Drsný Glasgow podle ní není ani trochu drsný. Má nekompromisní hlas a miluje rychlá auta. Amy Macdonald nepatří mezi zpěvačky, které si nechají cokoliv diktovat. O upřímnosti, Skotsku a dalším jsme si povídali před jejím pražským koncertem.
Seděla u okna a upíjela vodu ze sklenky s rudým otiskem rtěnky. Ruce založené v klíně, na každou odpověď si nechala pár vteřin ticha, aby se silným skotským přízvukem spustila soustředěnou odpověď. Amy ví, co chce, a zdá se, že i tuší, jak toho dosáhnout.
Jak se stane, že děvče dospívající v jednadvacátém století začne hrát písničky ovlivněné country?
Já ale nepíšu skladby inspirované country.
Opravdu? Já to tam ale slyším. Tak možná folkem?
Hodně lidí si myslí, že folk je jakákoliv píseň s akustickou kytarou, ale tak to není. Folk je vyprávění příběhů skrze hudbu a to je přesně to, co já dělám. Moje písně mají význam, vycházejí z konkrétních situací a míst a to je dělá autentické. Tak to mám ráda a také se o to o při skládání vždy snažím.
První album jsi vydala ve dvaceti. Do hudebního byznysu jsi ale nastoupila ještě dřív. Snažil se tě tehdy někdo formovat, ať už hudebně, nebo co se týče vizáže?
První album jsem napsala ještě před podpisem smlouvy, takže nebylo co tvarovat. Album bylo
hotové. Zase se vracíme k autenticitě. Spousta lidí totiž víceméně postrádá vlastní identitu, a proto se je lidé z hudebního průmyslu snaží obléct do všemožných šatů a udělat z nich velké popové hvězdy. Jenže nakonec to k nim nesedí.
Celý rozhovor Ondřeje Horáka a spoustu dalšího zajímavého čtení o muzice najdete v aktuálním čísle magazínu Rock & All! Fotoreport z březnového koncertu Amy Macdonald v Praze ZDE!
Redakce
Loading...
