Rozhovor s Blixou Bargeldem je svého druhu výzva. Vím minimálně o třech lidech, kterým flákl s telefonem. Jednomu proto, že dostal pocit, že nikdy neslyšel žádné album od Einstürzende Neubauten, druhému proto, že nečetl aktuální promo materiál, který tehdy nebyl k dispozici, a třetí proto, že neměla zapnutou web kameru. Blixa totiž potřebuje svým obětem vidět do obličeje. „Kde je vaše kamera, kde je vaše kamera?“ opakoval, když naskočilo spojení Praha – Berlín. Technická obtíž byla naštěstí na německé straně a po chvíli jsme tedy mohli začít překvapivě příjemný, vstřícný a snad i inspirativní rozhovor. Dvacet sedm minut záznamu rozhovoru s Blixou Bargeldem, kdo to má?
Pokud to můžu tak říct, vaše hudba nebyla nikdy moc optimistická ani pozitivní a vždy stála spíše na melancholii nebo vzteku. Přijde mi, že na desce Nerissimo jste ale zašel ještě dál. Tušíte, kde se ta temnota bere?
Myslím, že jsem napsal velmi osobní desku a nevím, jestli bych souhlasil s tím, že mé texty jsou temné. Pro mě nejdůležitější věta z Nerissima zní „I used up all the black“ (Spotřeboval jsem všechnu čerň). To znamená, že žádná temnota už nezbyla. Nevím, jestli to lze pojmenovat jako pozitivní nebo negativní, ale není to nic, co by se mělo vnímat jako zachmuřené. Rozhodně je tu určitý objem morbidity. I když možná bych měl být opatrný, protože pokud vím, slovo morbidní má v různých jazycích trochu jiný význam. Řekněme tedy, že je tu nezanedbatelně přítomna smrt.
Proč jste se věnoval zrovna tématu smrti?
Předpokládám, že proto, že stárnu. (smích) Smrt se objevuje už na albu Halber Mensch, které vyšlo tuším v roce 1985. Vlastně se tam smrt vyskytuje dvakrát. Je v písni Der Tod ist ein Dandy a v Halber Mensch se objevuje klasická postava smrtky s kosou. V bookletu desky zároveň píšu, že smrt je pro mě celkem nové téma. To jsem napsal v roce 1984, takže předpokládám, že dnes referencí na smrtelnost jednoduše přibylo. Přesto si nemyslím, že mé texty i hudba nesou beznaděj, možná je to trochu chmurné, ale rozhodně ne depresivní. Ve skutečnosti mi ta hudba přijde krásná. Mimochodem, znáte ten příběh o nejsmutnější skladbě na světě?
Nejsem si jistý.
Myslím, že byla dokonce napsána v Praze. V angličtině se jmenuje Gloomy Sunday a mám za to, že ji složil český skladatel ve čtyřicátých letech. (Ve skutečnosti ji napsal maďarský skladatel Rezső Seress v Paříži v roce 1932 – pozn. aut.) Hodně lidí, kteří ji zpívali nebo jen poslouchali, záhadně zemřelo. Existuje kolem toho komplexní mýtus o smrti, a přitom je to nádherná skladba.
Když píšete nebo nahráváte, myslíte přitom na publikum?
Ne. (smích)
Ptám se, protože jste v nedávném rozhovoru řekl, že jste Nerissimo napsali s Tehem Teardem, abyste mohli opět koncertovat. Dá se tedy říct, že jste ji psali pro určité publikum.
Ano, nové album jsme nahráli, protože jsme chtěli hrát více koncertů a zákony hudebního byznysu říkají, že musíte napsat nový materiál, abyste mohli dál koncertovat.
To ale znamená, že jste při nahrávání s určitým publikem počítali…
Ne. To, co říkáte, není to, co jsem řekl tehdy, a není to ani to, co říkám nyní.
Na charismatického frontmana, který přijede ve dvojici s Teho Teardem, si budete moci zajít už tuto neděli, 18. září do pražského Paláce Akropolis.
CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE PŘEČÍST V AKTUÁLNÍM (ZÁŘÍ 2016) VYDÁNÍ ČASOPISU ROCK&ALL!!
Ondřej Horák
Loading...
