Thirty Seconds To Mars v Praze: Barevná show zaváněla fiaskem

Možná i míň, než na půl plynu, tak by se dal v jednoduchosti shrnout letošní výkon Thirty Seconds To Mars v Praze. Když na stejném místě, tedy v holešovické hokejové hale, vystupovali naposledy, dostali fanoušci pěkný políček do tváře, neboť chyběl bubeník a bratr Jareda Leta Shannon. No, tak teď dostali facku i z druhé strany. Tentokrát absentoval další stěžejní člen kapely – kytarista Tomo Miličević. A od frontmana ani slovo omluvy.

Vedle toho, že je Jared Leto přiznaný gay, tvrdí o sobě, že je i perfekcionista. V tom případě by se slušelo začít na čas, nikoliv o skoro půl hodiny později. Celý tým kapely tak může těšit doslova fanatičnost jejich fanoušků. Jsou to především dívky nevysokého věku, které jsou kultem Jareda Leta posedlé a říkají si Echelon. A ti jim tyhle manýry rádi odpustí.

Když se konečně scéna po předlouhém, ale nicneříkajícím intru rozzářila a zjevil se hlavní protagonista, i tentokrát ne příliš vzdáleně připomínající vzezření Ježíše, dav svým jekotem doslova přehlušil první tóny skladby Up In The Air z alba Love, Lust, Faith and Dreams.

V té chvíli, když se člověk rozhlédl po scéně, něco, nebo spíše někdo chyběl. Ano, třetí člen kapel a kytarista Tomo Miličević. Toho nahradil jen kdesi pod konstrukcí v pozadí stojící Stevie Aiello. Na obranu kapely se musí říct, že jeho absenci sice oznámili, ale v turné, které má prezentovat album America, které spatřilo světlo světa teprve před dvěma týdny, by se tohle stávat prostě nemělo.

Leto se tak na velké scéně doslova ztrácel. Po většinu času se držel kdesi vzadu vedle předsunuté platformy pro bubeníka a působil celkově hodně nevýrazně až znuděně. Navíc měl připravenou i malou promenádu, tu však v v prvních dvou třetinách využíval velmi sporadicky. Sem tam si jen udělal výlet k jednomu nebo druhému rohu pódia.

Nutno ale říct, že příznivcům to vůbec nevadilo. Myslím, že i kdyby celý koncert odzpíval vsedě, aniž by měl cokoliv zlomeného, „Echelons“ by i tak byli jako v transu. Obrovský potenciál mají například starší skladby jako This Is War nebo Kings and Queens. Ten se ale v Praze proměnit nepodařilo. Nepomohly tomu ani Letovy tanečky, ve kterých spíše připomínal hipísáckého tanečníka na rozptylové louce a ani nedotažená scéna. Když už mám velké led scény, využiji je mnohem lépe a nebudu tam jen pouštět různé barvy.

Následný příval nafukovacích balónů, ani využití světýlek mobilních telefonů při ztemnělé scéně dnes už nikoho příliš neohromí. O konfetách ani nemluvě. Nezachránila to ani přítomnost české vlajky, kterou Leto mával při písni Do or Die. Den před tím totiž mával v Lodži polskou a o dva dny později bude v Kodani mávat dánskou.

První dvě třetiny koncertu se tedy vyloženě nepovedly. Naštěstí tu ale byla třetina poslední. V ní si kapela (v tomto případě duo bratrů Letových) relativně napravila reputaci. Leto se převlékl a začal více komunikovat s fanoušky. To nic nemění na tom, že s tím měl začít o poznání dříve. Přes obligátní: „Zakřičte vy všichni, co vidíte Thirty Second To Mars poprvé!!“, „Zakřičte vy, co už jste na nás byli!!“, „A teď vy, co vůbec netušíte, co říkám!!“

Plocha na stání rozhodně zaplněná nebyla, zato zejména horní části tribun vypadaly jak Ikea v neděli. Proto Leto neváhal a poprosil sekuriťáky, aby fanoušky sedící bůhvíkde u stropu pustili na spodní tribuny blíže ke scéně.

S přídavky v podobě hitů Walk on Water z aktuální desky America a zejména pak s vyloženou stadiónovkou Closer To The Edge Jared vyloženě ožil. Konečně běhal po celé scéně, naplno využíval i promenádu, na scénu si přizval několik desítek fanoušků a co víc, dokonce se v závěrečné fázi odvázal a po konstrukci vylezl prakticky až ke stropu holešovické haly.

Text: Aleš Malár,fFoto: Michal Straka