Obsedantní hudební perfekcionista

Rubrika:  Interview, publikováno: 26.07.2018

Comeback skupiny Tichá dohoda, která byla jedním z nejvýraznějších fenoménů české pop music 90. let, právě vstupuje do další, a dalo by se říci rozhodující fáze. V době vydání tohoto čísla Rock & All by už měla být konečně na trhu nová deska Hlasitá revoluce, první řadové album kapely po neuvěřitelných 19 (!!) letech. Už to samo o sobě by bylo dostatečným podnětem k rozhovoru s kytaristou a zpěvákem Tiché dohody Dana Šustra, nicméně důvodů k důkladnému „rekapitulačnímu prosmýčení“ celé jeho dosavadní hudební kariéry je samozřejmě mnohem víc.

 Jak a kdy ses dostal k muzice a ke hře na kytaru?

Někdy v 11 letech na dětském táboře. Kamarád Michal Kotek mě naučil první tři akordy, abych si mohl zahrát písničku. Takže normální příběh, ale předtím jsem od sedmi chodil na klavír. Moc jsem to neměl rád, ale dneska tomu vděčím za svoji hudební prostorovou představivost. Na klávesnici totiž krásně vidíte „ležet vedle sebe všechny tóny“ a vztahy mezi nimi. Navíc krásně rozlišený bílý a černý klávesy. To na kytaře tak dobře ne. Já totiž dodnes neumím noty. Na nauku jsem nechodil. 

Ale zpátky ke kytaře. Teprve v 16 letech mě napadlo, že bych chtěl být kytarista, a to pod dojmem z Jimmyho Page a pod jeho vlivem, protože jsem v té době totálně ujížděl na Led Zeppelin. Zavřel jsem se přes prázdniny u tety na chalupě, nechodil ven a cvičil 8–10 hodin denně – to si už dnes vůbec nedovedu představit. V září jsem se vrátil na gympl úplně bílej, zatímco všichni spolužáci a spolužačky byli opálený… Měl jsem taky štěstí, že se mi v tehdejším nedostatečně zásobeným trhu podařilo sehnat oxeroxované noty prvních pěti alb Led Zeppelin i s tabulaturami. Takže jsem se skutečně učil podle Jimmyho Page, což byl tehdy můj guru, stejně jako hudba Led Zeppelin. Když v roce 1979 vyšlo In Through The Out Door a zemřel John Bonham, zažil jsem to v „přímým přenosu“ – podobně jako smrt Johna Lennona nebo vydání alba The Wall.

Od Železné metly k První lize 

Jestli jsou moje informace správné, první kapela, ve které jsi působil, byla Železná metla. Měli jste i nějaká veřejná vystoupení, nebo zůstala jen ve zkušebně?

Pokud si vzpomínám, tak jo, Železná metla byla první. Byla to středoškolská kapela ze spolužáků. Měli jsme jedinej koncert v sále pod vodárenskou věží na Letné, myslím, že tam byl a dodnes je nějakej dům mládeže. Ten koncert před spolužáky byl šílenej výbuch. Ne hudební, ale organizační a technickej. Dokonce i vyhořel zesilovač… No průser! Když to vezmu z dnešního pohledu, tak tam chyběl snad už jen pobíhající Mr. Bean nebo spíš Jack Black. (smích) Ale nenechal jsem toho, jak vidíš. I přes to počáteční fiasko.

Pak už přišel Stress Oswalda Schneidera, tedy přímý předchůdce dodnes existující alternativní skupiny Oswald Schneider?

Stress Oswalda Schneidera jsem měl moc rád. Byly to hezký a chytrý písničky. Kluci to byli skvělí a dodnes jim moc fandím. Já ti už přesně nevím, jestli jsem ještě předtím anebo potom nehrál s Michalem Šenbauerem v jeho skupině – název jsem už ale zapomněl. Mimochodem, je třeba ještě upřesnit, že jsem v té době fungoval především jako zpěvák, ne jako kytarista. O zpěváky v rocku a popu je u nás nouze. Lidi tady na to nemají moc odvahu. Taky si vezmi, jak se tady cení hlas. Když už ho pak někdo má, má šanci udělat „kariéru“, nehledě na to, jakej je to člověk a charakter. Stačí se podívat, kdo co potom zpívá, aby se „uživil“… Já vlastně žádnej hlas nemám, ale zpívám. Jsem v tomhle spíš písničkář. I proto jsem byl později rád, když přišla Blanka, že jsem se toho mohl zbavit, soustředit se na skládání a psaní textů, hraní na kytaru a backvokály – a nechával jsem si skoro na každý desce symbolicky jednu písničku pro sebe.

