zdá se, že ho chování legendárního kytaristy ovlivnilo. Vyprávěl nám, že Jimi měl skvělé společenské chování a když žena vstoupila do místnosti, vždy prý vstal. A že on sám otvírá ženám dveře, protože úcta k ženám je dobrá věc a nic tě to nestojí. Vždycky tvrdil, že se naučil hrát na kytaru, protože je to magnet na holky a taky se mu to vyplatilo, prý jich měl nejméně 1000.
V roce 1972 Robert Calvert a Dave Brock napsali píseň Silver Machine, ale jelikož v té době Robert onemocněl (trpěl schizofrenií), skladbu s Hawkwind natočil Lemmy. Dostala se na druhé místo v žebříčku, ale krátce na to ho z kapely vyhodili. Během cesty do Kanady celníci našli u Lemmyho amfetaminy, ale mysleli, že to byl kokain a zavřeli ho. Později se tomu smál: být vyhozen z Hawkwind kvůli drogám je jako být shozen z Empire State Building za to, že máte rád výšky…
Po čase založil Motörhead a zbytek je, jak se říká, historie. Od té doby jsem ho viděla jen párkrát, naše životní cesty šly naprosto jinými směry. Naposledy jsme se potkali v Camdenu před hospodou, stál tam sám, na někoho čekal. Bavili jsme se o knihách, o jeho synovi a o životě vůbec. Překvapilo mne, že ani čtyřicet let náročného života rockové ikony, čtyřicet let sexu, drog a rock’n’rollu, ho v podstatě nezměnilo. Říkal, že se občas diví, že tu ještě je.
Nevím, jestli existuje nebe a jestli by Lemmy nedal přednost peklu, kde asi mají lepší muziku, ale možná už tušil, co je za rohem, když v jednom rozhovoru prohlásil: „Smrt je nevyhnutelná, ne? Člověk si to uvědomí, až dojde do mého věku. Nemám obavy. Jsem na to připraven. Až přijde můj čas, chci zemřít při tom, co dělám nejlépe. Kdybych zítra umřel, nemohl bych si stěžovat. Bylo to dobré.“
Sbohem, milý Lemmy, slovy jedné Princovy písně: I wish U love, I wish U heaven, la lala,la, la, do, do, do, do, do…
Jarmila Karasová (Nadace Emmy Destinnové)
Loading...
