KYTARISTA & JEHO SVĚT

Rubrika:  Na vlastní uši, publikováno: 04.09.2018

Seděl jsem v prezidentském křesle, ve kterém sedával Václav Havel, pil jsem čaj z růžového porcelánu, obdivoval fotografii Báry Basikové a poslouchal povídání Michala Pavlíčka, kytaristy, kterého netřeba představovat. Vyprávěl zajímavě, někdy vesele, někdy smutně, vzpomínal, i do budoucna občas nahlédl. Bylo to velmi příjemné setkání.

TALKING HEADS

Road To Nowhere

(Z ALBA LITTLE CREATURES, 1985)

Talking Heads jsou jasný a David Byrne je úžasný, naprosto výjimečný chlapík. Jak pěvecky, tak jako umělecká persona. Celý tenhle projekt byl nesmírně povedený. Podařilo se jim náramně uchopit novou vlnu a obarvit ji vlastním odstínem. Talking Heads jsem poslouchal moc rád. A kdybych měl tuhle písničku rozebrat hudebně, tak je to přesně ten případ, kdy v jednoduchosti je síla. Silný popěvek, který se nese celou písničkou, se dvěma jemnými modulacemi a graduje na pochodovém základě – a celé to má tah na branku. Mně se hrozně líbí Byrneova manýra ve zpěvu, jak tam má ty „zalíkačky“ a taky ty jeho šílený pohyby. Talking Heads můžu. Slyšíš, jak jsou schopní to určitou komickou nadstavbou občas shodit, nebrat se úplně vážně. Zanechali opravdu silnou stopu ve vývoji hudby.

FRANK ZAPPA

Bobby Brown Goes Down

(Z ALBA SHEIK YERBOUTI, 1979)

Jéje! (smích) Je prostě úžasný, když něco pustíš a během pikosekundy víš, kdo to je. Jasný rukopis, zpěv, ozve se jedno nebo dvě slova a víš, že to je Frank Zappa. A tohle je na muzice krásné. Ty největší originály, ať už kapely, zpěváky nebo i kytaristy, okamžitě poznáš. Jsou to signifikantní samorosty, jsou to ti, co určují vývoj muziky. Frank Zappa byl a vlastně pořád je jeden z velikánů hudby. Jeho odkaz nestárne, jeho muzika je v určitým ohledu pořád progresivní. Zároveň měla pořád takový ten rockový smrad. Byl i takový provokatér,jeho texty byly hodně hustý, hudbu vnímal jako velký happening. Ale dokázal i experimentovat, některé věci jsou až vážnohudební. Je tam všechno, ale pořád je to ON, kytarový démon se zvláštním a osobitým feelingem. Zároveň to byl novátorský skladatel, který uměl skloubit různé styly a žánry a uvařit si z toho vlastní polívčičku. Zappa má tak výrazný rukopis v melodice, ve zpěvu, v kytarách… Prostě není co dodat. Frank je jenom jeden.

PRAŽSKÝ VÝBĚR

Nám s tátou nám je však hej

(Z ALBA NA VÁCLAVSKYM VÁCLAVÁKU, 2016)

Tohle je ukázka toho, jak měl Výběr tenkrát našlápnuto. Byli jsme sehraní, nadupaní energií, byli jsme drzí, agresivní, nechyběl tam typickej výběrovskej škleb a sranda.Všechno rychlý tempa, prostě zběsilý. Chyběl nám jen krůček. Kdyby tady byla jiná konfigurace hvězd a nebyl tu zasranej bolševik – i když kdoví, jestli bychom vznikli, kdyby tady nebyl zasranej bolševik (smích) – tak jsme mohli… V té době jsme měli nakročeno v Maďarsku, které bylo v podstatě výjimkou ze států východního bloku. Omega jezdila natáčet desky do Londýna, nebylo to tam tolik pod ruským vlivem. V Maďarsku jsme tehdy měli velký úspěch, dokonce jsme měli s Omegou hrát společný koncert – ale pak přišel ten zákaz. 

