Jediný koncert pionýrů symfonického metalu Agnus Dei

Spojení vážné hudby a pomalého metalu se zrodilo v Plzni na přelomu let 1993 a 1994. Agnus Dei působili jak zjevení. Dotáhli to, co některé kapely tehdy pouze „nakousli“. Od ostatních se odlišovali tím, že symfonické nástroje nepůsobily jen jako doplněk metalového tělesa, ale měly zcela stejný prostor. V nejlepších letech disponovali houslistkou, flétnistkou, cellistkou a harfistkou.

„Musel jsem to tenkrát psát do notových partů,“ vzpomíná frontman J.J. Šimon. „Prostor pro improvizaci nebyl žádný, když všechny nástroje hráli pořád. Nešlo by to. Každý nástroj hrál jinou melodii. Byl jsem tím úplně posedlý. Šlo mi o to, aby to bylo co nejsložitější. To víte, mládí.“ Proč se Agnus Dei po tolika letech vrací? V pátek 12. ledna v proběhne v plzeňském Divadle pod lampou jediný koncert. „Na konci minulého roku by měla výročí deska Wings Against The Gravity. A za rok zase bude mít výročí symfonický doom metal. Chtěli jsme obojí spojit,“ říká původní bubeník a dnes kytarista kapely Patrick Raab.

Slavit výročí žánru není zrovna obvyklé, ale v případě Agnus Dei to smysl dává. „My jsme ten žánr poprvý napsali na plakát v roce 1994. Příští rok uplyne dvacet pět let. Naše muzika měla ještě dost doomový základ, samozřejmě mluvíme o doom metalu tehdejší doby. Měl gotickej nádech a rytmicky to ještě relativně šlapalo. Současný doom už je zase jinde, je extrémně pomalý, ale mám radost, že na tu symfo-větev navazují stále nové kapely.“ doplňuje J.J. Šimon.

Opravdový symphonic doom metal zvěčnili na demu Lost Serenades (1995). První náklad se rozebral za měsíc. Pak se kapela značně otevřela novému zvuku. Zrychlila. V té době začali používat označení symphonic metal, což odpovídalo novému soundu víc. Nový materiál natočili o dva roky později. Album Wings Against The Gravity (1997, Český rozhlas) sesbíralo v recenzích to nejlepší hodnocení. Na další album už však nedošlo. Na konci roku 2000 kapela ohlásila konec činnosti.

Agnus Dei na první velké zkoušce po letech. „Bylo to náročné. Někteří si nepamatovali ani názvy písniček,“ komentoval J.J. Šimon.

Alena Hejzková, dnes Ženíšková, odešla do alternativního uskupení Sebevrány. J.J.Šimon a bubeník Patrick Raab se intenzivně věnovali Space Jam Group a později Positive Mind. Cellista Jan Relich se stal součástí předních českých filharmonických těles. Účastnil se mnoha zajímavých spoluprací, například na symfonických partech Paradise Lost (k albu Faith Divide Us, Death Unites Us) nebo na soundtracku Ennia Morriconeho k Tarantinovu filmu 8 hrozných.

Současnou sestavu posílil famózní bubeník a lektor Radúz Vaník (ex-Sebevrány, Pilsen Queen Tribute) a druhá houslistka Simona Blahů (kromě několika orchestrů známá především ze zajímavé alternativní party Nebylo nás pět). Jinak na podiu uvidíte Agnus Dei v plné symfonické palbě. O sedmnáct let starší, ale také vyhranější.

Pokud se ptáte, jestli bude hrát Agnus Dei, odpověď není jednoznačná. „Lidi se nás ptají neustále. My nevíme. Blbě se mi to říká, ale u nás je to otázka peněz,“ vysvětluje Šimon. „Živé provedení Agnus Dei je technicky i hráčsky náročné. Nemůže proběhnout za ušmudlaný cesťák, což je běžná praxe tuzemských festivalů. Jenže v současné sestavě se polovina muzikantů hudbou živí na profesionální úrovni. Koncertní diář mají úplně plný. Nemůžu po nich chtít, aby odřekli kšeft v tisícových řádech a hráli s námi jinde zadarmo. Ale třeba se najdou pořadatelé, kteří tohle pochopí a udělají nabídku.“ Není tedy vyloučené, že páteční koncert v Divadle pod lampou bude úplně poslední.

Text Pavel Víšek, foto Jan Nedoma

0