20 alb, jež kladou milovníkům hezkých tónů tuhý odpor - 1. část

Rubrika:  Novinky, publikováno: 06.06.2017

Valná většina hudební produkce, kterou slyšíme kolem sebe, se řídí určitými nepsanými konvencemi. Ty mimo jiné berou ohled na posluchače, aby se snadno zorientoval v tom, co poslouchá. Prostě 90 procent hudby jde konzumentovi naproti a ten se pak raduje z pěkné melodie, chytlavého rytmu či líbivé aranže. Ovšem výtvory, které uvádí následující přehled, jsou postavené zcela opačně. Některé na člověka přímo útočí, jiné ho drtí jednotvárností a zbytek ho zanechává zcela dezorientovaného napospas osudu. Takže pokud chcete prozkoumat okrajové části hudebního spektra či znuděni stereotypem vyzkoušet, co vydržíte, máte právě příležitost. Dnes vám nabízíme první desítku alb.

Miles Davis – Dark Magus (1977)

Živé dvojalbum z Davisova freefunkového období (natočené v březnu 1974) patří k nejextrémnějším deskám žánru. K něčemu ho přirovnávat je zbytečné, snad se dá říci, že to zní jako prales, který se zbláznil. Rytmy se valí vpřed, držené pohromadě mnohdy jen basovým riffem, a někdy ani to ne. Sólisti kvílí, nekompromisní hradba tří elektrických kytar skřípe v pozadí. Pokud někomu přišla neproniknutelná Milesova studiová LP Bitches Brew či On The Corner, tak tady mu pšenka nepokvete.

Neil Young & Crazy Horse – Arc (1991)

K parádnímu živáku Weld z turné s Crazy Horse v roce 1991 přidal Neil ještě bonusové CD, které je koláží zpětných vazeb a různých kytarových či vokálních útržků. Membrány zesilovačů se bortí, bubeník na 35 minut zrušil tempo a skalní fanoušek jásá. Ostatní smrtelníci raději zůstanou u písniček, kde se podobné pazvuky vyskytují pouze jako přirozená součást zvuku kapely – viz třeba krásná třináctiminutová verze Like A Hurricane z druhého disku již zmíněného Weld.

Tony Conrad with Faust – Outside The Dream Syndicate (1973)

Americký avantgardní umělec Tony Conrad v roli houslisty se připojil ke krautrockerům Faust a vzniklo LP, které názorně ukazuje, jak málo stačí, aby vzniklo něco jako hudební produkt. Je to značně jiná podoba minimalismu, než sofistikované proplétačky motivů u Stevea Reicha či Phillipa Glasse. Housle hrají nekonečné držené tóny a rytmika dupe „na dvě“ jak při první lekci hry bicí. Druhá strana desky je trochu různorodější a o něco více připomíná konvenční jam session.

Lou Reed – Metal Machine Music (1975)

Páté řadové album Lou Reeda je změtí různě rychlostně i jinak upravovaných kytarových smyček a výsledkem je nepřetržitá stěna hluku. Všechny tím tehdy pořádně vyděsil a spekulovalo se, zda jde o žert, či pomstu nahrávací firmě. Ale spíše se jedná o upřímně míněný experiment, který hodně ovlivnil praotec minimalismu La Monte Young se svou drone music – hudbou nekonečných tónů, hraných klidně od rána do večera. Tohle dílko má sice pouhou hodinu, ale jako celý den vám to připadat bude.

Björk – Drawing Restraint 9 (2005)

Islandská první dáma alternativní scény a její tehdejší partner Matthew Barney vytvořili pro film Drawing Restraint 9 soundtrack, který těžko popsatelným způsobem kombinuje prvky japonské tradiční hudby s výdobytky moderní elektroniky. Jsou zde i vyloženě melodické pasáže, ve kterých zní dechový nástroj sho, ale celek je natolik nevyzpytatelný a náročný, že z jeho poslechu vyjdete sice kulturně obohaceni, ale zároveň ochuzeni o část nervové soustavy.

John Lennon and Yoko Ono – Unfinished Music No. 1: Two Virgins (1968)

Nevděční fanoušci The Beatles si zoufají při poslechu Revolution 9, která prý kazí „Bílé dvojalbum“, přitom je to taková krásná a přístupná skladba. Nevěříte? Pak jste asi neslyšeli alespoň kousek ze společného počinu Johna a Yoko, natočeného v květnu 1968 v Lennonově domácím studiu, když byla manželka Cynthia na dovolené. Lze tomu vyčíst asi všechno, co se hudbě vyčíst dá, ale určitě tomu nelze upřít jednu věc – odvahu zkusit naprosto cokoliv. Tak už jste to slyšeli? Už věříte? No tak vidíte…

Frank Zappa – Civilization Phase III (1994)

Frankův poslední studiový projekt, jehož vydání se již nedočkal, kombinuje mluvené slovo a hudbu, nahranou zčásti na Synclavier a zčásti provedenou avantgardním orchestrem Ensemble Modern. Dialogy se dotýkají všeho možného: motorů, prasat, koní, nacionalismu, kouře, vody atd. Hudební složka je na rozdíl od většiny Zappovy tvorby velmi tísnivá a temná. Typický humor zde již chybí, případně zmutoval ve znepokojivý škleb z bezvýchodné situace lidstva. Silná věc. Co by asi Frank říkal dnešku?

Captain Beefheart – Trout Mask Replica (1969)

Kapitán si nasadil masku pstruha a většinu písní zkomponoval u klavíru, na který předtím nikdy nehrál. Během jediné šestihodinové session s Magic Bandem pak byly vytvořeny instrumentální základy k jedné z největších magořin, jaké lze v kánonu uctívané rockové hudby 60. let pohledat. „Není žádná zkratka od úterka k pátku, všichni zmizeli do lepší společnosti. Naděje ztratila hlavu a pustila se do aligátorů. Někdo tu nechal oříšky pro bílého slona, co milerád utekl ze zoo.“ Tuhle repliku neradno replikovat.

Diamanda Galás – The Litanies Of Satan (1982)

Čarodějnice Diamanda Galás by ve středověku vydala jen výše uvedené debutové album a pak by ji upálili. Naštěstí v roce 1982 byla společnost tolerantnější, takže avantgardní sopranistka mohla svobodně provozovat svůj vokální teror a během let pak spolupracovat s kdekým, od Iannise Xenakise po Johna Paula Jonese. Berte to jako ukázku toho, co všechno lze dělat s hlasivkami, pokud se o ně nebojíte a přizdobíte to trochou studiové techniky. Pokud se u tohoto výtvoru nezjeví sám Ďábel, pak neexistuje, anebo strachy zalezl do kouta.

Mr. Bungle – Disco Volante (1995)

Biblický výraz „svévolník“ může dle posledních ekumenických názorů znamenat i troufalce, jenž míchá doom metal, jazz, arabskou hudbu, konkrétní hudbu a navrch latinskoamerické tango, jak tomu kdysi činili Mr. Bungle na svém nejexperimentálnějším albu z roku 1995. Kapelu vedl Mike Patton, známý dříve jako frontman Faith No More, jenž je dodnes proslulý svými výlety kamkoliv. Tohle není pro ty, co řeší hudební škatulky. Navíc pozor: bubeník Mr. Bungle Danny Heifetz je vnukem Jaschi Heifetze, legendárního houslového virtuosa!

Jan Tesař

 

(Navštíveno 1 139krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (1 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...Loading...

Tagy



Související články

  • Miroslav Drábek

    Tyhle bláboly může psát jen člověk, který neví o progresivním rocku zhola nic.