Komentovaná diskografie kapely Priessnitz

V prosincovém čísle časopisu se věnujeme i jesenické partě PRIESSNITZ, která ma na kontě novinku Beztíže. Jak vidí diskografii kapely publicista Radek Diestler?

Sleduji je úplně od začátku. Některé desky pro mne měly dost kruciální význam. Proto i ten trochu osobní tón, který jsem zvolil. Omezil jsem se na řadové desky, nečetné singly a promo EP nechávám stranou ležet. Rozdíly mezi CD a LP verzemi u prvních desek si snadno dohledáte na discogs. 

Raný plakát nalezený v archivu plzeňského Divadla pod lampou. Autor Jaromír Švejdík, vročení 1990. V roce 2006 k tomu říkal: “to jsem kreslíval, takové temné perokresby… Tehdy byl můj velký vzor Alfréd Kubín, se kterým jsem se cítil spřízněný v pohled na krajinu a jejího ducha.”

FREIWALDAU (Legend 1992)

Nejsem si jistý, jestli jsem ji neslyšel až po Nebelu. Každopádně pro mne Freiwaldau stojí trochu v jeho stínu (může mlha vrhat stín?) Dneska mi trochu vadí délka některých písniček. Ale na debut tehdy naprosto neznámé kapely to byl hodně přesvědčivý výkon: nejméně Kam se podějem, Sny, Marie a titulní kus fungují dodnes. Hudební složku navíc vhodně doplňovala i obrazová skrze vyvedený obal. Na aukru kdosi chce dva a půl tisíce za vinylovou verzi (CD za tři kila). V tu chvíli člověka zahřeje, že ji má pořád doma.

NEBEL (Legend 1992)

Mé první přijímání. Slyšel jsem ji krátce před Freiwaldau a dodnes je vnímán trochu jako dva díly jedné desky. Klasický Priessnitz ve své „horské“ fázi. Seškrtat její CD verzi na tři čtvrtě hodiny (nebo vyměnit tak dvě písničky na LP verzi), byla by asi jejich nejkompaktnější a nejhitovější.

HEXE (Bonton Music 1994)

Dost mne při letošním churalu s Jaromírem překvapilo, když ji trochu smázl. Pro mne je v poměru stopáž/velké písně/celkový dojem asi nejlepší. Priessnitz mírně ofukují dobové hudební větry, ale ne tak, aby ztratil ksicht. Asi největší koncentrace velkých fláků, které lze kdykoli vytáhnout do koncertního repertoire. Kdyby se někdy dělala reedice, bylo by zábavné zkusit někde vyštrachat koncertní záznamy z té doby, pamatuji si, že takové Vlasy jeden čas hráli dost jinak.

SEANCE (Indies Records 1996)

Zvuk desky je opravdu „extrémně suchý“, věru je třeba přidat volume doprava. Některé písničky mi dnes už vypadávají, některé (Lazarová!) považuji za kriminálně podceněné. Trochu slabší, ale pořád na výši.

Pozvánka na křest alba Seance.

POTICHU? (Indies Records 1997)

Priessnitz se o nějaký „poloplugged“ pokoušel, pokud mi zvetšelá paměť dobře slouží, na některých koncertech ještě před Seanci. Tehdy to vyznělo tak napůl, Potichu? už je kombinační akce ukončená prudkou střelou rovnou do vinglu. Jasně, jsou to prověřené kusy + dvě novinky (jedna klasika, jedna zapomenutíhodná), ale úpravy jim prospěly a i jako koncept je deska dobrá.

Znáte z tištěného R&A. Vrtule elektrárenské se objevily na obalu alba Potichu.

ZERO (Escape 2001)

No jo, no. Zvukově to je opravdu divné. Písničky to naštěstí většinou přežily a Zero i přes rozpornou pověst má na soupisce několik význačných kádrových rezerv do koncertních setlistů (Malej chlapec mne citově rozdělává dodnes). Navíc: člověku tehdy odcházela jedna iniciační kapela za druhou, a tak byl rád, že Priessnitz nedělá vyložené hovadiny a někam se posouvá.

PRIESSNITZ ZORRO Zero RMXS (New Gate Records 2001)

Tohle jsem bral jako úlitbu diktátu doby, kdy jak ses nepejskoval s tzv. progresivní taneční scénou, tak jsi byl považován za relikt hodný odkopu na smetiště dějin. Tehdy to tak bylo. No. Budiž. Ona tahle manželství z rozumu obvykle končila ne zrovna třískáním talíři, ale přinejmenším rozpačitě. A tak i zde.

PLAYLIST (Escape 2004)

Když nevíš, kudy, vrať se k prověřeným jistotám. Živák je samozřejmě zase „vycházení ze zajištěný obrany“, ale zvuk je dobrý, soupiska též (jen to Jardovo železničářské intro, které mělo asi vyvolávat atmosféru, vyvolává spíš pobavený výraz na neholené tváří). Tehdy to vypadalo, že Priessnitz pomalu odchází, a Playlist dával naději, že toto období je „překlenovací“, a že z něj ještě něco vyleze. Vylezlo.

Tohle si zaslouží rozsáhlejší komentář. Jedná se o vzorek stripu Reportér Big Bang!, který JŠ kreslil pro stejnojmenného následníka výše zmíněného Bang!u. („zrovna moc se tím nechlubím, ale ať je přehled úplný…“ pravil autor v roce 2003 v profilu na stránkách www.komiks.cz [1]). Tenhle díl vzbudil jisté pohoršení v redakci konkurenčního Rock&Popu, protože hlavní hrdina silně připomínal jeho zvěčnělého editora Jana I. Wünsche, dej mu Pámbu lehký spočinutí. Co si pamatuji, měl Ivan Priessnitz rád.

Ale jo, to vypadá na malíře pokojů! Zvuk na výši, soupiska dobrá, několik pamětihodných písní. Stereo je kolekce skupiny, která je zase pevná v kramflecích, souzní s dobou, a zároveň udržuje kontinuitu s tím, čím vynikala v předchozím desetiletí.

BEZTÍŽE (Supraphon 2016)

A znovu o tomtéž. Beztíže je „pokračování Sterea mírně obměněnými prostředky“. Jako „portrét umělců ve středním věku“ je přesvědčiv, současná a zároveň „priessnitzovská.“ Není to Seržant, ale docela dobrá Abbey Road (doufám, že jsou tyhle paralely ještě srozumitelné.

Radek Diestler

0