Se znovuobnovenými 5P opět na vrcholu

Sám odhaduje, že za dobu své pětačtyřicet let trvající hudební dráhy absolvoval kolem čtyř a půl tisíce koncertů. Zažil časy velkých úspěchů i slávy, stejně jako méně exponovaná období, kdy o něm nebylo tolik slyšet.

V roce 2007 se opět mohutně nadechl, s o poznání mladšími muzikanty oprášil kdysi osvědčenou značku 5P a začal budovat nový repertoár, který lze rovnocenně postavit i vedle jeho největších hitů z dřívějška.

Zatím poslední, loni vydané album Soukromá elegie provází přízeň kritiky i posluchačů, což se projevuje jednak na prodeji titulu, který má našlápnuto k zisku zlaté desky, jednak značným navýšením koncertní aktivity a vyprodanými sály.

Dalším pádným důvodem, proč byl právě Luboš Pospíšil požádán o profilový a zároveň i bilanční rozhovor do prvního čísla našeho časopisu, je blížící se významné životní jubileum i skutečnost, že se na příští rok chystá souborné vydání všech jeho alb, singlů i příležitostných spoluprací s dalšími muzikanty.

Dá se současný koncertní boom s 5P nějak porovnat s vašimi předchozími úspěšnými údobími s C&K Vocalem a první sestavou 5P?

“Dal by se porovnávat snad v nějakých číslech, i když ta období byla velmi odlišná a probíhala v rozdílných podmínkách. A kromě toho, já se nikdy moc neohlížel, spíš jsem se vždy díval do blízké budoucnosti. Ono se to nedá přesně porovnat i z toho důvodu, že dnes hraju buď s kapelou, nebo sám, někdy ve dvojici s Ondřejem Fenclem a příležitostně ještě i s někým jiným. Ročně kolem stovky koncertů.”

Mezigenerační souznění

Obrozenou sestavu 5P tvoří muzikanti minimálně o generaci mladší než jste vy sám. Jak se podařilo získat je a nadchnout pro repertoár, který se hrál v době, kdy někteří ještě ani nebyli na světě?

“Když jsem se v roce 2007 rozhodl pro novou kapelu, neplánoval jsem, že by v ní byli muzikanti až takhle mladí. Nakonec jsem rád, jak to dopadlo, i když šlo svým způsobem o risk právě proto, že nebylo jisté, zda k těm starým věcem najdou nějaký vztah.
V případě Ondry Fencla to bylo naprosto v pohodě, protože on měl velmi dobře zmapované úplně všechno. Pája Táboříková něco znala, něco ne, což občas i přiznala. Jenže ona je zas velice učenlivá a dokáže se rychle přizpůsobit. No a Martin Štec vlastně patří, dejme tomu, už ke střední generaci, tak měl k té muzice blíž.

Řeknu to ještě jinak. Kdysi jsem nastoupil do C&K Vocalu jako jeho nejmladší člen. Ovšem od založení P5 už jsem byl v kapele sám vždy nejstarší. Pokaždé mě tedy obklopovali výrazně mladší muzikanti, takže tahle situace pro mne nebyla a není tak výjimečná. A to, že se snažím ubírat trochu jiným směrem, jako kdyby bylo předznamenáno už v jednom textu Ládi Kantora na albu Generace: „Chceme se vyhnout cestám, který jsou všem známý.“ Myslím, že tohle byla právě jedna z věcí, kterou jsem si z C&K Vocalu odnesl. Kromě toho, že se tam velmi intenzivně pracovalo.”

Nastal nějaký okamžik, kdy jste vážně uvažovat o tom, že zpívání zanecháte?

“Nikdy jsem naplánoval, že se zpěvem budu živit. Původně jsem studoval pedagogickou fakultu a měl učit, k čemuž nakonec nikdy nedošlo. Poměrně dlouho, asi až do roku 1985, jsem však dělal vychovatele. Měl jsem tedy zaměstnání a do toho hrával pětadvacet koncertů za měsíc, což bylo šílený. Vyvinulo se to tedy nakonec tak, že jsem se potom věnoval už jenom muzice.”

Poznávali vás učni?

“V době, kdy jsem dělal vychovatele, z toho bylo spíš takoví rozpačití a nevěděli, co si pořádně myslet. Ovšem mnozí z nich se ke mně po mnoha letech na koncertech sami hlásili.”

