Rock Café se plnilo velmi pozvolna. Před vystoupením Deaf Havana představily svoje sety dvě předkapely. Ta, která měla publikum rozehřát jako první, přijela z Brna a říká si We On The Moon. A svým pop-punkovým stylem ukázala, že Clou mají svého nástupce.
Na ni záhy navázala post-grungeová trojice z Británie s dosti zvláštním názvem – Dinosaur Pile-Up. Skladby, které Dinosauři předvedli, daly už od prvních tónů vzpomenout na seattleskou scénu počátku devadesátek. Však i frontman Matt Bigland svým vzezřením Kurta Cobaina hodně připomíná – dlouhé blond vlasy, neoholená tvář a vytahané oblečení. Jen ten hlas nebyl nepodobný Billy Corganovi ze Smashing Pumpinks.
Pojďme ale k hlavnímu taháku pondělního večera v Rock Café na Národní. Bratři Veck-Gilodiové přivedli na jednom z nejmenších klubových pódií v Praze svoji bandu chvíli po půl desáté. Na co se namáhat s nějakým seznamováním. Chopili se nástrojů a show mohla začít. Tu otevřeli prvním písní Sing z čerstvého alba All These Countless Nights.
Staré věci fungují lépe
Hoši rozhodně v nastoleném tempu nechtěli jakkoliv polevit, a tak přidali pecku z alba Old Souls, které je před čtyřmi lety vykoplo do světel ramp – Mildred. Následovala skladba Leeches z Fools and Worthless Liars. A tohle je přesně ta poloha, kterou fanoušci od Deaf Havany očekávají – svižný, klubový a nápaditý punkrock či post-hardcore. To se ale právě s nejnovější nahrávkou významně mění. Deaf Havana s ní velmi zvážněla. Hudba sice působí při klidném poslechu alba mnohem dospěleji a profesionálněji, ale chybí tam ta dravost a hravost, která zdobila předchozí album.
Z alba All These Countless Nights ale James a spol zahráli jen minimum věcí, ale i ty stačily, protože fanoušci si na ně musí pomalu zvyknout. Přesto však skladby jako Trigger nebo Fever fungovaly dobře. Těžiště je však pořád v osvědčených vypalovačkách z Old Souls a ještě starší Fools and Worthless Liars. Fanoušci se tak dočkali učebnicové punkrockovky 22, silného refrénu v Boston Square nebo balady Hunstanton Pier, kterou si Deaf Havana nechali na úplný závěr.
Kocovina
Už při rozhovoru před koncertem frontman James Veck-Gilodi přiznal, že dneska nejsou skutečně v dobré formě, protože celou noc prokalili v tour busu na cestě z Berlína do Prahy, když manažer kapely slavil narozeniny, a všichni tudíž mají pěknou kocovinu. Tenhle svůj stav pak mezi skladbami popsal James ještě dvakrát. A to bylo veškeré sdělení, které nadšenému publiku předal, neboť se vždy jen uvolil po každé skladbě říct: „Thank you“. A tím to haslo.
Jako takové druhé negativum, vedle úsporného projevu frontmana, musím označit práci zvukaře. Jasný, chápu, že ten klub je fakt malý, ale rozhodně to šlo nazvučit mnohem lépe. Vokály vůbec neexistovaly, hlavní zpěv se ztrácel kdesi za řevem cirkulárky (čti: rachotu tří dalších kytar) a místy byl zvuk natolik vyšponovaný, že ani reproduktory kolikrát nestíhaly. I pro uši tu byly chvíle až fyzicky nepříjemné.
Když však pomineme tyto dvě vrásky, koncert se veskrze velmi povedl, i když při další zastávce Deaf Havana, doufám, už budou kluci v lepší formě a u mixážního pultu ty čudlíky někdo poladí trochu lépe.
Text: Aleš Malár, Foto: Michal Straka
Loading...