Následně jsi rozjel vlastní formaci První liga, ale mihl ses také v kapelách Půl tváře a Marlene. 

První liga vznikla v roce 1984. Klasika: v pasáži Lucerna, kde bývala vývěsková inzertní služba, visel inzerát, že bubeník a basák hledají kytaristu a zpěváka, a pod tím telefonní číslo. Zavolal jsem na něj a domluvil si zkoušku v jejich zkušebně v LŠU v Nebušicích. Tenkrát jsem tam jel tramvají a pak autobusem přes celou Prahu a vezl s sebou dokonce i kytaru a combo v ruce! Tam na mě čekali Roman Pluhař (později mj. Ta Jana z Velké Ohrady – pozn. aut.) a basista Petr „Bořík“ Levora, kterým se rozpadla předešlá skupina Ofsajd, protože kytarista Standa Jelínek odešel na profesionální dráhu k Petru Hannigovi. Začali jsme hrát a shodli jsme se na nové vlně, na Police, Men at Work, Ultravox, Clash, The Jam, U2 a The Cure. Tehdy s námi ještě chvíli byl zpěvák Jan Gomboš, dnes malíř Jan G. s úžasným hlasem jako Freddie Mercury – opravdu ho uzpíval! Každopádně tady začala moje skladatelská kariéra. Tehdy jsem ještě neuměl napsat text, většinu textů proto napsal můj spolužák Vilém Rubeš. Do dneška z té doby zbyl jen text Přátelé. První úplná skladba i s textem, kterou jsem napsal, bylo Tobě se to nelíbí. Tu hrajeme dodnes. Takovej punk, ale pořád mě to baví.

První liga byla svým způsobem jednou z prvních českých vlaštovek „nového českého popu“, respektive pop rocku. Cítil jsi to tehdy tak, že vytváříte nějakou alternativu oficiálnímu mainstreamu? Nemáš zpětně pocit, že jste tak trošku předběhli dobu a zůstali vlastně skoro neobjevení?

To nedovedu posoudit. Prostě jsme dělali, co jsme cítili, a chtěli to prosadit. To je podle mě normální. Nebo dřív bylo… Nešlo o kalkul, komerci ani o peníze. A že s tím, co dělám, vždycky předbíhám dobu, je taky v pořádku. O to přece jde, ne? Udělat něco novýho, někam se vyvíjet, posunout. Ale že po nás neštěkl pes, to je jasný. Tehdejší doba nepřála skupinám ze sklepa, navíc tady byla aféra Nová vlna se starým obsahem, zákazy Letadla, Jasný páky, Mišíka, Pražskýho výběru atd. Hrát tehdy novou vlnu byla de facto ideologická diverzní protistátní činnost. A desky se vydávaly jen těm neškodným nebo „schváleným“ skupinám, anebo protekčním synkům – připomeňme např. OK Band. Když o tom tak zpětně přemýšlím, vždyť my jsme vlastně byli hrdinové a odbojáři! (smích)

Hurá na profi dráhu

Poprvé ses výrazněji zapsal do povědomí zdejšího publika coby člen souboru Dr Max, se kterou jsi i natočil její první elpíčko. Jak na to vzpomínáš? A proč jsi vlastně tuhle ve své době velice úspěšnou kapelu, navíc disponující potřebnými profesionálními papíry, opustil?

No, to bylo až po období se skupinou Marlene. Ta vznikla taky na nějakej inzerát nebo doporučení. Sešel jsem se s basistou Michalem Cingrošem a pak to na chvíli usnulo. S Marcelem Průchou aka Pionýrem, zpěvákem punkových A64, jsem se znal osobně už předtím. Mimo jiné jsem s ním prvně hulil trávu… Byli jsme ortodoxní „cure-ři“ a pojí nás ještě jedna zajímavá společná historka. Jednou jsme u něj doma koukali na nějaké video – myslím, že snad záznam Rockpalastu, a po jeho skončení byly nějaký klipy. Hned první byla nějaká neznámá, ale skvělá kytarová kapela v místnosti plný květin. Byl to jediný oficiální videoklip The Smiths This Charming Man. Pouštěli jsme si ten klip pořád dokola a říkali si, že to je super kapela. Tady ji tehdy ještě nikdo neznal… A byla z toho další hudební láska na celej život, jak se říká.