V dětství jste se řadu let učil na akordeon. Zahrál jste si na něj vůbec na nějaké nahrávce?

“Snad jedinkrát, a to v písničce Trpaslíci na desce Můžem si za to oba. Potom ještě v nahrávkách Hudby Praha. Michal Ambrož dokonce říkal, že jsem jejich „dvorní“ akordeonista…”

V úplných začátcích jste hrával na tancovačkách a čajích se skupinou Marshall…

“Ještě před tím existovala kapela v Čáslavi, jejíž repertoár byl na tehdejší dobu velmi tvrdý: Rolling Stones, Them, Pretty Things, Kinks… Já v ní byl jako doprovodný kytarista, protože ten první hrál mnohem lépe. Mimochodem, byl to Jarda Hovorka, současný režisér České televize. Jsem moc rád, že jsem si tímhle obdobím v dospívání prošel, protože to v člověku už napořád zůstane.”

V C&K Vocalu nejprve kytaristou

Jak došlo k vašemu příchodu do C&K Vocalu, který byl žánrově někde zcela jinde?

“V roce 1970 jsem byl osloven Láďou Kantorem, který mne viděl v Kutné Hoře právě se skupinou Marshall. On tam byl na vojně, navíc odtud pocházela i jeho první žena. Někdo mě doporučil, Láďa se šel podívat a nabídl mi spolupráci, ale opravdu spíš jako kytaristovi, protože já tehdy zpíval snad jen dvě písně. Myslím, že mezi nimi byl i Paranoid od Black Sabbath, což muselo být tak strašné, že už bych to v životě nechtěl slyšet. (smích)”

Na začátku tedy C&K Vocal plánoval, že bude fungovat jako normální kapela? Vždyť potom jste zpívali výlučně na předem natočenou muziku.

“K tomu došlu mnohem později. Začátek souboru byl spíše spirituálový a folkový. Proto jsem se v té době zpěvu ani moc nechtěl zúčastnit. Až později Láďa Kantor přistoupil na to, že by se projev skupiny mohl změnit víc směrem k rocku.”

Jak se tříbil repertoár, který pak vyšel na legendárním albu Generace?

“Jednak jsme měli Jiřího Cerhu, originálního skladatele, jakých tu opravdu moc není. Takže autorský základ byl jasný. On uměl senzačně zaranžovat i vokály, čímž byla linie C&K Vocalu daná.
Pak si myslím, že na takové ty modernější věci jsem měl určitý vliv i já a nepochybně Ota Petřina, když byl přizván ke spolupráci. On začal aranžovat úplně jinak, vznikly vokální úpravy Flamenga a podobně. Celé to nabralo jasně rockový charakter.”

Pojďme probrat některé divadelní projekty, na nichž jste byl v té době účasten, ať už společně se skupinou, či sám za sebe. Začněme semaforskou Kyticí.

“Já do Semaforu zprvu nechtěl, ostatní mě museli ukecávat. Jenže představení mě samozřejmě chytilo, bylo naprosto fantastické. Tak jsem si řekl, že se tady nebudu zabývat nějakou stylovostí a velmi rychle a rád se přizpůsobím.”

Ovšem C&K Vocal uváděl v divadle Ateliér i svoje vlastní představení Čas her v režii Vladimíra Merty.

“Merta to režíroval, ale jelikož měl neustále nějaké zákazy, myslím, že nám tehdy Jiří Menzel nabídl, že to zaštítí svým jménem. Nakonec tam snad byli podepsání oba. Celé to bylo postavené na písních, které ovšem doznaly určité scénické podoby, včetně akcí i různých efektů. Na tehdejší dobu a na tak malém prostoru to bylo narežírováno senzačně.”

Dalším klubovým pořadem, v němž jste vystupoval, byly Dialogy, které uváděl Ladislav Kantor. Míval tam hosty, dokonce i předčítal z F. X. Šaldy. Takhle postavit program by dnes už bylo asi nemyslitelné.

“V tomhle pořadu v Malostranské besedě jsem pravidelně účinkoval a jako jediný věděl předem, co budu hrát za písně. Jinak to bylo celé nepřipravené a tedy pokaždé trochu jiné. Vždycky byl pozván nějaký zajímavý host, málokdy se některý opakoval. Navazovaly se při tom i velmi přátelské vztahy. Vzpomínám třeba na herce Jiřího Adamíru…”

V Realistickém divadle vzniklo v roce 1979 představení o Villonovi Hodina mezi psem a vlkem, k němuž jste skládal hudbu.

