Pět redaktorů Rock&All si vybralo album, které podle nich nejde doposlouchat do konce. Psát recenzi na něco, co vás nudí, týrá až přesvědčuje k vypnutí je disciplína náročná. Ale věříme, že čtenářsky vděčná.
Pánové to pojali s humorem. J. J. Šimon dokonce zaznamenal poslech formou reportáže “online” (viz poslední album).
Jedná se o zcela subjektivní názor daného redaktora, ale to už je pro recenzi příznačné. A pro negativní zejména…
Petr Korál: “Ukousal jsem se nudou”
MY DYING BRIDE – Evinta
(2011 / Peaceville)
Nikdy by mě nenapadlo, že do téhle rubriky zařadím desku jedné ze svých absolutně nejoblíbenějších skupin, ale prostě musím.
Britští doommetalisté MY DYING BRIDE jsou moji miláčci a jejich majstrštyk The Angel And The Dark River (1995) patří mezi pouhou ani ne desítku alb, jimž jsem při recenzi v době vydání udělil plný počet hvězdiček (a to jsem za svůj život zrecenzoval kolem dvou tisíc nahrávek!), a ani zpětně bych neubral byť jedinou půlku.
Ovšem Evinta je naprostá zhůvěřilost, kterou jsem vzdor maximální snaze takříkajíc nevykousal, a dal jsem tomu několik pokusů…
Ambientně symfonizující radikální překopání a pospojování různých motivů z bohaté tvorby MDB (nejde o remaky konkrétních skladeb, ale jakési prapodivné leporelo z nich), o něž se postaral frontman Aaron Stainthorpe ve spolupráci s klávesákem BAL-SAGOTH Johnnym Maudlingem a operní zpěvačkou Lucií Roche, má tak extrémní potenciál nezajímavosti a nevzrušivosti, že jsem se opravdu téměř ukousal nudou a nedal to ani jednou úplně celé.
Navíc jsem si v naivní důvěře v mimořádný počin pořídil rovnou trojdiskovou deluxe edici, která má téměř 130 minut – ale ani standardní 2CD verze se za normálních okolností skutečně strávit nedá.
Leda snad kdybych předtím pozřel vydatnou porci smaženice z lysohlávek…
Jakub Poštolka: “To se nedá”
BRING ME THE HORIZON – Sempiternal
(2013 / Epitaph)
Tuhle desku, na níž se kapela nadobro zbavila své metalcorové minulosti, ostatní milují. Já nikoliv.
Hned několikrát jsem se snažil celou nahrávkou prokousat. Pachuť z toho, že se moje dříve oblíbená skupina překovala v mainstreamový „MTV projekt“, byla obrovská. Rekrutování klávesáka Jordana Fishe namísto skvělého kytaristy Jony Weinhofena na mě prostě nezabralo. Novější skladby mají alespoň výraznou melodii, ale Sempiternal u mě asi vždy zůstane ve škatulce „to se nedá“.
Dan Sywala: “Komplet je mimo lidské možnosti”
DARK SPACE – Haunter of the dark
(2005 / Avantgarde)
Druhé album švýcarských DARKSPACE mám na svém přehrávači dobrého půl roku a od doporučení na webu Metal Storm se ho snažím v různých náladách doposlouchat. Zatím to ale vždy s těmi třemi skladbami bylo marné. Obvykle bych horko těžko vydržel první část, druhou bych z nudy po čase přepnul a chvilku se nechal děsit u třetí části. Komplet je však mimo lidské možnosti.
Po úvodu lehce připomínajícím intro, a to mistrovské dílo Luca Bessona Patý element, wanna-be-scary Švýcaři poprvé hrábnou do strun. Jeden by řekl, že jde o protáhle ambientní nálady na způsob některých skandinávských skupin, ale „už“ u jedenácté minuty přijde demoverze pekla.
Jedním uchem člověk okusí nechutnou atmosféru konstantně hromových bicích, blackově rozladěnou kytaru a občas nějakou zastřenou bubu hlášku nebo smrtelný jekot pod oparem zla. Vše se táhne dlouhé minuty, zatímco normální lidi už nahrávku dávno vypnuli.