Co se Dr Maxe týče, to byla taková náhoda. V kuloárech – tím myslím kavárnu Slavia atd. – se povídalo o „mladém nadějném“ kytaristovi, tak jsem dostal lano. Dr Max byl navíc před natáčením svého prvního alba. To byl zázrak! Navíc byl přesně tou světlou výjimkou, že nebyl protekční ani svazáckou kapelou. Samozřejmě tam hrálo roli to, že zpěvák pracoval na Pražském kulturním středisku, ale to byl poměrně standardní případ dobrých kontaktů na správném místě. Bylo mi dvacet a stal jsem se jedním z nejmladších kytaristů té doby, který dostal profesionální papíry a absolvoval měsíční natáčení celého alba, navíc v úžasném prostředí a za ještě úžasnější podpory našeho podle mě nejlepšího zvukaře 70. až 90. let (ne-li vůbec!) Petra Kocfeldy. Ten začínal jako basista u Petra Spáleného a pak se stal zvukařem. Natáčel mj. album Kuře v hodinkách a první živou desku Katapultu, což jsou dodnes milníky naší rockové hudby, jako koncertní zvukař pak působil u Karla Gotta a v polovině 80. let si založil jedno z prvních soukromých studií u nás. Petr mě opravdu naučil strašně moc o nahrávání i o věcech kolem. Každou jeho poučku a moudro dodnes chovám v hlavě, opatruju a řídím se jí. Také jsme s ním pak vytvořili první čtyři alba Tiché dohody, tedy Chci přežít, Underpop, UnplugGag a „Untitled“ (Dan má na mysli eponymní CD, většinou označované jako Tichá dohoda – pozn. aut.). Při tom posledním se ale naše cesty rozešly: už jsme na něj byli moc dirty a grunge a Petr je přítelem čistého a vyrovnaného zvuku, v čemž je mistr. Každopádně díky Dr Maxovi i Petru Kocfeldovi za tuhle zkušenost, která mi otevřela dokořán dveře světa studiového nahrávání. Bez této zkušenosti bych určitě nebyl takový aranžér a producent, jaký jsem dnes.

Co se situace v Dr Maxovi týče, moje účast byla de facto výměnou za tyto zkušenosti. Aniž bych to chtěl bagatelizovat, položili jsme tam to nejlepší, co jsme v sobě měli. Pavel Holý v podstatě udělal velmi chytrý tah – nabral do zavedené skupiny několik mladých neokoukaných talentů (vedle mě i Romana Holého) a exploatoval ve svůj prospěch naši mladickou invenci a nadšení. Takže to hezky fungovalo. To album se dá podle mě dodnes příjemně poslouchat. Nehraju pouze v titulní skladbě Vaše tělo uletělo, protože ta vyšla už předtím jako singl. 

Můj odchod byl způsoben souběhem několika faktorů. Nechtěl jsem být jen kytaristou v kapele, která je zavedená a jejíž běh neovlivňuju, resp. nekormidluju. A navíc: když album vyšlo a pod mojí skladbou Ty nevíš byl podepsán Dr Max, uvědomil jsem si, že tenhle kolektivismus mi nevyhovuje. Ale beru to zase jako daň za ty všechny benefity, které jsem tam získal. Určitě na to vzpomínám rád, něco jsem se tam naučil. Taky je mi jasný, proč mi při znovusestavení nezavolali. Dr Max se mnou je jiná opera než beze mě, všechny další nahrávky jsou jiný. Můj rukopis je prostě příliš výraznej – nebo klidně řekněme „úchylnej“ – a patří prostě už do Tichý dohody. 

Hned první sestava Tiché dohody, ještě bez Blanky Šrůmové a s tebou za mikrofonem, měla kreativně docela našlápnuto, jak dokazuje třicet let stará demokazeta Zlatý grál. Rozsypala se ale dřív, než stihla dosáhnout potřebného průlomu – co bylo příčinou?

To byla strašně zajímavá kapitola. Nemohlo se moc hrát, ale když už se hrálo, bylo vždycky úplně narváno. Na Kladně jsme málem zbořili sál. Pak přišel Rockfest 1987, kde jsme se poprvé potkali na jednom pódiu s Oceánem, kterej ovšem zvítězil a zanedlouho dostal nahrávací smlouvu. My nic, a to kromě jiného mělo vliv na náš pozdější rozpad. Já navíc musel na půlroční stáž do Berlína a po návratu jsme se rozešli. Ještěže zbylo to demo. Podle mě existovaly jen čtyři, max. pět kopií té kazety. Já mám jednu doma, už jsem ji i zdigitalizoval a na YouTube dal dva songy – Přátelé a Je čas. Z té doby také pochází skladba Milion tajemství, která přešla do kmenového repertoáru TD a vyšla na albu Chci přežít z roku 1990, stejně jako Přátelé z repertoáru První ligy.

„Zeppelini“ s holčičím vokálem

Další historie Tiché dohody už je fanouškům známější, tu počáteční ostatně mnozí ani neznají… Proč ses najednou rozhodl vsadit na určující dívčí vokál? A upřímně: Neměls obavy, jak klubové publikum přijme Blanku, kterou do té doby znalo především jako zpěvačku poměrně plytkého středního proudu, prezentující se v televizi se skupinami Monogram a Balet?

