Arcade Fire byli skvělí. Kdo nepřišel, může litovat

V pátek 15. června 2018 před v přízemí slušně zaplněnou a na galeriích téměř prázdnou pražskou O2 Arenu předstoupilo americko-kanadské uskupení Arcade Fire. A kdo zůstal v pátek doma, možná udělal chybu.

Razantní úvod obstarali srbští Repetitor, „power trio“ s dívčí rytmikou. Arcade Fire nastoupili v přímém „televizním“ přenosu s českých komentářem coby „těžké váhy“ světového popu. Šestice posílená o bývalou řádnou členku, od té doby trvalou koncertní hráčku Sarah Neufeld (housle, zpěv, ale také klávesy a perkuse), saxofonistu, klarinetistu a klávesistu Stuarta Bogieho a haitského hráče na perkuse Tiwilla Duprateho, občas trochu změnila aranžmá (například Reflektor a Afterlife z dvojalba Reflektor, 2013), ale skladby ze všech pěti řadových alb předváděla, většinou v menších blocích, obvyklým strhujícím způsobem.

Arcade Fire

Bratři Butlerovi, hlavní zpěvák Win a jeho neposedný bráška Will, Winova manželka Régine Chassagne, univerzální Richard Reed Parry, kytarista/baskytarista Tim Kingsbury a pracovitý bubeník Jeremy Gara měnili místa i nástroje. Když na obvyklou sérii pěti šesti skladeb usedla za druhou bicí soupravu jinak převážně klávesová Régine, aniž by zanedbávala doprovodný zpěv, Gara hrál dvě písně na elektrickou kytaru (za bicími i v přední linii), pak se k ní připojil. Zpěvačka si vzápětí užila své „oblíbené číslo“ Sprawl II (Mountains Beyond Mountains), na něž se stihla rychle převléknout do třpytivější kombinézy, nevynechala ani tradiční „spartakiádní“ závěr se stuhami. Pražskou specialistou byla připomínka skladby skupiny Ivana Krále Eastern Bloc.

Arcade Fire k nám zavítali poprvé, zda se na slabší návštěvě odrazilo negativně fotbalové MS nebo atraktivní vystoupení předešlých dnů, těžko soudit. Zhruba z jedné třetiny zaplněná hala (naprostá většina byla ploše) tančila a zpívala, jednou nahradila kompletní osvětlení na Winovu žádost telefony. Nadšení bylo oboustranné také skupina „jela naplno“. Mohu srovnávat, viděl jsem je po druhém a třetím albu, bylo to stejně skvělé. Od té do by prodloužili set ze sta na sto dvacet minut, mají lepší světla, obrazovky, nápady, radost ze hry a dokonalé ovládání nástrojů však zůstaly.

Arcade Fire

Dokonce pět převážně retro-popově zabarvených skladeb (Everything Now hned dvakrát, Réginino taneční číslo Electric Blue, Put Your Money On Me, odpíchnuté Creature Comfort a inscenované „rodinné drama“ We Don’t Deserve Love coby první přídavek) z posledního, u mě méně oblíbeného alba Everything Now, znělo živě přitažlivěji než na desce a mezi klasiku jako Wake Up, Neighborhood #1 (Tunnels), #3 (Power Out), Rebellion (Lies), No Cars Go, My Body Is A Cage, Intervention, The Suburbs a Ready To Start zapadlo.

Petr Nožička

0