Pražská premiéra nejúspěšnější virtuální kapely byla magickým zážitkem. Damon Albarn předvedl, proč patří k nejrespektovanějším hudebníkům současnosti. Písně Gorillaz fungují mimo žánry, neznají hranice, dokáží pobavit i dojmout. Skutečně a upřímně.
Vibrace toho večera zvěstovaly budoucnost. První údery bubnů tepaly až do středu země, odkud do Prahy vynesly atmosféru jako po apokalypse. Do města, které poslední měsíc ve tmě čeká na zimu. Do města, v němž se rozděluje moc. Budoucnost byla nejdřív temná.
Dvě bicí baterie na pódiu signalizovaly, že o kytarách to nebude. Kytarista Jeffrey Wootton a basista Seye Adelekan měnili nástroje s každou písní, přesto poznat, co hrají živě a co jsou předem připravené podklady, bylo takřka nemožné. Podle všeho ale dostali lekci v pódiových pohybech od Micka Jonese a Paula Simona, kteří s Gorillaz jezdili před lety. Ostatně, pokud by The Clash existovali, dost možná by zněli jako dnešní Gorillaz. Přes všechnu elektroniku večeru nechyběla punková jiskra.
Damon Albarn se ukázal jako jeden nepřirozenějších muzikantů současnosti. S kariérou za jeho zády si už nemusí nic dokazovat a jen si užívá hudbu. Show, jíž v záchvatu šílenosti korigované genialitou zkonstruoval, už jen s úsměvem diriguje. Samozřejmě, hraje na kytaru, melodiku, klávesy a zpívá, všechno ale jakoby mimoděk. Raduje se z hudby s pokorou a zve přihlížející, aby se připojili.
Z velké obrazovky nad pódiem zářily klipy, které mohli čeští diváci konečně docenit. Nevznikly pro dotekové obrazovky chytrých telefonů, dávají život virtuální kapele, jež na pódiu roste do monstrózních rozměrů. A přesto, že některá videa jsou téměř dvacet let stará, fungují skvěle i dnes. Vedle toho z obrazovky rapovaly obličeje hostů poslední desky Humanz a Damon Albarn jako by zvěstoval budoucnost, v níž budou globální umělci promlouvat k desetitisícovým davům přes telemosty. Mrazivé, chladné a úchvatné zároveň.
Rytmus večera udávaly na kost ohlodané beaty, syrové a sypané hlasy šestičlenného pěveckého sboru a velkorysým rejstříkem vesmírných zvuků pocházejících z Albarnova iPadu. Jako hosté se objevili De La Soul nebo rapper Zebra Katz, kteří do Prahy nejezdí každý víkend. Vše pojil Albarnův hlas, jež pro strohost působí jako z úst komentátora. Nesleduje ale sportovní zápas, komentuje stav lidské duše.
Nálady se mění. Sex Murder Party začalo jako mejdan, ale během několika minut se proměnilo v podivnou dekadentní mantru. Stylo bylo šílenství. Bruce Willis řídí auťák, Albarn ho zdraví na obrazovku jako by stále nemohl uvěřit, že holywoodského tvrďáka kdysi přemluvili k roli v klipu. Zpěvák Peven Everett třeští hlasem, kroutí se na hraně pódia, téměř padá do lidí, Albarn roztahuje ruce, hledí kamsi vzhůru.
Něžný přídavek Hong Kong s tradičním japonským nástrojem koto byl čistou magií. Při intimnějších písních se zdá, že Albarn našel klíč – jakoby konkrétní kombinace tónů, rytmů a frekvencí zlomila čas. Rozřešená šifra.
Kouzlo koncertu tkvělo v paletě emocí, které Gorillaz nechali diváky prožít. Ti jednu chvíli tančili v extázi, u starých hitů nostalgicky vzpomínali, jindy se hala ocitla v hlubokém dojetí. Gorillaz přitom vše dokáží podat s takovou elegancí, že se za žádný z tech pocitů není třeba stydět. Jsou skutečné stejně jako katarze, kterou publikum prošlo. Budoucnost se zdála být světlá.
Ondřej Horák
Loading...