Jak už jsem říkal, původně jsem byl zpěvák, nebo spíš „zpěvák“. Když jsem k tomu musel hrát ještě na kytaru, byla to fuška, takže když jsem potkal Blanku, byl jsem rád, že mi uleví alespoň s tím zpěvem a já se budu moci víc věnovat kytaře. Navíc Blanka je prostě jedinečná zpěvačka, osobně myslím, že jedna z nejlepších, jaká zde kdy byla, takže jsem tím získal. Já osobně vůbec rád „beru“ ty lepší varianty, protože mě posouvají. Nikdy netrvám na vlastních názorech ani nápadech – pokud mi někdo navrhne lepší řešení, tak to beru hned! Jsem v tomhle pragmatik. S Blankou to tudíž byla jasná volba: líp zpívala a samozřejmě i líp vypadala. A v muzice, kterou jsem skládal a kde mám rád vyšší melodický vokál, což u nás v nepopové muzice nebývá příliš zvykem, jsem vyřešil významný aranžérský problém. Představte si, jak by tady lidi přijali zpívajícího tenora à la Neil Young. Tomu by se tady nejspíš pošklebovali. Zdejší model rockového mužského zpěváka je „řvoun“ à la Kabát a v popu mužné bellcanto à la Gott, Kolář nebo Hůlka. I když, pravda, tu byl Petr Novák, čestná výjimka potvrzující pravidlo… Takže zeppelinovské skladby s holčičím vokálem byly vlastně skvělým řešením. 

Co se přijetí ze strany fanoušků týče, takhle jsem neuvažoval, nikdy podobným způsobem dopředu „nekalkuluju“. Začátek ale samozřejmě byl trochu krušnej. Lidi mi nadávali, co tam dělá ta ….. z Baletu a podobně. Dnes se směju, když mi občas někdo někam na webu napíše opačnou výtku, že mu Blanka naopak chybí. Jako bych za to mohl já, že odešla! Ale to je život.

Když Tiché dohodě v roce 1989 vyšel první singl Nač tě mám / Hombre, byla to de facto jen studiová skupina, tedy duo Šustr a Šrůmová plus najatí hudebníci. Z jakého důvodu vytvoření nějaké stabilní sestavy a rozjetí pravidelné koncertní činnosti trvalo tak (relativně) dlouho?

Já byl po rozpadu první sestavy v totální depresi a nechtěl jsem už žádnou kapelu stavět. Tohle mívám opakovaně vždycky po odchodu někoho z kapely – např. počátkem roku 1995, když odešli Pavel Krtouš a Jarda Kvasnička. Mě to vždycky tak nějak vycucne, zklame, raní. Jsem totiž asi komplikovaná osobnost, se kterou je těžký vyjít. Nebo spíš než vyjít je asi přesnější říct mě přežít. To je karma a povaha. Ale já měl opravdu každýho, kdo s námi hrál, rád, i když jsme se hádali nebo měli rozdílný názory. Na všechny rád vzpomínám. Každá sestava byla ve své době tou nejlepší, kapela vždycky dýchala spolu. A všem děkuju, že s námi hráli, protože v danou chvíli jsme vždycky udělali skvělý věci. Když pak někdo odešel, vzalo mi to kus tý společný energie.

Takže v takovéhle depresi jsem byl po rozpadu první sestavy TD. Do toho přišla Blanka a vytáhla mě z toho. Začali jsme spolu dělat písničky a díky tomu, že jsme měli „profesionální papíry“, rozuměj přehrávky, i nějaký kontakty z naší předešlý činnosti, podařilo se nám na Supraphonu udat dvě písničky a získat smlouvu na singl pro „nadějné začínající“ umělce. Natáčelo se u Petra Jandy a jako studioví hráči s námi hráli David Koller a Guma Kulhánek. Singl Nač tě mám / Hombre je takový prenatální stadium toho, co jsme dělali potom. Vůbec na naší tvorbě je pěkně slyšet přechod z osmdesátek do devadesátek. První album je ještě hodně osmdesátkový, aranžemi i soundem. Underpop už byl indie rock.

A proč jsme se nakonec rozhodli hrát živě? No ono to bez toho nějak nešlo – a dodnes nejde. Prostě když hraješ, jsi vidět a lidi tě začnou brát. Můj názor na živý hraní je ale pořád jeden: beru ho jako „nutný zlo“. Být po mým, budu sedět od rána do večera ve studiu a tvořit. Tvorba, to je moje droga. Ale abych mohl tvořit, musím holt občas i „tahat bedny“.

