The Vibrators to rozbalili bez keců a kompromisů

Praha zažila večer jako ze subkulturního žurnálu. Na strahovskou Sedmičku, Mekku alternativní kultury, se po roce vrátili The Vibrators, pionýři britského punku. Kapela, která kdysi pomáhala rozbíjet ledy zamrzlého hudebního průmyslu, se s tím ani po čtyřiceti letech nemaže.

Dodnes odehrají více než sto koncertů ročně. Kašlou na nostalgii, točí nové desky a pořád hrají punk rock jako řemen. Začali po půl deváté a první one, two, three, four spustilo set bez zbytečných keců a kompromisů. Rychlé písně obnažené až na kost, energie, kterou by těm padesátníkům mohl kdejaký teenager závidět.

Klubem rezonovaly prachsprostě jednoduché texty – sborově zpívané britským akcentem, jemuž je stěží rozumět, a to parádnímu zvuku navzdory. The Vibrators vyřvávají zkratkovitá hesla, která odrážejí pocity celé generace, a děcka před pódiem sebou hází ze strany na stranu. Mají takovou radost, že se čas od času některé vysmýkne nad ostatní a ruce ho donesou až ke zvukaři. A nebo se ztratí v davu někde v půli cesty.

The Vibrators

Směrem od epicentra věk stoupá, publikum je mezigenerační. Mohly by to být klidně ty pověstné rodiny s dětmi, ale nejspíš nejsou. Jen hraje hudba, která nehledí na datum narození. Taky je tam kluk, který v jedné ruce drží dva lahváče, naráz z nich upíjí, a druhou ruku má frajersky v kapse. A vlastně podobně zní i kapela.

Při obhroublém cajdáku Baby Baby si jiný mladík stoupne za mikrofon a začne falešně vyřvávat největší hit kapely. The Vibrators mu tolerují sloku (což je méně než pět minut slávy) a basák Pete Honkamaki ho pak z pódia sundá pohledem. Na pódiu je ale nejvýraznější bubeník John „Eddie“ Edwards, který jako jediný stál u zrodu kapely. Dnes vypadá jako sešlejší a upřímnější verze Jeremyho Clarksona, jen bez pravičáckých vtipů. Kytarista Darrell Bath zase působil jako vyžilejší Pete Doherty, což může znít jako pleonazmus, nicméně při přídavku už skoro nemohl chodit. Na hru a zpěv to ale nemělo téměř vliv.

The Vibrators jsou i po více než čtyřiceti letech živou kapelou, která neustrnula v pomíjivé slávě 70. let. Jde totiž o jednu z nejpracovitějších hudebních skupin první generace britského punku. Asi proto, že jejich motorem je muzika, ne velké řeči o tom, co všechno dokázali. A že toho nebylo málo.

Text: Ondřej Horák, foto: Vojta Florian

0