“Spolu s Jiřím Cerhou a Petrem Skoumalem. Texty Francoise Villona do muziky zpracoval Láďa Kantor a celá předloha byla dílem Daniely Fischerové. Šlo o regulérní představení, v němž účinkovali herci Realistického divadla a které bylo proložené právě songy villonovské poezie.
Hrálo se po celém prostoru divadla, čili já třeba Baladu protikladů zpíval vsedě z ochozu na balkonu a v té tmě si nebyl nikdy jistý, jestli třeba nepřistanu dole mezi diváky. Bylo to takové hodně propracované představení, ale vydrželo pouhé tři reprízy a přišel zákaz.”

Důvod?

“Údajně kvůli tomu, že se tam objevila nějaká výzva, aby se lidé vzbouřili. Sice šlo o patnácté století, ale na tehdejším ústředním výboru KSČ to asi vzali doslova.”

Hudbu jste napsal například i pro představení Tráva a divoký jahody v ostravském divadle.

“Tohle opět připravil Láďa Kantor. Příběh o hippies podle jedné kanadské předlohy. S Otou Petřinou jsme udělali muziku, kterou živě hrál Citron, tehdy čerstvě vzniklá kapela. Zrovna dokončovali desku s texty Pavla Vrby, která byla okamžitě zakázaná. Podotýkám, že šlo o dost odlišnou záležitost, než čím se později prezentovali. Z tohoto představení pochází třeba píseň Divoký jahody, kterou jsem potom natočil na singl.”

Už v rámci koncertů C&K Vocalu jste míval svoje minirecitály, nicméně nakonec jste se rozhodl pro odchod…

“Přece jen jsem byl odkojen trochu jiným druhem muziky a měl rád anglickou scénu, tak jsem to už chtěl zkusit i sám. A navíc jsem byl v kapele už opravdu hodně dlouho. Ovšem v prvním plánu můj odchod úplně jasný nebyl.
Šlo spíš o to, že měla vzniknout doprovodná skupina, ale nepodařilo se vyjasnit, zda by vlastně byla C&K Vocalu, nebo sloužila jen mně, na čemž jsem dost trval, jelikož jsem měl o ní svoji jasnou představu. Tohle trvalo čtyři roky, ale já mezitím v C&K Vocalu dozpíval všechno, co bylo naplánované.”

Když se tahle etapa uzavřela, už jste se pak nikdy na jednom pódiu nesetkali?

“Jeden vzpomínkový koncert proběhl, ale až za hodně dlouho, někdy kolem roku 2000. Potom už k ničemu dalšímu nedošlo.”

Samostatný start s větrem v zádech

Vaše samostatná dráha sice začala rockově dravějšímu písněmi, třeba singlem Hudba z roku nahlas, ale pak nastal přerod do polohy romantika a melancholika…

“Myslím si, že i Tenhle vítr jsem měl rád je poměrné rocková deska, i když jsou tam i pomalé věci. Ale k té romantice: jednou se ptali Pavla Šruta, proč mi píše tak romantické texty. A on odpověděl, že mi žádnou romantiku nepíše, že já ji z toho dělám… (smích)”

Na už zmíněné první sólové desce Tenhle vítr jsem měl rád se zásadním způsobem podepsal Ota Petřina. Určitě jste zaznamenal názor, že nemálo příznivců ji považuje za vaši vůbec nejlepší. Šlo však pouze o studiovou spolupráci, že?

“Začátek s Otou byl úžasný, v mých očích šlo o naprosto špičkového skladatele i aranžéra. Velmi rychle vznikly první dva singly, ale materiálu bylo čím dál víc, tak se začala chystat velká deska.
Jenže dramaturgický plán Supraphonu byl na čtyři roky dopředu obsazen, tak jsme si museli počkat až do roku 1982. Ovšem Ota v téhle době nehrál už ani s Václavem Neckářem, živě nevystupoval vůbec, tak jsem v podstatě celou tuhle desku potom koncertně hrál s nově vzniklou skupinou 5P.”

Petřinu jste však už dál nevyužíval ani autorsky.