Souviselo to nějak i s tím, že jsi tenkrát jistou dobu souběžně hrál se skupinou Nasycen?

Ne. Já s Nasycen hrál, protože se mi ty písničky líbily a byl jsem ochoten jim s nimi pomoci.

Podepíšu každou notu!

První album Tiché dohody Chci přežít vyšlo jen na CD a kazetě, nikoliv na klasické vinylové desce. To na přelomu let 1990/1991, kdy u nás cédéčka ještě zdaleka nebyla stěžejním formátem a CD přehrávač měli spíš jen fajnšmekři a vyznavači technologického progresu, byl dost odvážný krok. Nepovažuješ to zpětně trošku za chybu? Možná jste se mohli ve větším „chytit“ už tenkrát, a ne až s následujícím albem Underpop. Mně osobně přijde vaše prvotina dodnes hrubě nedoceněná a baví mě dokonce ještě víc než Underpop.

Byla to technologická podmínka vydavatele. Oni to na tom naopak chtěli postavit a my souhlasili. Jak jsem už zmiňoval, Chci přežít je deska s dědictvím soundu 80. let. Písničky jsou tam ale samozřejmě dobrý. Cizí pohled, Přátelé, Milion tajemství a Čas všechno zahojí jsou dodnes v kmenovém repertoáru, což o něčem svědčí.

Řada posluchačů i publicistů vás v první polovině 90. let v různých souvislostech srovnávala hlavně s Lucií. Jak ti to bylo příjemné? A brali jste ji jako konkurenci?

No, nevím už, jestli, jak a proč nás s nimi srovnávali. Jsme přece úplně jinej styl. Ale s hochy z Lucie jsme se počátkem 90. let kamarádili. Já se s Robertem Kodymem znal ze Slavie od roku 1985, s P.B.CH. jsem natáčel singl skupiny Bossanova, s Michalem Dvořákem jsme dělali nějakou hudbu, která se posléze nerealizovala, a David Koller, jak už jsem zmínil, s námi natáčel singl. Lucie se pak stala velkokapelou, zatímco Tichá dohoda – a teď neřešme příčiny – ne. Tady se naše cesty oddělily.

Každé album Dohody bylo trochu jiné. Vím, že tuhle otázku muzikanti nemají rádi, ale přesto: Máš k některému z nich silnější/pozitivnější vztah než k těm ostatním?

Já mám jednoznačně nejradši La Décadance, to považuju za naše umělecky nejvyzrálejší album. Všechno kolem bylo správně. Kapela byla rozjetá, po dramatickým odchodu původní rytmiky přišla osvěžující posila v osobě Marka Kopeckýho a Aleše Zenkla. Změnili jsme studio a přešli od Petra Kocfeldy do studia Vintage k našim vrstevníkům Michalu Pešoutovi a Luboši Lauterbachovi, kteří nám pomohli udělat moderní dynamickej sound. A ke všemu jsem měl ideální tvůrčí podmínky, naprostou svobodu a od kamarádů na to dostal „sponzoring“ – pětilitrovou zavařovačku domácí pěstované trávy. To bylo v únoru, v květnu jsem dostal nášup a do studia nám pak v létě museli přivézt další. Takže La Décadance je zároveň naše nejvyhulenější deska. Mimochodem, tehdy taky vzniklo naše „rozostřený“ logo v grafickým studiu Test Positiv Martyho Stejskala. Všechno bylo tehdy tak nějak správně rozostřený. (smích) 

Paradoxně právě tahle deska způsobila dvouletou „klatbu“, protože po jejím natočení nás firma EMI dva roky držela ve smlouvě, ale nic nám nevydala a ani nás nepustila jinam. Ale přežili jsme to. Hodně lidí z tý doby je už po smrti. Drogy…

A považuješ naopak některou z vašich desek za nějakým způsobem uspěchanou, ne zcela dotaženou a podobně?

No dovol! V životě bych nic nedotaženýho nepustil ven! Jsem perfekcionista. Přímo obsedantní. V zásadě platí, co jsem už několikrát prohlásil: „Podepíšu každou notu, kterou jsme tam položili.“ Ale samozřejmě se občas někde najde nějaký ten „pomníček“. Nejčastěji kiks v textu na obalu. Například na „Untitled“ je u bubeníka Jardy Kvasničky napsáno, že hraje na kytaru, což je samozřejmě nesmysl. Nebo něco v mixu, třeba víc nebo míň nějakého efektu – to ovšem posluchač nepozná, ví to jen autor/producent.