Musím říct, že to vaše zpívání svahilštinou mně dneska přijde jako neuvěřitelná drzost. Vlastně jste vystupovali s jenom napůl hotovými písníčkami a dokázali jste s tím vyprodat brněnskou halu Rondo…

Ta naše textová rapsodie je velkej problém. Ranej Výběr zpíval téměř všechno svahilsky. A texty jsme na to začali šroubovat, až se zjevil Ringo Čech. A tady napsal text „Nám s tátou nám je však, hej bydlíme nad rybníkem“. A bolševik to zakázal. Asi mu tam vadila ta výsměšná ironie, že bydlíme s tátou někde nahoře a je nám hej, a dole se protrhla hráz a lidi utíkaj ajajajaj. (smích) Ringo to pak rychle přetextoval na Pražákům, těm je tu hej a Pražáci jim přišli nezávadní. Byla to doba paranoidní cenzury. Takže tohle je první mutant Pražského výběru. A pak máme ještě jednoho – Nafta nad zlato se změnila v Olda je přítel můj.

PINK FLOYD

See Emily Play

(Z ALBA THE EARLY YEARS 1967–1972, 2016)

Já úplně raný Pink Floyd neznám, ale tohle je fakt neuvěřitelný. Slyšíš tam velmi silnou, členitou, zajímavou melodii, kterou kdyby někdo napsal dneska a dal to do rádia, tak mu to nebudou hrát ani vteřinu – tedy aspoň myslím. Psychedelie je tam cítit v líbivém toku hudby, který je ale tak rafinovaný, že harmonicky skáče do různých zajímavých poloh a vazeb. Moc pěkný! Tady vidíš, jak ta doba byla celá onou psychedelií nasáklá a zároveň byla progresivní v harmonickém cítění, a to se netýká jen Pink Floyd. Vlastně celá anglická hudební scéna určovala celosvětový hudební vývoj, byla originální. Rád se vracím k podobným nahrávkám, protože zdroj, ze kterého to všechno vznikalo, byl zvláštně čistý. Vznikli hippies, nastoupila rocková revoluce, je cítit, jak to hledání nových harmonií bylo zajímavé, nezvyklé a progresivní. Současná muzika se do značné míry pohybuje v dávno vyšlapaných šlépějích a nějak výrazně se neinovuje, trochu se omílá stejný kolovrátek. Proto mám radost, když v té obrovské internetové mase najdu něco, co mě pohladí svojí originalitou. Něco, co jsem ještě neslyšel, jiné harmonie, struktury, postupy, výrazy Šedesátá léta na tohle byla ráj, jako by rozkvetl nějaký nádherný krystal. 

A tebe zaujalo něco, řekněme v posledních pěti letech, co by bylo originální a neslyšené?

Abych pravdu řekl, nedá se to všechno mapovat. Život je na to příliš krátkej. Spíše se vracím ke kořenům. Někdy si z nostalgie najdu na YouTube nějaký starý koncert, který člověk nemohl vidět, občas se ke mně něco novýho dostane. Mně se líbí poslední deska Davida Gilmoura. Ze začátku jsem k tomu měl výhrady, ale čím častěji jsem to poslouchal, tím víc se mi to líbilo. Není to nijak objevný, ale má to svou magickou atmosféru. Nebo se mi moc líbil poslední David Bowie. I když je slyšet, že ten člověk stál na prahu jiného světa, kam nikdo nevidí, a dotek smrti tam je cítit v pojetí, náladě, je tam i loučení – moc silná deska. Ale vývoj přece jenom trochu sleduju. Poslechnu si Adele, Coldplay, nesnažím se nějak konzervativně sedět na svých oblíbencích, na druhou stranu máloco mi vyrazí dech jako kdysi třeba první Zepellini, současná hudba mě nepřekvapuje. Pořád vzniká muzika, která člověka pohladí, která je milá, která má nasazení a drive, hodně kapel hraje neuvěřitelně – ale hledat nějakou novou cestu, kam hudba půjde, hledat něco nového, co bude výrazné, jiné, co se vzdálí od kořenů, je nesnadné. Těžko se hledají originály, protože ten komerční tok je strašně silný. Ale občas najdeš. (smích) Mě potěší i takové věci jako třeba Keith Richards nebo poslední Cohen nebo poslední Jeff Beck.

Ale to jsou samé staré pasty!

Staré, ale pořád dobré. Onehdá jsem viděl koncert Amy Winehouse,a to byla taky jízda, úžasně se odvázala. Je to sice z úplně jiného ranku, ale vynikající.

