“Záměrem téhle desky je být primární a krásná, zranitelná a silná, být lovcem i kořistí,“ tvrdí o své nové desce Hunter zpěvačka a skladatelka Anna Calvi. Třetí studiové album držitelky ceny BRIT Award a dvou nominací na Mercury Music Prize vyhnalo tuto Angličanku znovu na turné, v jehož rámci se 8. listopadu představí i v pražském Lucerna Music Baru. Ve velmi otevřeném rozhovoru s naším stálým německým spolupracovníkem si povídala o boji s genderovými stereotypy, pěti letech čekání na nové album i emocionalitě hry na kytaru.
Jsi stále v kontaktu s Brianem Enem?
Už jsem ho dlouho neviděla. Asi bych mu měla poslat mou novou desku. Jo, to je dobrej nápad!
Vedl jsem s ním rozhovor u příležitosti otevření jedné jeho instalace a musím říct, že jsem byl šíleně nervózní, protože jsem nemohl přijít na to, jak rozhovor začít. Jeho bezprostřednost mne ale úplně odzbrojila. Jaké to bylo pro tebe – potkat se s ním? Nestal se takovým žolíkem, který tě následně přivedl k dalším hvězdným spolupracím s Davidem Byrnem, Nickem Cavem nebo Marianne Faithfull?
Je pravdou, že Brian Eno byl první známou osobností, se kterou jsem spolupracovala. A pamatuju si dobře ten úplně první pocit, kdy jsme stáli proti sobě a já si v duchu říkala: „Můj Bože, vždyť to je Brian Eno!“ Ale přesně jak jsi poznamenal – pak se projevil jako bezprostřední příjemný chlapík. Jeho charisma bylo doslova nakažlivé. Vedle něj máte prostě chuť se dozvídat nové věci, protože v jeho podání jsou doslova „na dosah ruky“. I z toho důvodu mne baví spolupracovat se staršími muzikanty, protože z nich čiší takový klid; nemají už tu neodbytnou potřebu něco světu dokazovat. A nemluvím o nich jenom proto, že se jedná o celebrity. Myslím, že je to věc věku, kdy se ega zklidní a lidé už tvoří pouze proto, že je to baví. Této sebedůvěry jsem si všimla jak při setkání s Brianem Enem, tak s Davidem Byrnem i s Marianne Faithfull.
S Davidem Bowiem ses sice nesetkala, ale vysekla jsi mu úchvatnou poctu v podobě předělávky singlu Black Star. Jak ses dostala k této práci?
Do ni mne navezla Amanda Palmer. Měla hotové smyčcové aranžmá k písničce a sháněla zpěváka s anglickým přízvukem. Hned jsem na spolupráci kývla, vždyť tahle desetiminutovka je vlastně takovou malou operou se začátkem, středem a koncem. Není jednoduché celou skladbu bezchybně interpretovat, je hrozně komplexní, navíc má strašně dlouhý text, což je něco pro mou děravou paměť… Po natočení jsme hned dostali nabídku píseň zahrát v britském Radiu City. Šla jsem do kolen, ale vše se nakonec podařilo odehrát bez zásadní chyby.
Na tvou třetí desku jsme museli čekat celých pět let. Proč?
V té době jsem se rozcházela s někým, s kým jsem byla osm let, přestěhovala jsem se do Francie a snažila se odrazit ode dna. A podobně jsem to měla i se samotnou muzikou. Někdy potřebujeme dostat od života pořádnou facku, abychom vypadli ze zajetých kolejí a viděli věci z jiné perspektivy. Já třeba velmi silně cítila, že potřebuji po letech vsadit na hravou stránku vlastní osobnosti. Tyhle všechny změny sebou nesly i určitou míru nejistoty, jestli budou k dobru. Celý můj dosavadní život explodoval, tak se nezlobte, že se práce na novince protáhly.
z rozhovoru Marcela Anderse v překladu Pavla Zelinky, který najdete kompletní v zářijovém čísle Rock’n’Allu
Loading...