Přes 2Wings ke comebacku Tiché dohody

Tichá dohoda přestala vyvíjet jakoukoliv aktivitu v roce 2003. Vzpomínám si, jak podrážděně jsi reagoval, když se pak po čase v souvislosti s vydáním druhé sólové desky Blanky Šrůmové v tisku objevilo, že jde o zpěvačku „již neexistující Tiché dohody“, a argumentoval tím, že jste přece nikdy neoznámili rozpad. To je samozřejmě pravda – ale divíš se tomu, že to novináři psali? Nekoncertovali jste, nenahrávali a nějaké pokračování činnosti bylo zjevně v nedohlednu…

Jojo, je to pravda, pamatuju. Ale dnes už to tolik neřeším. Já si vytvořil vlastní teorii o škodolibosti českých novinářů. Když Blanka poprvé odešla na sólovou dráhu a nikdo nikde nedeklaroval konec skupiny, která dokonce ještě občas hrála, psali o ní „bývalá zpěvačka Tiché dohody“. Dnes, když je Blanka opravdu pryč a na jejím místě je jiná zpěvačka, píšou o ní zásadně „zpěvačka Tiché dohody“. Nebo že by to byla jenom supertupost? Co myslíš ty? (smích)

Já bych řekl, že spíš než zlý záměr je v tom většinou to druhé, tedy hrubá neprofesionalita… Nicméně nechme novináře jejich vlastnímu osudu. Po přibližně čtyřleté odmlce jsi vyrukoval se skupinou 2Wings. Proč jsi už tenkrát nezkusil znovu nakopnout Tichou dohodu a zvolil tuhle poměrně složitou cestu – tím myslím nové jméno, nový, tebou anglicky zpívaný a od Dohody stylově dost odlišný repertoár a DIY systém vydávání nahrávek? 

Těch důvodů bylo víc, ale primární byl syndrom „Pražský výběr II“ – vzpomínáš? Fanoušci to neakceptovali. Situace byla sice jiná, ale nikdo nedeklaroval rozpad skupiny, ani Blanka odchod z ní, jen si udělala dvě sólové desky. Já měl navíc velký nutkání zkusit to „venku“. Přelet přes kukaččí hnízdo, chápeš? Aspoň to zkusit. Mám za svoje písně dva bezva diplomy ze skladatelských soutěží Billboard Song Contest. Album 2Wings Songs From Another Pocket považuju za svoje skladatelsky nejsilnější a nejvyzrálejší album a uvažuju o jeho přetočení do češtiny. Dalším momentem bylo právě založení vlastního labelu. A nesouhlasil bych s tím, že se to nějak stylově nebo hudebně liší od TD – jen tím vokálem a samozřejmě technologickou úrovní nahrávky, která se mezitím hodně posunula. Začali jsme tehdy natáčet ve studiu 3bees, s nímž jsme spolupracovali skoro deset let a natočili nebo smíchali jsme tam osm zvukově opravdu zdařilých alb! Všechna čtyři alba 2Wings, obě alba The Soulmates Tribute Project a dvě CD Tiché dohody, 25 let – Největší hity live! a minialbum Achtung 30! Díky, chlapi!

V roce 2011 se Tichá dohoda vrátila na scénu. A relativně ve velkém a nadmíru úspěšně – nejdřív na festivalu v Trutnově, pak na výročním koncertě v pražském KD Vltavská, který následně zmapovalo už zmíněné živé album 25 let – Největší hity live! Odehráli jste pak víc než dvacet dalších vystoupení, přesto to nevedlo k regulérnímu znovuzrození kapely se vším všudy a Blanka Šrůmová ji nakonec v červnu 2014 veřejným oznámením opustila. Máš s odstupem času pocit, že jste něco udělali špatně a mohlo to dopadnout jinak?

Vůbec ne. Ona se totiž, jak to vidím zpětně, naopak naše spolupráce s Blankou vyčerpala. Ten model z 90. let, kdy já to „vymýšlel“ a ona „prodávala“, už prostě nebyl proveditelnej. Když jsme v roce 2012 začali pracovat na novém materiálu, došlo mi, že pokud ho pustím z ruky, budou moje songy v jejím podání považovány za její. Navíc jsem přestal mít chuť ji nechávat přezpívávat svoje písně i v důsledku předešlé tvorby a interpretace 2Wings. Takže se v té době jako jediné řešení jevilo „zakonzervování“ kapely a občasné vystoupení s klasickým repertoárem z 90. let. Ale nakonec proč ne?

V čem ty sám spatřuješ základní odlišnost současné Tiché dohody se Zuzanou Vintrovou, s níž si pěvecky dělíš repertoár, od té „klasické“ s Blankou Šrůmovou?

