Čekání na novou desku Bloc Party provázely spíš obavy než nadšení. Fanoušci si kladli otázku, jestli nová sestava dokáže fungovat a tvořit. Odpověď zní ano. Pátá řadovka Hymns je venku a frontman Kele Okereke se v kapele zase cítí svěže jako za starých časů. Proč vlastně formaci opustili dva členové a co ho v životě nejvíc pohání, nám charismatický zpěvák vysvětlil v následujícím rozhovoru.
Uběhlo téměř 11 let od vydání vašeho průlomového debutu Silent Alarms. To už je docela dlouhá doba – co se za ty roky v tvém životě změnilo nejvíc?
Určitě fakt, že se hudba stala doslova mým životem. Stala se mou kariérou a prací, které se věnuju a nad kterou přemýšlím každý den. Už nejde jen o hobby, ale o hlavní náplň života.
Na druhou stranu jsi nedávno prohlásil, že se stále cítíš jako ten samý kluk, co před lety napsal This Modern Love.
Jasně, jsem pořád stejná osoba. Nepociťuju žádnou drastickou změnu, která by ze mě udělala někoho jiného. Dekáda je každopádně dlouhá doba, kterou lidé nejvýrazněji pociťují mezi dvacítkou a třicítkou. Do téhle skupiny jsem se v uplynulém desetiletí řadil i já. Chci říct, že se okolo mě i ve mně změnila fůra věcí, ale stále zůstávám sám sebou.
Mně osobně připadáš na novém albu spokojenější než kdykoliv předtím.
Něco na tom bude. Když vznikalo předešlé album, už to mezi námi úplně neklapalo. Nálada ve skupině za moc nestála a nikdo z nás si nahrávání příliš neužíval. Takže tvořit hudbu s kapelou v příjemné atmosféře a s pozitivním přístupem jako za starých časů byla fakt parádní zkušenost. Takže ano, díky nové podobě Bloc Party jsem spokojený.
Co vlastně bylo hlavním důvodem pro změnu sestavy?
Nejde o nijak extra zajímavou story. Všichni jsme cítili, že jsme došli na konec naší společné profesní i osobní cesty. Strávili jsme spolu víc než deset let a nastal čas se posunout dál. Šťastni nebyli oni ani já s Russellem, takže dávalo smysl, aby se naše osudy rozešly.
Nejlepší basák a bubenice z YouTube
Má název nové desky Hymns (hymnus, ale také výraz spokojenosti a oslav – pozn. aut.) znázorňovat to, že vlastně slavíte, jak se situace v kapele vyvrbila?
Tenhle název si každý může vyložit jinak. Pro mě osobně nijak nevystihuje stav v kapele. Spíš album pokládám za kolekci písní, které ve mně evokují jakousi úctu a díkuvzdání. Snad to v nich uslyší i ostatní.
V čem se kromě nového obsazení její tvorba lišila od předešlých počinů?
Nahrávací proces se liší u každého alba. Tentokrát vznikalo tak trochu nadvakrát. Nejdříve jsme ve studiu dali dohromady různé nápady a poslali je Justinovi (Harris, nový baskytarista – pozn. aut.) do USA, takže práce nějakou dobu probíhala souběžně ve dvou státech. Když za námi potom přijel do Anglie, skladby se začaly rýsovat a vše do sebe postupně zapadlo. V tu chvíli jsme už fungovali jako kapela.
Nedávno jsi prohlásil, že Justina považuješ za jednoho z nejlepších baskytaristů, které jsi v životě viděl. Vážně?
Jo, pořád to platí. Vždy jsem byl velkým fanouškem jeho kapely Menomena. Když jsem je někdy v roce 2009 viděl živě, neskutečně na mě svým vystupováním zapůsobil. Hraje fakt skvěle, proto považuju za velkou čest, že se přidal k Bloc Party. Věřím v jeho muzikantské dovednosti.
Bloc Party v původní sestavě
Když už jsme u nové sestavy: opravdu jsi novou bubenici Louise našel na YouTube?
Přesně tak, viděl jsem ji hrát na YouTube. Pak mi o ní pár lidí povídalo, ale úplně poprvé to bylo skrze video na internetu.
Proč skupina jako vy upřednostnila neznámou muzikantku z internetu? Určitě máte mezi přáteli mnoho bubeníků, kteří by s vámi chtěli hrát.
Zaprvé jsem chtěl, aby ve skupině působila žena. Když u nás na bicí v roce 2013 nějakou dobu zaskakovala Sarah Jones z New Young Pony Club, přispělo to k dobré atmosféře i k tomu, jak jsme dohromady fungovali. Došel jsem k názoru, že je super mít v kapele trochu ženského elementu. A zadruhé jsme kolem hledání nového bubeníka nechtěli dělat velký poprask. Dali jsme šanci Louise a čekali, jak to dopadne. Dopadlo to dobře.
Kompletní rozhovor najdete v únorovém čísle magazínu Rock&All, které je stále v prodeji.
Vojtěch Tkáč
Loading...