Pekelná škvírka se na chvíli zavírá a jde se dál. Nastupuje divný matný svět efektů, doplněný občas riffem připomínajícím start raketoplánu. Nepropadám patřičné náladě a hlavně mě to neděsí. Hororům se směju, ale svým příležitostným nočním můrám ne. K nim se to ale vůbec nehodí. Jediný vhodný soundtrack k mým nočním můrám je totiž švédská Vildhjarta.
Chytám ale fakt divnou náladu. Lidé mi připadají divní a ty zástupy důchodců kolem autobusu vypadají jako zombies. Nemám rád nic společného se zombíky, až na Woodyho Harrelsona, a chci konec. Je mi zle.
Chuť na zvracení přetrhne náhlý pád do pekel s třicátou čtvrtou minutou. Dřívější hromové hrátky se vystupňovaly do extrému. Smrtelné hlasy jsou všude okolo a v pádu se orientuju jen podle hrátek kytary. Něco ve stylu „dobře zfetovaný strejda Blasphemer“. Na vteřinku jsem měl dokonce chuť zabít ta dvě děcka naproti, co neumí v klidu sedět. Střih.
Zpátky do šíleného tempa. To ale snad chvilku vydržím, když jsem se zrovna vrátil z Brutal Assaultu. Vím, co se chcete zeptat – ale na Sunn O))) to fakt nemá.
Sváteční cesta autobusem k pramatce byla divná a upřímně, ani na ty řízky jsem moc neměl chuť. Tím, že jsem tohle psal, jsem ale vlastně popřel účel této rubriky a desku konečně doposlouchal.
Bohouš Němec: “Jakoby se deska zastavovala v přehrávači”
WINTER – Into Darkness
(1990 / Future Shock)
Jsou desky, kterých se člověk nemůže nabažit celý život. Jsou alba, která fungují v době vydání, ale po čtvrtstoletí z nich jaksi vyprchalo kouzlo. A pak jsou nahrávky, které nelze doposlouchat ani v době vydání ani po pětadvaceti letech.
Jednou z těch potrefených je prvotina a naštěstí řadová derniéra newyorských WINTER. Již úvodní šestiminutová instrumentální tyranie Oppression Freedom je neposlouchatelná nuda, která postrádá jakýkoliv smysl. Mělo to být intro? Dlouhé, předlouhé nic. MY DYING BRIDE mají skutečně magickou sílu smutku, ale tahle trojice trpí naprostou skladatelskou prázdnotou.
Kdysi jsem o tomto CD napsal, že je utahaná tak, až mám chvílemi pocit, jako by se deska v přehrávači zastavovala. Ten pocit stále trvá.
J. J. Šimon: “To nemůžu přežít ve zdraví”
SUNN O)))
Flight Of The Baphomet (2002 / Southern Lord)
Kdysi jsem se to pokoušel doposlouchat celé z originálu. Bez výsledku. Nešlo to.
Po dlouhé době jsem to risknul přes YouTube kanál. Své pocity jsem popsal do jednotlivých časů poslechu.
Vřele doporučuji si to zapnout k tomu. Zejména ti, kteří neví, o co v Sunn O))) jde.
A není nutné si snažit se synchronizovat čas poslechu s tím, o čem zrovna píšu. Nemá to smysl. To album je zcela nehybné a děsuplně konzistentní.
Pojďme…
0:15 Kdybych nevěděl, že to není intro, tak by se mi to snad i líbilo.
0:30 Nejhorší na tom je, že takhle to poběží po celou desku.
0:50 Proč se nikdo z nich nenaučil hrát na bicí? Proč?
1:10 I blbej folkař si klepe o hranu kytary! Kde není rytmus, ani smrt nebere…
1:45 Oni mají ještě druhou kytaru? A hraje ten samý nesmysl jako první? Pomóc!
1:55 Teda „hraje“. Je otázka, zda můžeme hovořit o „hře“.