Takhle to nedovedu specifikovat, protože to podle mě nelze srovnávat Je to jiný než s Blankou, ale je to pořád Dohoda. Hlavně jsem rád, že jsem podruhý v životě narazil na skvělou zpěvačku, se kterou se doplňujeme. A bonusem pro posluchače je, že nemusí ani nemůže srovnávat, protože každá je jiná. To je podle mě obrovská výhoda. Pro všechny. Pro obě zpěvačky, pro kapelu i pro lidi.

Ano, Zuzana je hlasově samozřejmě naprosto odlišná zpěvačka. Nebylo pro ni jistě jednoduché popasovat se s písničkami, které byly psané na míru pro někoho jiného. Existují třeba nějaké skladby, které bys rád znovu hrál, ale Zuzana je odmítla, protože jí prostě nesedí?

Ne, naopak! Zuzana oprášila některé pozapomenuté songy jako třeba Cizí pohled, Bílý fáro nebo Kdo z vás. Přinesla novou energii.

Hlasitá rocková revoluce

Tichá dohoda se Zuzanou je, zjednodušeně řečeno, zas hodně tvrdá rocková skupina. Vím, že to je čistě hypotetická otázka, ale neodpustím si ji: Zněly by nové věci takhle nabroušeně, i kdyby s vámi zůstala Blanka?

Tohle je obecně rozšířenej omyl. Nejčastější hláška po našich koncertech odjakživa, myslím už od 90. let, bývá „Vy jste nějak přitvrdili!“ nebo „To jsem netušil, že Tichá dohoda je takovej nářez!“ Ale my jsme vždycky byli nabroušení, stačí se podívat na live videa na našem YouTube kanále. Jen samozřejmě nejsme žádná metalová parta, ale spíš garage rock, grunge nebo i post punk.

 

Jak bys několika větami charakterizoval vaše nové řadové album?

Název nového alba je nadsázka, jmenuje se podle titulní písně Hlasitá revoluce. Ta právě odkazuje k tomu, o čem jsme mluvili v předešlé otázce. Je totiž věnována všem těm zakladatelským tvrdým kytarovým kapelám a především detroitským MC5, kteří jsou považováni za praotce hard rocku a punku. Ve skladbě zaznívají úryvky rozhovorů nebo reportáží, které se těchto skupin týkají. Z použitých synchronů jsem udělal 8minutový krátký dokument, ze kterého lidi mohou pochopit víc. A zbytek desky jede na této vlně muziky. Singlovka Oni už zapomněli je klasickej garážovej rock, najdete tu i názvuky country, blues a aranžérskou legrácku à la Beatles, resp. Rutles, což byla parodie Monty Pythonů na Beatles, a závěrečnou psychedelickou plochu à la Velvet Underground a San Francisko 1968. A součástí alba jsou samozřejmě i obě skladby ze singlu Planeta opic / Zakázaný slova.

Album právě vychází. Co všechno se bude dít dál? A máš ještě nějaký nesplněný hudební sen, který se ti s Tichou dohodou dodnes nepodařilo splnit a rád bys to změnil?

No budeme hrát a uvidíme. Sny jsem si splnil tvorbou na tom albu, teď je před námi tvrdá práce. Neměnil bych nic. Opakuju: podepíšu každou notu, kterou jsme položili. (smích)

SEDMERO PÍSNÍ OČIMA DANA ŠUSTRA

aneb co se mu vybaví, když se řekne…

CIZÍ POHLED (Tichá dohoda)

Cizí pohled jsme nově oprášili díky Zuzaně. Přinesla do něj novou energii a se dvěma kytarama a dvojvokálem je to víc britpop než v původní verzi. Pořád mě ta píseň baví, i když je už z roku 1989.

MARIONETA (Tichá dohoda)

Tušil jsem, že na ni dojde! (smích) Původně oddychová akustická skladba z alba Underpop, které si vůbec nikdo nevšiml až do příštího roku, kdy jsme ji natočili znovu živě na UnplugGag. I takové věci se dějí. Podobně to bylo se skladbou Rock Around The Clock – ta vyšla na singlu už v roce 1950, ale proslavila se až po zařazení do filmu Džungle před tabulí o rok později. Marioneta nám páchá nejvíc peněz za vysílací práva, ale zároveň nám kazí image, proto některý lidi bývají na koncertech dost překvapený, že nejsme folkaři. To ať si vyřídí s hudebně „dezinformačními“ rozhlasovými stanicemi! (smích)

KOTVA & KŘÍŽ (Tichá dohoda)

Zkusil jsem k té písni nejdřív napsat text pod vlivem marihuany a stál za prd, takže z toho v něm zbylo jen „počasí s trávou se ti z rukou vymyká“ a omluva rodičům za to, jakej jsem špatnej, zkaženej syn. (smích)

 

KYSELEJ PLÁČ (Tichá dohoda)

Kyselej pláč vyháněl ze sálů kulturáků „prodavačky ve svetříkách“, které si přišly poslechnout Marionetu. Do dneška je v repertoáru. Je to mazec a text je taky vostrej. Reagoval na první zákon o eutanazii v Holandsku, na brutalitu počítačových her. Rozervanej text. Kyselej škleb na život kolem.

