S Joem Karafiátem jsme se potkali na jeho „domovské scéně“, v kavárně Národního divadla. Kytarista, zpěvák, skladatel, kapelník, herec, světoběžník, šedá eminence českého undergroundu a výborný vypravěč se svěžími názory na život mi vyprávěl o některých cestách a zákoutích svého života. Jak žil v Americe a Kanadě, co dělal po svém návratu do Čech a co dělá teď.
SVATOPLUK KARÁSEK & POZDRAVPÁMBU
Tolerance
(NEOFICIÁLNÍ KONCERTNÍ NAHRÁVKA, 2001)
To je Sváťa Karásek, takový mladý hlas tu má… Čekal jsem nějaká náboženská vyznání. (smích) Potkali jsme se spolu skrze Plastiky. Kluci se kamarádili, byla to parta kolem Václava Havla.
Hrál jsi s ním někdy?
Ne, on měl kolem sebe svoje lidi. Já jsem byl před revolucí deset let v emigraci a než jsem odjel, byl jsem mimo underground. K tomu jsem se dostal vlastně zprostředkovaně. Žil jsem v Americe a Kanadě a tam jsem dělal nějaké věci s Vráťou Brabencem. Spolu už neděláme, protože těch rumů už bylo dost. (smích) Po návratu jsem založil skupinu Joe Carnation Band, trio se svými starými kamarády z mládí. Jednou jsme hráli v klubu Vagon a oslovili mě Ivo Pospíšil a Tonda Pěnička z Garáže. To byl můj první vstup do českého undergroundu. Venku jsem dělal trochu jinou muziku, ale asi tam ta alternativa vždycky byla.
A jak ses dostal ke kytaře?
Mě to vždycky bavilo, pořád jsem si brnkal, můj táta hrál taky, často jsme hráli spolu. Bohužel mě rodiče jako malého nikdy nedali do žádné hudebky nebo „lidušky“, dodnes toho lituju.
Chybí ti to?
Hrozně moc. Lidé, kteří hrají třeba od pěti nebo šesti let, to už mají v sobě. Umějí číst noty, znají teorii, což je obrovská výhoda. U mě je to spíš deset tisíc hodin, které potřebuji, abych něco zahrál. Dodnes cvičím. Když nedržím kytaru tři dny, cítím, že se prsty hůř ohýbají.
IGGY POP
Beside You
(Z ALBA AMERICAN CAESAR, 1993)
Tohle úplně underground není, ale Iggyho poznám. Znám ho osobně, dělali jsme mu s Garáží předkapelu v pražské Sportovní hale. A bylo to přesně v době vydání téhle desky. Šli jsme pak po koncertě za ním do šatny a on mi povídá: „Jo to seš ty, ten z lesa!“ A já mu říkal: „Já nejsem z lesa, já jsem z Kanady.“ Je Amerika, pak je Kanada a pak už je les. (smích) Iggáč byla vždy moje krevní skupina. Pak udělal nějaké šansony, na stará kolena zpíval francouzsky, to se mi líbilo. Ale jinak už to neposlouchám. Jak celý život hraju na kytaru, tak už tu zkreslenou nemusím. Víš, takový ten podladěný mazec, to chrčení, to už je na mě moc. Mám rád čistý zvuk, akustické nástroje. Iggy Pop se Stooges byl rock and roll, těžký rytmus. Je to samozřejmě legenda. Hrál jeden rok na festivalu v Trutnově, ale měl zdravotní problémy. Kluci za ním šli, on se však nechtěl s nikým bavit.
THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE
Tygr
(NEOFICIÁLNÍ ŽIVÁ NAHRÁVKA Z LIBERCE, 2001)
To je Tygr, ale zpěv je příšernej. Kdo to zpívá? Janíček?
Janíček, ale je tam výborná kytara.
Jó? A kdo ji hraje? Já, jak jinak, to je jasný. (smích) V Národním divadle jsme hráli představení Rock’n’Roll od Toma Stopparda, bylo to dlouhé asi dvě hodiny, na začátku jsme hráli několik věcí, pak proběhla samotná hra a na konci jsme vyjížděli z propadla divadelním výtahem na pódium a hráli právě Tygra. Pak Brabencovi zakázali pod jeviště chodit, protože se pokaždé patřičně upravil a měli strach, aby někam nezahučel. Jsou tam různé šachty a kladky a kdyby tam člověk někam spadl, už by ho nenašli. Takže když my dohráli, on už byl kolikrát doma. (smích)
Jaké to je hrát staré věci od Plastiků se symfonickým orchestrem?
Je to paráda. Celé se to přepsalo a zaranžovalo. Já vždy bojoval o to, abych tam měl alespoň jedno sólo. Orchestr hraje, dvacet nebo třicet lidí, a ty do toho sóluješ jako ty super kytaristi, to je skvělý pocit. (smích) A dobrý je, že tam je dirigent, který ti ukáže, kdy máš hrát. Byl jsem třeba v nějakém divném stavu nebo jsem si nevzpomněl, že mám nastoupit, a on mi vždy ukázal: „Teď hraj!“ Ukazoval samozřejmě i druhým. (smích) Byla to dobrá zkušenost, protože v kapele ti nikdo nic neukazuje.
