Za více než čtyřicetiletou hudební kariéru si Glen Matlock zahrál s kdekým. Po svých angažmá v Sex Pistols a následně Rich Kids natáčel desky s Iggym Popem, The Damned, se svou vlastní kapelou The Philistines nebo se podílel na neméně zajímavých projektech, jakým byl třeba nedávný International Swingers s Clemem Burkem (Blondie) a Jamesem Stevensonem (Chelsea). Poslední dobou však rád cestuje po světě sám s akustickou kytarou či příležitostně sdílí pódium s Bowieho „sidemanem,“ kytaristou Earlem Slickem. A právě Slick, spolu s dalšími hudebními velikány, vypomohl Matlockovi s jeho aktuální sólovou novinkou Good To Go, která vyšla 21. září.
Glen má nabitý program. Po malém turné, které absolvoval po švédských městech, přistál na londýnském Heathrow, aby si doma doslova jen vyměnil oblečení a připravil se na další den, kdy měl zase vyrazit na jiné místo, tentokrát do Dubaje, kde ho čekalo vystoupení v tamějším operním domě. Sotva vyskočil z taxiku, který ho přivezl z letiště domů, už ochotně zvedal telefon, aby si s námi popovídal o své nové desce.
Myslím, že tvé nové album mělo vyjít dříve. Zmiňoval ses o něm už před dvěma lety, kdy jsme spolu naposledy mluvili. Proč to zpoždění?
Já prostě nejsem nejlepší byznysmen na světě a taky mi je už dvaašedesát. Lidi nechápou, že je o mě zájem nejen v Anglii, ale po celém světě, takže mi nějakou dobu trvalo, než jsem je o tom přesvědčil. Původně se album mělo jmenovat jinak, ale název Good To Go je výstižný. Znamená to, že jsi konečně připraven. Ale svým způsobem jsem rád, že se to trochu zpozdilo, naskytla se mi tak možnost napsat o něco víc skladeb, které pomohly k tomu, aby album bylo úplnější. Takže to byla dobrá věc.
Určitě se vyplatilo si počkat. Všech dvanáct skladeb je silných a dokážou obstát samostatně, což se vidí, resp. slyší málokdy. Většinou jde o tři, čtyři dobré skladby a zbytek je takzvaná vata.
Děkuji za pochvalu. Řekl bych ale, že i na mé předposlední desce byly všechny skladby dobré. Každopádně tentokrát jsem si na to vzal dost času, abych všechno udělal pořádně, jak jen to půjde. A také jsou na nahrávce velmi dobří hráči. To byli i na té předtím, ale já rád hraji s různými lidmi. Že je někdo opravdu dobrý kytarista, poznáš tak, že potom, co mu řekneš, ať zahraje něco ve sloce, hned ví, co máš na mysli, a hraje to, co tam má být. A takový je přesně Earl.
Na albu je doslova hvězdné zastoupení. Vedle Earla Slicka je tam dále Slim Jim Phantom nebo Jim Lowe na basu. Ten ti produkoval předchozí desku Born Running.
Jo, Jim je v pohodě, myslí mu to, protože je producent. Kromě mých alb pracoval například na věcech od Stereophonics, dokonce dostal i Grammy, ale je taky dobrý basák.
Jak probíhalo natáčení? Byli jste všichni v jedné místnosti? Co vím, tak Earl i Slim Jim bydlí v USA.
Jasně, základy jsme natočili společně v New Yorku, pěkně postaru. Hráli jsme to víceméně naživo, zbytek se dodělal v Londýně a vokály jsem pak natočil s Jimem. Některé skladby byly hotové už roky, takže jsem nemusel nijak hlídat hodiny za drahé studio. Některým ale ještě chyběla slova a odkládáš je s tím, že se k nim vrátíš později. Například poslední skladba na albu, Keep On Pushing, vyšla jako první singl z alba, takže lidi už ji znají. Zpětně jsem ji ale poslouchal a říkal jsem si, že ji něco chybí. Kytara, kterou jsem do ni nahrál, mi připomínala skladbu Price Of Love. Respektive tu verzi, kterou natočil Bryan Ferry. Koukl jsem na YouTube, kde na mě vyskočilo, že ji produkoval Chris Thomas, producent, který spolupracoval se Sex Pistols. „A kdo hraje tu kytaru v té skladbě? Aha, Chris Spedding.“ Zavolal jsem mu, jestli by nechtěl do té mojí skladby natočit svou kytaru. Jelikož jsem mu vypomáhal na jeho desce, bez váháni souhlasil.
z rozhovoru Petra Adamíka, který najdete kompletní v říjnovém čísle Rock’n’Allu
Loading...
