Právě letos uplynulo 30 let od založení jihlavské punkové úderky HRDINOVÉ NOVÉ FRONTY. Vzdor tomu, že existovala jen necelé čtyři roky, stala se doslova a do písmene kultem. Čas na tom nic nezměnil, možná spíš naopak. Kulaté výročí nedávno připomněly vzpomínkové 2CD + DVD To svět se posral a kniha Petra Štěpána Hrdinové nové fronty – Příběh punkové legendy…. V tuto chvíli už by měla být venku také reedice LP desky Válečný území. Už to samo o sobě bylo dostatečným důvodem sejít se právě s Petrem Štěpánem, kapelníkem HNF, který dodnes šéfuje jiné legendární formaci – gothicrockovému XIII. století.
Soudě podle textů jako Heavy metal je hnusnej nebo Džínový idiot ti museli hodně ležet v žaludku metalisté. Čím to bylo dáno? A platí to do dneška?
Moc se to nezměnilo. (smích) Ale to, o čem mluvíš, bylo v 80. letech. A vlastně bylo úžasný, co bylo mezi mládeží různých „kmenů“ a každej měl svoji muziku a svoje vyjádření. Depešáci, metalisti, pankáči, trampové… Určitá vzájemná rejpavost k tomu samozřejmě patřila. Nicméně to, co jsem v těch jmenovaných skladbách zpíval, byla do jisté míry nadsázka a kdo chtěl, tak mu došla. Neházel bych všechny metalisty do jednoho pytle. Metalový kapely, co kolem sebe měly svoje ortodoxní fanoušky, jsme ještě tak nějak brali. Nám vadili spíš takoví ti „metalisti“ s ocvočkovanýma džískama bez rukávů, co tam měli propiskou načmáranej obrácenej kříž a tři šestky. To nám připadalo strašně k smíchu a párkrát jsme se s nima chytli třeba někde na vesnické zábavě. Na druhou stranu je pravda, že i metalisti HNF poslouchali a v té závěrečné fázi na nás někteří taky chodili. Neměl jsem s tím problém.
Další tehdy vznikající subkulturou byli skinheadi. Vy jste jim věnovali dvě písničky, což vám dodnes někteří lidé mají za zlé.
Protože ty písničky nepochopili. Každej, kdo si ty skladby poslechne pořádně, zjistí, že v sobě opět mají ohromnou porci humoru a nadhledu a nejde o žádnej skinheadskej manifest. Hlavně ale jde o to, že tehdejší doba byla jiná. Lidi se diví, jak je možné, že jsme se skinheadama neměli problém a stejně tak že ho neměli oni s náma. Jenže tenkrát to tak nebylo! V jedné hospodě seděli skinheadi s pankáčema a bylo to úplně v pohodě, nikdo se tam nerval. A když už, tak ne kvůli tomu, že někdo má holou hlavu a někdo číro. I skinheads občas chodili na koncerty HNF. Radikálně se obě hnutí vyhranila až na začátku 90. let a trvá to bohužel do dneška.
Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v novém číslu časopisu Rock&All.
Petr Korál
Loading...
