Jirka Vaňourek: Od punku v Plzni na divadelní prkna ve Vancouveru

Rubrika:  Novinky, publikováno: 14.05.2018

Těm, kteří se zajímají o českou punkrockovou scénu opravdu do hloubky, asi není potřeba kytaristu, zpěváka a autora Jirku Vaňourka představovat. S aktivním hraním začal už před třemi desítkami let v dresu zpočátku nekompromisně hardcorových, následně pak chytlavě melodických Kudy kam. Později ještě mnohem delší čas působil v další plzeňské úderce Pod stolem, ale zdánlivě zničehonic z tuzemských pódií zmizel. Důvod? V dubnu 2004 se natrvalo odstěhoval za svojí kanadskou manželkou Dorou.

S muzikou však neskončil, jak jsem s potěšením nedávno zjistil, když mi ze země javorových listů poslal CD se „soundtrackem“ ke hře Hrajme pikle vancouverského krajanského Divadla Za rohem. Vaňourek pro toto představení s podtitulem „skoro muzikál“ napsal (až na dvě převzaté výjimky) veškerou hudbu a texty, vše sám nahrál a řadu věcí i sám nazpíval…

Divadlo Za rohem vzniklo už v roce 1977 a za tu dobu jím prošly více než dvě stovky Čechů a Slováků, přičemž až na naprosté výjimky (například Pavel Kříž) členy souboru byli a jsou „jen“ nadšení amatéři. „Před rokem 1989 divadlo uvádělo pokud možno dvě hry ročně, což se poslední dobou změnilo na pravidelnou jednu podzimní produkci v roce. Tu během tří dnů navštíví zhruba pět stovek diváků, všechny tři večery bývají vyprodané. Víc repríz, jak jsme zjistili, by už ale počet návštěvníků nezvýšilo. Proto jsou ta představení ,jen‘ tři. Je obdivuhodné, kolik času a úsilí jsou pro ně přesto někteří ochotni obětovat,“ přibližuje fungování divadla Vaňourek. „Já se mezi místní divadelníky dostal záhy po svém příjezdu do Kanady. První rok jsem absolvoval jako pouhý divák, ale už od další sezóny se aktivně podílím na každé inscenaci. Začínal jsem jako zvukař, protože se zvukařinou jsem měl z Česka poměrně bohaté zkušenosti. Od té doby jsem si vyzkoušel řadu dalších postů, včetně menších i velkých hereckých rolí. No a naposledy jsem se podílel autorsky i herecky plus jsem spáchal spoustu dalších drobných věcí, od focení po grafiku. Asi mi na tom docela záleželo nebo co,“ vysvětluje s úsměvem.

Kolik asi žije ve Vancouveru Čechů? A divadelní soubor tvoří spíš mladší přistěhovalci z Česka do Kanady, nebo i potomci dřívějších generací emigrantů?

Ve Vancouveru a nejbližším okolí žije zhruba 10 500 Čechů, 5700 Slováků a cca 3000 lidí se podle oficiálních průzkumů cítí jako Čechoslováci. Dalších několik stovek tvoří mladí lidé na různých studijních či pracovních pobytech. Takže to je svým způsobem kopec lidí… Základ místního krajanského divadla tvoří většinou lidé, kteří zde trvale žijí. Převážně emigranti, kteří přišli do Kanady před 25 a více lety. V posledních letech ovšem roste počet mladých lidí, kteří se zde buď načas usadili, nebo jsou tu i jen vyloženě krátce a chybí jim nějaký jiný než virtuální kontakt s českou kulturou. Funguje to skvěle, kolem některých lidí působících v divadle se často točí celá řada dalších aktivit pro zdejší českou komunitu.

0N0A1531

Hrajme pikle jste hráli třikrát v listopadu 2017 a tím to skončilo, nebo se k této hře ještě někdy vrátíte?

Hrajme pikle je vůbec první v pravém smyslu autorská hra tohoto divadla za celou dobu jeho existence. I tento „skoro muzikál“ jsme hráli tradičně ve čtvrtek, pátek a v sobotu. Prostě jako obvykle – tři večery a dost. Měli jsme už delší dobu chuť udělat nějaký muzikál, ale nemohli jsme se shodnout na vhodném titulu. Takže když začátkem minulého roku přišla Nora Linhartová s nápadem, že napíše scénář, já kývl na to, že v tom případě se postarám o texty písniček a kompletní hudbu.

Teoreticky je možné, že za patnáct dvacet let se tento titul zase opráší a zahraje se znovu, ale to je daleko a čert ví, jestli se tohle divadlo vůbec podaří tak dlouho udržet při životě. Ale třeba po našem dílku sáhne nějaký soubor z Čech, nic není nemožné.  