“To mělo souvislost i s tím, že jsem po odchodu z C&K Vocalu začal pracovat s dalšími lidmi. Muselo by se zachovat původní „know how“, které se objevilo na první desce, ovšem už tu byli jiní autoři, Bohouš Zatloukal nebo taky Petr Skoumal, který spolupracoval na druhé desce. Takže podobné prolnutí by bylo obtížné, i když ke Skoumalově Krásce v nesnázích dělal Ota aranžmá, což málokdo ví.”

Turbulence kolem kapely

Jak jste 5P vlastně dával dohromady?

“Základ nové skupiny měli tvořit muzikanti, kteří nahráli mé první album. Z poloviny se to podařilo, protože se mnou už hrával Michal Pavlík na violoncello i kapelník Citronu Petr Michalík na baskytaru, který byl vlastně hnacím motorem pro vznik nové kapely. Problém nastal pouze s bicími, jelikož Jiří Šustera už měl naplánovanou spolupráci s Etc… Po první desce, s níž se koncertně objela několikrát celá republika, jsme si zas museli dlouho počkat na tu další. … a nestřílejte na milence nakonec vyšla v roce 1986.”

Na ní se už výrazně podílel Bohouš Zatloukal. Čím si tehdy ještě nepříliš známý muzikant získal vaši důvěru?

“I když byl v té době hodně mladý a zdaleka neměl ještě všechno tak vyjasněné a usazené, byl odvážný, což mi přišlo důležité. Některé věci měl rozpracované, s dalšími jsem mu pomáhal. Že se pak tolik prosazoval autorsky, to logicky přišlo s časem, když získal zkušenosti a řadu věcí si už uměl udělat sám a výborně.”

Poměrně rychle pak vyšla třetí deska Jsem v tom. Mimochodem, neváhal jste trochu nad tím poněkud dvojsmyslným názvem?

“Samozřejmě, ale já jsem spoléhal na to, že mladí lidí už říkají, že jsou „in“, tak jim dojde, jak je to zamýšlené.”

Na téhle i předchozí desce vám už většinu textů napsal Pavel Šrut. Probírali jste spolu témata, o nichž byste chtěl zpívat?

“Už na moji první desku přebásnil jednoho Roberta Gravese, šlo o píseň Ten zcela tvůj způsob, ale s Pavlem jsem ještě dřív dělal Krásku v nesnázích, to bylo v roce 1981. K takové té veliké spolupráci mezi námi však došlo až na … a nestřílejte na milence.
To už jsme se hodně dobře znali, ledacos o sobě věděli. Řada témat vyplynula z našich rozhovorů, ale spoustu věcí si on vymyslel úplně sám a vždycky uměl úžasně překvapit. Třeba Kuřata v igelitu, to mě úplně omráčilo. Říkal jsem mu, že tohle nám nemůže projít, on naopak tvrdil, že je to neškodné. Xaverovské science-fiction se to mělo původně jmenovat.
Musím říct, že na téhle desce jsme původně měli skoro všechny texty zakázané, samozřejmě včetně „Kuřat“, které se zdály příliš pesimistické. Pavel tedy připsal ještě závěrečnou, výrazně optimistickou sloku, čímž tomu dal korunu, jelikož tím celý ten paradox ještě povýšil. Spokojení byli nakonec všichni: lidi to pochopili, mne to bavilo a zakazovači byli nadšení, že optimismus zvítězil.”

Konec první sestavy 5P byl hodně hořký, dokonce jste tehdy vylučoval, že tenhle název ještě někdy použijete. Co se k tomu s odstupem mnoha let dá říct?

“Situace kolem konce starých 5P byla skutečně trochu dramatická, ale spíše šlo o nějaké osobní, nesprávně pochopené věci, které se měly se řešit klidnější cestou, nikoliv konfliktem. Bylo to celé hrozně nešťastné.
Řeknu, co jsem ještě neříkal. Tehdejší existence kapel byla hodné postavená na tom, že některé ekonomické záležitosti musely probíhat na hraně. To se všeobecně vědělo a věděli o tom pochopitelně i lidé na agenturách. Pokud se neotevřel nějaký problém, tak se nic nedělo, protože tak fungovali všichni. Tady byl ovšem zájem to otevřít, něco se vyšetřovalo, ale jediný pořadatel v republice nepotvrdil žádné pochybení, že by někde zmizely nějaké peníze.
Tím pádem se vyšetřování uzavřelo s tím, že žádný důkaz neexistuje, všechno je v pořádku a celé se to spláchlo. Nicméně mezitím už kapela přestala existovat. Nová sestava, která měla vzniknout, nedosáhla žádného elementárního úspěchu, takže zkolabovala sama a nebylo co řešit.