Řekni mi, jak je to teď s Plastiky?
Teď je to výborný. Lepší než žádní Plastici jsou dvojí Plastici! (smích) Ten příběh je zhruba takový: po všech těch letech vznikla ponorka a lidé začali odcházet. První odešli Eva Turnová a bubeník. Postupně odešli skoro všichni, až jsem v kapele zůstal já a Jirka Kabeš. Ale mezitím přicházeli noví lidé – Eva například poslala baskytaristu Tomáše Skřivánka – a prostě jsme pokračovali dál. A po půl roce se objevili další Plastici. To jsem moc nepochopil. Vždyť se mohli vrátit, nikdo je nevyhazoval. Já jsem vymyslel, že budeme The Plastic People Of The Universe – New Generation, protože jsou tam teď tři mladí kluci. Tlačím kapelu, abychom dělali nové věci. David Koller nám půjčil studio – tímto bych mu chtěl poděkovat – a natočili jsme tři moje úplně nové skladby a dvě starší v novém hábitu. Musíme udělat ještě dalších pět a vydáme vinyl. Ten se líp prodává, cédéčka jsou tak na rozdávání. A v tom je ten rozdíl, ta druhá parta hraje vlastně revival. Hrát dokola Muchomůrky už mě nebaví… Zhudebňujeme věci od Krchovského a od Bondyho. Koncertujeme, na podzim nás pozvali do Ameriky na oslavy stého výročí vzniku republiky.
ECHT!
Noc je dlouhá
(Z ALBA HOŘKÝ PITÍ, 1997)
Na téhle desce jsem se podílel. Já se věnoval produkci Garage, vždy mě bavilo dávat hudbu dohromady. Zavolal mi Karel Malík, jestli bych jim nepomohl. Bylo to v začátcích, žádné digitály ještě nebyly. Kluci udělali nahrávku a potřebovali ji smíchat. U pultu seděl zvukař a povídá: „Tady si sedni a já jdu na pivo.“ Přinesl jsem si vlastní mašinku a na té jsem to smíchal. Žádné efekty, nic, jen čistá hudba. Ale skvělá! I skvělé texty. Smíchal jsem to a myslím, že se to povedlo. A to studio, ve kterém se to dělalo, má teď Boris Carloff. Nahrával jsem tam i svou poslední desku. Dnes už je předělané, má to profi úroveň kabely počínaje a já nevím čím konče. Je to maličké, ale super.
GARAGE
Charlie
(Z ALBA TO BYLA GARAGE, 1997)
To je Ducháček, ne? Nějaká stará Garáž. To neznám. V Garage už nehraju, Ducháčka mám dost. Hrál jsem tam dost dlouho a přestalo mě to bavit. Ta kapela přestala dělat cokoli nového. Přinesl jsem nějaké nové věci a kluci řekli, že to hrát nebudou, tak jsem to v lednu 2017 ukončil. Hrál jsem tam přes dvacet let. A teď odešel po třiceti letech i bubeník Tonda Pěnička, dost důležitá osoba. Ale oni si poradí. Pro mě je to uzavřená etapa a už mě to nezajímá. Serem na to. (smích)
DEAD KENNEDYS
Holiday In Cambodia
(Z ALBA FRESH FRUIT FOR ROTTING VEGETABLES, 1980)
To je těžké psychedelie, něco jako Hawkwind. (poslouchá) Jello Biaffra, kamarád. Paráda. Když jsme hráli s Plastikama v San Francisku, přišel za námi a domlouvali jsme se, že by nám produkoval desku. Říkal jsem si, že by to bylo výborné, on je v Americe známé jméno, ale sešlo z toho. Ani nevím, co dělá. Já jsem byl podobnou hudbou dost ovlivněnej. Když jsem žil v Torontu, natočil jsem doma desku, a tam byly podobné undergroundové zvuky. Nasamploval jsem Brabencova sóla – tedy přesněji řečeno, žádné samplery tehdy nebyly, prostě jsem to nahrál z kazety – a podařilo se mi to vydat v Itálii. Možná by stálo za to vydat to tady, mám to zmastrovavané, je to podobnej americkej androš jako Biafra. V Itálii to vyšlo jen na kazetách a tady to distribuoval Mikoláš Chadima. Biafrovi se to dostalo do ruky a říkal: „Joe Carnation, to je někdo od vás, z Prahy.“ V té době se tady moc anglicky nemluvilo, až někdo přeložil, že Carnation je Karafiát. A Chadima: „Ty vole, to je Pepa!!“ (smích). Tak se vlastně zjistilo, že jsem to já. Pár lidí, co tam se mnou hrálo, už není mezi námi, ale má to takový temný zvuk.
Hudba je pro mě v životě důležitá. Už mám hodně za sebou, viděl jsem spoustu věcí, projel jsem skoro celý svět a hudba mě seznámila s lidmi, které bych normálně nepoznal. Kamkoli přijdeš s kytarou, všude se s tebou baví. Je o čem mluvit, je to společné téma. Hudba je výborný životní směr, ale úplně nejdůležitější není. Jsou i důležitější věci.
Text: Ondřej Krista
Foto: Archiv
Loading...