Cítíls při psaní písniček i nějakou návaznost na to, co jsi tady dělal s Kudy kam nebo Pod stolem? Mně při poslechu CD rozhodně napadala, tedy aspoň chvílemi.

Kudy kam jsme se dvěma kámošema založili někdy v sedmnácti a za těch zhruba šest let, co jsem tam hrál, jsme se pořád nějak vyvíjeli a stylově občas skákali ze strany na stranu. Chvíli hardcore, pak najednou skoro až bigbít s nádechem popu. Ke konci mého působení v Kudy kam jsem byl už natolik rozčarován, že mým odchodem se pro mě tahle kapitola uzavřela – byť to samosebou pro mě vždycky bude ta „první“ kapela, se kterou jsem prožil to, co k tomu patří, navíc v tak bouřlivé době.

Naopak kapitola Pod stolem pro mě vlastně nikdy neskončila, vždy to byla a bude srdcovka. V té kapele bylo všechno vždy takové hodně osobní, opravdové a poctivé. Nikdo z nás nebyl pořádný muzikant a ani jsme se nikam moc nehrnuli. Hrávali jsme se skupinami, které se časem dostaly na špičku a některé k ní stále patří. Vše bylo na bázi kamarádství a nikdy nás ani nenapadlo se nějak šplhat nahoru po jejich hřbetech. Možná jsme na to byli i líní. (smích) A možná nám chybělo to příslovečné „něco navíc“, co někteří okolo nás měli, namátkou uvedu třeba kluky ze Znouzectnosti, Tří sester nebo E!E.

Byli jsme jako takoví sourozenci, teda bez ohledu na to, že jsem tam opravdu hrál mj. s vlastním bráchou. (smích) Vídali jsme se minimálně pětkrát týdně a hraní ve zkušebně nám dávalo skoro stejný pocit jako hraní před vyprodanou pražskou Deltou. Jednou z nejtěžších věcí, kterou jsem musel při odchodu do Kanady překonat, bylo právě vyrovnání se se ztrátou této kapely, s jejím opuštěním. O tom vydat se za moře jsem přemýšlel dlouho a neuměl si to v reálu představit. Když ta chvíle přišla, bylo už najednou hrozně málo času zkusit vysvětlit všechny mé v tu chvíli komplikované pohnutky k odchodu a tak chvíli trvalo, než jsme s klukama zase k sobě našli cestu zpátky. Ale našli jsme ji brzy a já se stále cítím jako plnohodnotný člen, jen jsem holt zrovna teď v roli nehrajícího kapitána. (smích)

Takže návaznost je logická, protože já jsem hudebně na úrovni Pod stolem vlastně tak nějak zamrzl a musím podotknout, že jsem tomu rád.

0N0A1592

Věnuješ se ve Vancouveru muzice i jinak, hraješ v nějaké skupině apod.?

Neustále tvořím písničky. Mám „v šuplíku“ hotové věci na několik CD a třeba se jednoho, možná i letošního dne rozhoupu a vyberu z toho materiál aspoň na jedno. Dělat muziku alespoň takhle je pro mě k přežití naprosto zásadní. Vancouver mě v tomto ohledu naprosto zklamal. Tady prostě nic není, žádná klubová scéna, jen megakoncerty velkých kapel. Je mi záhadou, jak v tomhle městě mohla vzniknout třeba taková skupina jako D.O.A.

Co se týče živého hraní, se třemi dalšími spřízněnými lidmi z české komunity se snažíme několikrát za rok udělat nějaký koncert a zahrát aspoň patřičně upravené coversongy k tanci, poslechu a čepované plzeňské dvanáctce. Ale není to ani podobné, natož stejné jako kdysi s Kudy kam nebo Pod stolem. Možná i proto jsem přijal tu výzvu v podobě muzikálu. Řekl jsem si, že to může být třeba i jediná možnost, jak se nějak veřejně zrealizovat v tom místním hudebně sterilním prostředí… Zpočátku jsem měl pocit, že pro divadlo nemohu udělat nějaké punkové nářezy, a trápil se se styly, které necítím a neumím. Nicméně pak jsem veškerou muziku napsal během tří týdnů. Sice jsem se programově snažil o písničky, které by byly pro širší veřejnost stravitelnější, ale nenechal jsem se tím až tak ovlivnit. Další měsíc jsem pak byl zavřený večer co večer ve svém sklepním studiu a všechnu muziku nástroj po nástroji sám nahrál.

Petr Korál

(Navštíveno 260krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Loading...

Tagy



Související články