STROMBOLI

I Leave Again

(NEOFICIÁLNÍ ŽIVÁ NAHRÁVKA, 1987)

Bára zpívá famózně. To je taková radost slyšet tu barvu hlasu, já jsem do jejího hlasu pořád zamilovanej! To je takovej skvost – i v tom výrazu. A jsem rád, že je pořád součástí mého jak muzikantského, tak lidského cítění – je to partnerka v muzice, která pro mě znamenala a znamená opravdu moc. Baruška je prostě jenom jedna. Tady slyšíš, jak ten hlas měl šťávu. Lidi si pořád říkají, proč jsem založil Stromboli. Zaprvé mě někdy už unavoval ten boj s Michaelem ve Výběru. Rivalita mezi námi dvěma občas skřípala, my jsme ty písničky dělali napůl, ale bylo taky mezi námi určité napětí a Výběr šel ve svém koridoru. Po zákazu jsem měl takové rozervané období,odešla mi máma a začal jsem skládat muziku, která byla citlivější, s hlubšími náladami. Ale tu jsme s Výběrem hrát nemohli. Ten byl rockový, temný, sarkastický, ale zároveň to byla sranda. A já jsem Stromboli nezaložil jako trucpodnik, ale potřeboval jsem si někde zobrazit tohle svoje druhé já. Chtěl jsem se otevřít ještě jinak. Kocáb by v životě nezpíval Košilelu, nemohl by to zpívat, já jsem to šil na Báru. Udělal jsem pak i tvrdé věci a Michael se ptal: „Proč Ó hory ó hory nehrajeme s Výběrem?“ A já mu říkal: „Seš padlej na hlavu? To není text pro Výběr.“ Muzika by možná šla, ale Vilém napsal přesně ten typ patetického textu, který Výběru nesluší. Já jsem se chtěl vydat touhle cestou a když jsem našel Báru, která pro mě byla obrovskou inspirací, tak jsem v tom chtěl pokračovat. Hrozně nás to bavilo. Byl to přesně ten druh kompenzace, jako když si herec zahraje v jednom divadle jednu roli a v jiném divadle roli druhou. A mně se líbilo střídat Stromboli a Výběr a baví mě to do dneška. Nikdy jsme nebyli jednobarevné osobnosti, které ortodoxně drží svůj směr. Jsme muzikanti širšího rozkmitu. Někdo hraje celý život blues, ale my máme ten záběr trochu širší. 

JEFF BECK

Beck’s Bolero

(Z ALBA TRUTH, 1968)

S Jeffem Beckem jsem se potkal na Kampě. Bylo to kraťoučké, ale milé setkání. Mně se splnil sen, podat si s ním ruku a prohodit pár slov. Pro mě je prostě kytarový génius. Je to světový unikát, neuvěřitelně osobitý. Jeho kytarové srdce tluče tak silně, tak intenzivně, jeffbeckovsky, že mi na jeho koncertě vyhrkly slzy do očí. Tak jsem byl dojatej. Nádhera, klobouk dolů, Jeff Beck je můj oblíbenec.

MICHAL AMBROŽ & DAVID KOLLER

Vrať se zpátky

(Z ALBA SRDEČNÍ PŘÍBĚH, 2016)

To je Jasná páka, nebo Hudba Praha?

To je loňské album Michala Ambrože a Davida Kollera.

Aha, to jsem ještě neslyšel. Moc pěkně zazpívané, výborný text, má to náladu, nese tě to, na nic si to nehraje, je to přímočaré. Mně se vždycky Jasná páka i Hudba Praha líbily, měly vždycky silný náboj, syrovost, a zároveň to mělo nadstavbu v podobě výborných textů. A můj kamarád Ivan Wünsch mi dal kdysi první novovlnné desky ještě před vznikem Výběru. Jsou věci, který už jsou napsané, ale vždycky se dají podat nějakým svěžím způsobem. Nejhorší je, když v písničce není náboj ani obsah, tam nepomůže nic. Ale pokud je silný interpret a výborný text, tak i věc, která není bůhvíjak nová nebo objevná, získá to správné, co má mít. A v případě Michala to vždycky funguje. 

Text: Ondřej Krista

Foto: Archiv

(Navštíveno 349krát, z toho 1krát dnes)
0
 

Hodnocení k článku

1 Star2 Stars3 Stars4 Stars5 Stars (No Ratings Yet)
Loading...Loading...

Tagy



Související články