HRDINOVÉ (Tichá dohoda)

Coververze Heroes není ani tak naší poctou Bowiemu, jako autorovi českého textu Pepovi Vondráškovi, zpěvákovi skupin Letadlo a Jižní pól. Pepa mě velmi ovlivnil a považuju ho za svého guru v psaní českých textů. Je bohužel nedoceněnej, ale mnoho dnes běžných postupů zavedl v 80. letech právě on. Napsal jsem o tom dokonce diplomovou práci na FF UK.

Zakázaný slova (Tichá dohoda)

Radši to neříkej… Je pravda, že jsou lidi, kteří se mnou po tomhle textu přestali mluvit. A vo tom to je. Nechceme přece zase mít jen jednu oficiální pravdu. Modří vědí. (smích)

ALAN FREED (2Wings)

Přístup k západní hudbě nebyl pro naši generaci v mládí jednoduchej. To, co už bylo 30 až 50 let staré, se ale tak nějak smělo: jazz, blues a taky klasickej rock and roll. V krámku polské kultury v Jindřišské ulici bylo možné koupit LP Rock And Roll, které obsahovalo originály všech zásadních rock’n’rollových songů: Rock Around The Clock, Tutti Frutti, Slippin’ And Slidin’, Whola Lotta Shakin’… A taky jsme mohli v kinech vidět film o vzniku rock and rollu V zajetí rytmu / American Hot Wax z roku 1978. Tady říká Alan Freed pro mě nezapomenutelnou větu: „Berme to jako fakt: Rock’n’roll je větší než my všichni.“ Toto motto jsem měl mnoho let v diáři na titulní straně. A někdy po roce 2000 jsem si koupil Freedův životopis a zjistil, že on jako první začal používat sousloví rock and roll pro novej druh hudby, původně míň kytarovej a se saxofony. Tak jsem o tom prostě musel napsat song. Co jinýho? (smích) 

DAN ŠUSTR

Kytarista a zpěvák skupiny Tichá dohoda. Skladatel, textař, producent a multiinstrumentalista, autor všech hitů Tiché dohody jako jsou Večírek osamělých srdcí, Cizí pohled, Marioneta, Tulák po hvězdách či aktuálního hodně diskutovaného songu Zakázaný slova.

Narodil se v roce 3. května 1965 v Kladně, ale od tří let žije v Praze. Vystudoval český a německý jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Praha a na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Nemá klasické hudební vzdělání, na kytaru je ryzí samouk a sám se netají tím, že neumí noty.

První významnější kapela, v níž působil, byla První liga, kterou založil v roce 1984. Po jejím rozpadu pak v roce 1986 vytvořil společně s bubeníkem Jiřím Šimečkem a baskytaristou Zdeňkem Markem Tichou dohodu. Mezitím ještě působil ve skupinách Půl tváře, Marlene a Dr Max – s tou posledně uvedenou natočil její kultovní první album Vaše tělo… uletělo (1986). Na konci 80. let se objevil i ve formaci Nasycen.

S Tichou dohodou postupně zrealizoval demokazetu Zlatý grál (1987), 7” SP Nač tě mám / Hombre (1989), studiová alba Chci přežít (vyšlo 1991, ale nahráno bylo už 1990), Underpop (1992, reedice s bonusy 2009), Tichá dohoda (1994), La Décadance (1995), Válcovna vkusu s.r.o. (1998) a Hlasitá revoluce (2017) a neřadové nosiče Má duše se vznáší (EP, 1992), UnplugGag (live acoustic, 1993), Tulák po hvězdách (EP, 1994), Live Lucerna Music Bar (live, 1997), Fuctography (CD-ROM, 1998), Největší hity (1999), 25 let – Největší hity live! (2012, nahráno 2011), Kladno Manchester (album coververzí, 2015) a Achtung 30! (EP, 2016).

V letech 2006–2010 se, doprovázen spoluhráči z Tiché dohody Michalem „Sherrym“ Šerákem a Vendym Švábem, věnoval projektu 2Wings. Vydal s ním tři anglicky zpívaná alba (z toho jedno akustické), dvě EP a živák Live Blues Alive. S tvorbou psanou pro 2Wings se také zúčastnil několika světových skladatelských soutěží. 

Text: Petr Korál

Foto: Archiv DS

 

(Navštíveno 154krát, z toho 2krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články