2:30 To nemůžu přežít ve zdraví.
japonská verze alba. Jiný obal, stejný šum…
4:00 Přišla vysoká vazba. Nová kámoška té spodní. Změna, kterou jsem nečekal, ale která potěšila tak na 3 sekundy. Protože nekončí. Což mé psychice nepomáhá.
4:30 Vazba je pryč. Uf! Kapela hraje jedno jediné kilo na jednom jediném akordu. Asi refrén.
5:00 Vazba je tu zas. To je drama teda…
6:00 Prosím, prosím, fakt se modlím za jediný úder do bicích. Aspoň jeden, ať vím, že se nezastavil čas.
7:00 Hele, já to trochu posunu. O kousek. Vždyť nemám co ztratit, tam si stejně někdo furt jenom ladí zvuk na kombu.
9:20 Tváří se to jako další track, ale nepoznal jsem rozdíl.
12:18 Napadlo mě, že to možná vůbec nenahrávaji lidi. U kytar zapojených v desetiwattovém, hodně naboostřeném kombu nechali vrtět dva psy ocasem.
14:30 Ne, ne. To lidi nenahrávali. Ne ne.
15:00 Není chyba v youtube? Sice to není možné, ale tohle přece nemohl zveřejnit….
15:30 Možná jenom dostali vycházku z ústavu a někdo je pustil do studia…
16:00 Berou drogy. To je bez debat. Hodně, všechno a tak nějak to vydrží.
I když, tohle jde asi nahrát i v naprostém deliriu.
Jak vlastně vznikli Sunn O)))? Na zkoušku nedorazil ani basák ani bubeník, ale smlouva už byla na stole?
17:00 Mají jako jiné kapely zkoušky? A tohle tam přehrávají furt dokolečka? A teď třeba „Hele, tys to tady podělal v tý třiadvacátý minutě, tam má bejt Cis… tak celý znovu!“
Jestli jo, tak to jim přeju…
17:30 V tom jsou drogy. To není jinak možné.
18:06 Já mám občas pocit, že se tam „něco“ zopakuje. Snad ani nechci použít slovo kompozice nebo aranž. Už jenom proto, že se mi to možná jenom zdá.
19:00 Jsou chvíle, kdy máte pocit, že nechat zrnět starou obrazovku je zábavnější zážitek. Víte, že dřív nebo později přijde ranní vysílání. Tady nepřichází nic.
21:30 Takže mu zlobí kabel u kytary a já to mám poslouchat?
Ne, to je další písnička… Hmmm. Tak to muselo být náročné složit… kolikrát to asi přepracovával?
22:00 A co máma? Když jí to pouštěl:
„Ahoj mamčo, tak jsme nahráli novou desku. Chceš si to pustit? Ano? Mami? Mamčo? Mamčooooo! Polož ten nůž a neohrožuj mě.“
22:30 Poslech alba přerušila reklama na Gillette. Neskutečně oblažující spot. Fantasticky v ní chlapík hraje na piano. Reklamu si zastavuji a pustím ještě jednou. Na chvíli mne vrátila do normálního světa – krásného, jasného a plného lásky a pochopení.
Chvíli řeším, zda se chci k Sunn O))) vracet…
Ale musím se o to pokusit. Takhle daleko jsem nikdy nedošel.
24:00 Zlobí ho zase kabel. Trochu to posunu. Vždyť je to pořád to samé. Intro k něčemu, co nikdy nepřijde.
32:00 Ať mne nikdo netahá za nos – to je přece zrnění obrazovky! Určitě. Kvůli takovýmu šumu ani nemusel vytahovat kytaru z kufru.
32:10 Kolik že zbývá do konce? Dvacet minut???? Ne!!!! Já se oběsím…
32:30 Vazba je zpátky! Ne!!!! Ne, nechci se k Sunn O))) vracet.
Pryč od toho. V uších mi šumí, točí se mi hlava. Jako by mi někdo hodil djenty do pití.
Nechci, nemá to cenu, k životu potřebuju zdravý rozum. Když bych to doposlouchal, přišel bych o něj. Teda o ty zbytky, které mi po půl hodině poslechu zbyly.
J. J. Šimon
Koláž Dima Belov (Cityart)
Loading...