Já v té době dostal nabídku od Radima Hladíka, čehož si strašně vážím, protože on věděl, co se kolem mě dělo. Dal mi radu, ať se na to vykašlu a jdu znovu hrát.”

Doba hledání i míjení

Spojení s Blue Effectem tenkrát asi mnohé překvapilo. Jak byste tuto etapu hodnotil s odstupem?

“Došlo k tomu moc narychlo. V podstatě jsme vůbec neměli čas nějak hlouběji budovat repertoár, zastupující agentura nás tlačila, abychom začali okamžitě vystupovat. Museli jsme tedy vycházet z již existujícího materiálu. Moje písně se přearanžovaly do možností kapely.
Radim si samozřejmě zahrál svoji Čajovnu a další kousky, které měl už zajeté, a David Koller představil věci, které si v podstatě už chystal pro Lucii. Čili ten repertoár byl nesourodý. Postupně, s odehranými koncerty, se to však k sobě začínalo přibližovat a když jsem přinesl Kampu, která se Radimovi velmi líbila, zdálo se, že na písních podobného typu bychom se už mohli všichni vzájemně potkat a začít stavět. Tak nějak mohl nový Blue Effect možná vypadat.

Jenomže čas ubíhal strašně rychle, přišel rok 1989 a všechno bylo jinak. David Koller už zkoušel s Lucií, my jsme všemu nechali volný průběh a dopadlo to tak, že už jsme dál nepokračovali. Asi to byla škoda, protože kdybychom dostali tak rok dva času a mohli se připravit, tak by se ta cesta zřejmě našla.”

Vaším prvním porevolučním albem se stala dnes až trochu polozapomenutá Třináctá komora, kde se mimo jiných objevili třeba Olin Nejezchleba či Jamajka Koblicová.

“Bohouš Zatloukal nejprve trávil delší čas v Rusku se skupinou Balet a po jeho návratu jsme zkoušeli dát dohromady nový materiál. Pavel Šrut tím byl nadšený a chtěl napsat texty, které by tak trochu pasovaly k nastalé společenské změně.
Mně se ten nápad zalíbil, mohli jsme být první, kdo na devětaosmdesátý rok pořádně zareaguje. Šlo však o veliký omyl, na něco takového bylo ještě příliš brzy. Deska vyšla už v roce 1991 a hodně lidí ji vůbec nepochopilo. Ne že by vyloženě neuspěla, ale slibovali jsme si od ní mnohem víc. Jsou ale posluchači, jimž právě Třináctá komora přijde jako moje nejsevřenější a nejucelenější album.”

Po vůbec prvním u nás natočeném unplugged albu, které dostalo název Vzdálená tvář (1993), následovala poměrně delší přestávka, než jste představil svoji novou formaci Bio-graf.

“Pauza byla zapříčiněna především tím, že jsem se tenkrát poprvé rozešel s Bohoušem Zatloukalem. Musel jsem tedy znovu hledat nové muzikanty a tentokrát jsem sáhl po těch, co byli nablízku, tedy lidech z Kutné Hory. Byl tam velice šikovný mladý bubeník Martin Vajgl (pozn. aut.: později Vltava, -123 min., dnes Olympic) s nímž jsem se dohodl, že zkusíme zalovit v místních zdrojích, které se zdály být zajímavé. Vše se ovšem muselo pořádné přichystat a nazkoušet, což trvalo několik let, takže deska Můžem si za to oba se nakonec natočila až v roce 1998.”

Dlouhá příprava, ale poměrně rychlý konec…

“Já ani nepočítal s nějakým dalším pokračováním, protože kromě Martina Vajgla ti ostatní muzikanti chodili do zaměstnání a stabilně s nimi koncertovat bylo velmi obtížné. Deska nesklidila příliš dobré recenze, kritici měli výtky vůči některým aranžmá a možná psali odvážněji i proto, že jsem měl v kapele relativně neznámé lidi. Já byl ale přesvědčený, že v rámci možností lze i s regionálními hudebníky přichystat dobré album.”

Poté následoval projekt LPG opět se Zatloukalem a trochu překvapivě i s jazzovým basistou Pavlem Rybou.

