Na obrýleného človíčka s Elvisovým přízviskem a vizáží Buddyho Hollyho se už málem zapomnělo. Nyní je ale po osmi letech zpátky s novým albem Look Now, na němž mu sekundují jeho letití spolupachatelé z The Imposters. Ovšem že by se mezitím nějak významně poflakoval, to rozhodně ne – stihl spolupracovat s kdekým, psal filmovou hudbu a jako rozehřívací kolo mu posloužilo turné se starším materiálem.
Co tě přivedlo zpátky k nahrávání? Myslel jsem, že jsi tu kapitolu uzavřel a nikdy se k ní už nevrátíš – a najednou tu mluvíme o novém albu!
Jsem opravdu rád, že zážitek ze živého hraní mě nakonec dovedl k myšlence na nahrávání. Musím za to poděkovat hlavně kapele The Imposters a jejim výkonům na minulém letním turné. Rozhodl jsem se totiž, že celou show postavíme na písních z alba Imperial Bedroom. Objeli jsme s tím Ameriku, ale nebyl to ten obvyklý způsob, že hraješ písně ve stejném sledu jako na desce. Měnili jsme pořadí skladeb i jejich aranžmá – v některých případech jsme je dost přepracovali – a přidali jsme i další kousky, které se hodily do celku. Dali jsme si také práci se skladbami, které The Attractions nebyli nikdy na pódiu schopní pořádně předvést, protože máme víc zkušeností a dokážeme se víc zklidnit, takže aranžmá lépe vyzní. Celá ta práce, kterou jsme do toho dali, byla natolik inspirativní a koncerty měly tak vysokou úroveň, že mi přišlo hloupé zůstat jen u toho. Cítil jsem, že je potřeba se stejnou partou lidí nahrát něco, co by ukazovalo, kde jsme nyní. Podíval jsem se na všechny písně, co jsem měl v zásobě, a poslal jsem je pár osobám. Byli to Pete Thomas, Steve Nieve a Davey Faragher. Poslechli si ty demosnímky a já je vtáhl do procesu tím, že jsme společně vybrali písně, na které by bylo dobré se zaměřit. Jejich reakce jen potvrdily mínění, které jsem o tom sám měl. Připojil se i Sebastian Krys, který se stal koproducentem desky. Pete a Davey už ho znali, takže pro nás bylo celkem snadné dát to album dohromady. Ta nahrávka má dost orchestrálních partů a my jsme věděli, že ji dokážeme dotáhnout do konce v tom časovém limitu, který byl k dispozici. Rozpočet nebyl nekonečný, takže na přípravách dost záleželo. Museli jsme spolu mluvit a navzájem si věřit. Orchestrální party jsem měl částečně už napsané, částečně v hlavě. Když jsme začali, tak jsem se ještě ujistil, že zbylo místo pro zpěv.
Album jste dokázali nahrát za tři týdny. To je neuvěřitelně rychlé – jak se to dá zvládnout?
Jedna věc je úroveň hráčů. Samozřejmě i v 60. letech fungovali lidé jako The Wrecking Crew. Byli jsme se podívat v těch studiích, kde hráli. V těch místnostech vznikaly některé z nejlepších desek vůbec. Oni to dělali jak na běžícím páse a hráli všemožné druhy hudby. Pořád jsou neuvěřitelně kvalitní muzikanti v Nashvillu, v Los Angeles a dalších městech po světě. Ale i studio samotné ti dá hodně, když v něm hraješ, ten zvuk nástrojů v malé místnosti. Třeba Studio 3 v East West, kde jsme nahrávali rytmiku – to není moc velký prostor. Nahrávalo se tam třeba album Pet Sounds. Má to svůj důvod, proč tam vzniklo tolik výborných desek: když rozmístíš mikrofony na správná místa, je napůl hotovo. Máš velmi pevný základ, ten nutně potřebuješ. A taky dobré hráče. Vyřešíš si tempo, zjistíš, kde se máš trochu stáhnout a kde přidat na dynamice. Pracovali jsme tam a také v United. Steve Nieve měl přístup k opravdu krásným klavírům a má velkou knihovnu zvuků, se kterými může kouzlit, třeba Vox Continental, hammondky nebo elektrická piana. Možnosti jsou neomezené a důležité je si dobře vybrat.
z rozhovoru Marcela Anderse v překladu Jana Tesaře, který najdete kompletní v listopadovém Rock’n’Allu
Loading...
