Nejpozději od kritikou i posluchači-fajnšmekry vysoce ceněného alba Dolores (2011) je vydání každé nahrávky brněnských náladotvůrců HEIDEN nanejvýš očekávanou událostí české nekomerční scény. Platilo to i pro novinku Na svůj příběh jsme sami, s níž soubor vyrukoval v listopadu. Kdo nezná celý dosavadní hudební příběh Heiden, nejspíš by ho při jejím poslechu ve snu nenapadlo, že před lety začínali jako ortodoxní blackmetalová parta… Zpěvák a kytarista řečený Kverd je v rozhovorech stejně přemýšlivý jako samotná tvorba jeho mateřské formace.
Album Na svůj příběh jsme sami je dosud nejintimnější a nejkomornější nahrávka Heiden. Z čeho to pramení?
Dost možná to souvisí s faktem, že i naše životy se postupem času zklidňují a usazují. Bubeníkovi Einskovi se v mezidobí narodil syn Daniel, mně po letech těžké nemoci zemřel táta, jako kapela jsme se rozrostli o Werlingu, která svým vkladem s náladou písniček také dost výrazně pohnula. Řekl bych, že jsme obecně nebyli naladění na tvorbu rychlých skladeb. Toužili jsme vytvořit baladické, večerní album a kvapíky jsme tentokrát nechali jiným.
Ano, jednotlivé skladby i deska jako celek – včetně obalu – mají, dalo by se říct, jakousi podzimní, případně večerně-noční atmosféru…
Tohle jsme v těch písničkách chtěli mít. Podzim i atmosféru večera vážně milujeme. Co víc, je to pro nás vlastně jakýsi vnitřní svět. Vytvořili jsme si ho na Dolores a postupem let jej obarvujeme novými odstíny a rozšiřujeme o další a další návaznosti. Myslím, že tenhle typ melancholie je naším poznávacím znamením.
V promo materiálech k albu zmiňujete, že je na něm promítnuto nemálo věcí z vašich vlastních životů. Co přesně to znamená?
Už jsem to nakousl. Naprostou většinu příběhů na modrém albu (tak Kverd říká nahrávce Na svůj příběh jsme sami – pozn. aut.) jsme prožili, anebo byli bezprostředně svědky situace, na jejímž základě jsem později děj dovyprávěl. Při psaní textů k aktuální nahrávce pro mě bylo velmi důležité, aby si posluchač pod každým z nich představil konkrétní situaci nebo děj. Příběh je ústředním motivem celé sbírky.
Sami také říkáte, že novinka nese zřetelný odkaz muziky, která formovala váš vlastní hudební vkus. Jakou konkrétní máte na mysli?
Když jsem se začal zajímat o rockovou hudbu, mohlo mi být nějakých dvanáct let. Jezdil jsem k babičce a se strejdou, který tam bydlel, jsme poslouchali desky. V průběhu let se můj hudební vkus samozřejmě velmi vyvinul a hudební záběr rozšířil, ale doteď jsou nahrávky, které mi v hlavě rezonují se stejnou intenzitou. Jako příklad bych určitě mohl uvést rané desky Black Sabbath, debut Rainbow nebo Fireball od Deep Purple. S Heiden postupem let tíhneme k co nejvíce přirozenému vyznění a modré album vnímáme jako spojnici mezi naším světem a minulostí, ke které se velmi rád a často vracím.
Z projevu Heiden zmizely poslední zbytky vaší metalové minulosti. Navždy?
To je ošemetná věc… (smích) O nahrávkách Heiden jsme nikdy nepřemýšleli v předem vymezených mantinelech. Každá naše deska dostala tvar až v průběhu kompozičního procesu. Vlastně si vůbec nejsem jistý tím, jestli bychom dokázali udělat album takto „na povel“. Jistě, čím jasnější máme vizi celkového vyznění, tím důsledněji se ji snažíme naplnit, ale vždy se to děje až na základě prvních složených písní. Na tvoji otázku teď neumím odpovědět, čas ukáže.
Sestavu skupiny před časem posílila hráčka na klávesy Werlinga. Jak moc se to projevilo na přístupu k novým skladbám? A změnili jste díky tomu nějak zásadněji i aranže starších písní?
Aranže starších skladeb jsme nijak zásadně neměnili, protože Werlinga s námi coby host spolupracovala už od roku 2010. Do těch modrých ale zasáhla velkou měrou. Má odlišný přístup k melodiím i rytmizaci, to je pro nás velmi osvěžující. Na desku kromě svých partů autorsky přispěla i kompletní skladbou Dryáda, což je zkušenost, ve které bychom rozhodně rádi pokračovali i nadále. Stage piano a syntezátor Korg, které používá, poskytují velmi širokou paletu zvuků a my jsme je chtěli co nejvíce využít. I proto bylo důležité přistupovat k psaní skladeb tak, aby jeden nástroj neutlačoval druhý a vše vytvořilo žádaný večerní celek.
Kapely, které začínaly s nekompromisním metalem a pak uhnuly výrazně jiným hudebním směrem, u nás obvykle mají problém se začlenit na nějakou „scénu“. Ta původní je často do značné míry zavrhne a nějaká alternativní, nezávislá apod. je dlouho odmítá, protože „to jsou ti metalisti“. Jak v tomhle ohledu cítíte svoji pozici vy?
Zcela upřímně řečeno: nevím. Začali jsme s dřevním black metalem v roce 2003 a trvalo nám sedm let, než jsme byli schopni definovat náš hudební výraz. Za tu dobu se pochopitelně naše publikum obměnilo, ale nikdy jsem nenabyl dojmu, že bychom měli být vyčleněni z nějaké scény. Nyní jsme zase o pět let starší, náš svět je bohatší o dvě další nahrávky a já ten pocit stále nemám. Co ta scéna vlastně je? Mortem, Fobia, Brutal Assault, hospody, lidi, Silver Rocket nebo snad ceny Apollo? Album Na svůj příběh jsme sami je vnímáno ambivalentněji než předchozí desky, to ano, ale nevidím v tom problém. Pokud postupem času nebudeme posluchače zajímat, přizpůsobíme se. Je zbytečné si s tím lámat hlavu. Raději spolu budeme skládat hudbu a hrát ji každému, kdo o ni projeví zájem.
Petr Korál
Loading...