“Zase člověk z Kutné Hory. My jsme se samozřejmě znali a on měl veliký zájem se toho zúčastnit. Vypadalo to, že si v téhle sestavě budeme rozumět, připravili jsme tedy nový materiál a zkusili do toho jít zas naplno.
Myslím, že řada věcí z desky Hazardní slavnost je povedených, třeba Bohouš tam měl jednu ze svých zásadních věcí Letní nocí. Ovšem Martin Vajgl už byl tak vytížený, že nestíhal, Pavel Ryba jezdil po zahraničních zájezdech, takže tohle seskupení moc velkou perspektivu nenabízelo a já musel začít znovu přemýšlet co dál. Vše vyústilo zásadní změnou v roce 2007, ale to už se vlastně dostáváme k současnosti, o níž jsme se bavili na začátku.”

Stará značka, nová energie

Ještě se zeptám na ukončení spolupráce s vaším dlouholetým hudebním souputníkem, Bohoušem Zatloukalem.

“Tohle byl náš druhý rozchod. Lidi se zkrátka sejdou a buď spolu vyjdou, nebo taky ne. Pak musí logicky následovat rozchod. Nechtěl bych to posuzovat z nějakého příliš osobního pohledu. Je jasné, že Bohouš se dobu naší spolupráce jak instrumentálně, tak autorsky velmi vypracoval.
Třeba v Hudbě Praha takovou příležitost vůbec nedostal. Mně se však jeho autorství hodilo, protože bylo příbuzné tomu mému. Mnohokrát jsem navrhoval, aťsi udělá svoji desku, protože on i velmi dobře zpívá a materiálu by dal dohromady jistě dost. Ovšem možná to všechno není jen o tom hraní a skládání…

Místo Bohouše přišel Miroslav Linhart a musím říct, že se hned výrazně podílel na posledním albu Soukromá elegie, které svojí kytarou aranžérsky velmi oživil.”

S nynějším obsazením 5P jste tedy vy i posluchači maximálně spokojení, takže by mohlo nějaký čas vydržet.

“Obliba téhle sestavy je taky o tom, že její členové předávají hodně nehrané, spontánní energie a umějí diváky i pobavit, což je někdy u repertoáru tohoto typu docela obtížné. Tu lehkost a energii přenesou mezi lidi a publikum na to výborně reaguje. A to je něco, co jsem nikdy před tím až tak moc nezažil.

Je to tedy bezvadný, ale jak jsme probrali celou tu historii, nelze si říkat, že je něco definitivní. Kapela je vždy živý organismus a těžko předvídat, jaký další vývoj může nastat. Proto jsem taky nikdy dlouhodobé plány nedělal, vždycky je pro mne důležité jenom to, co je nejblíž, o čem je člověk přesvědčený, že má udělat a taky že je schopen to zvládnout.
Musím připomenout slova Ládi Kantora, který vždy říkal, že všechno je to o třech slovech: moci, chtíti, uměti. Když jedno z toho nesplníš, tak nic neuděláš.”

LUBOŠ POSPÍŠIL

Narozen 6. 9. 1950 v Jeseníku. V sedmdesátých letech člen souboru C & K Vocal, s nímž natočil legendární album Generace (1977). Od začátku let osmdesátých koncertuje s vlastní doprovodnou kapelou (nejčastěji pod názvem 5P) a vydává sólová alba (debutoval neméně slavným titulem Tenhle vítr jsem měl rád, vydáno 1983, natočeno o rok dříve).

Kytarista, skladatel, textař a především zpěvák s nezaměnitelným tenorem. O jeho pěveckém projevu jsem kdysi napsal, že „se svým naléhavým přednesem nemá u nás mezi zpěváky konkurenci“ a na této charakteristice netřeba nic měnit ani dnes.

Držitel Ceny časopisu Melodie (1983) a Ceny Vokalízy (1984) za nejlepší vokální výkon.

K mimohudebním zajímavostem patří někdejší Pospíšilova práce v reklamě spolu s dalšími muzikanty, Robertem Nebřenským a Lou Fanánkem Hagenem, či jeho aktivita na poli kresleného humoru, kde se jako dodavatel námětů spojil v roce 1995 s kreslířem Karlem Klosem a pod značkou POKLOP publikují své anekdoty v několika časopisech a vydávají i humoristické kalendáře a knížky.

Leoš Kofroň