FOTO, LIVE: Colours of Ostrava 2016 – den třetí

Tak, jak jsme si pochvalovali zlepšení počasí ve čtvrtka na pátek, sobota ukázala účastníkům Colours výrazně uplakanou tvář. Přesto si festival nenechali ujít tisíce fanoušků, kteří zaplnili hlediště před každou stageí. I když, ruku na srdce, ty s krytou střechou měli tentokrát velkou výhodu.

Robert Křesťan a Druhá tráva

Tomáš Polívka: Robert Křesťan a DRUHÁ TRÁVA pojali koncert jako setkání s přáteli. Stejně jako před letya na stejném festivalu přijal pozvání americký stylotvorný banjista Tony Trischka, keltské nápěvy podpořila Katka García. Křesťan se vyjadřoval hlavně prostřednictvím osobitě uchopených „dylanovek”, ale došlo i na dávnou úpravu Telegrafní cesty od DIRE STRAITS – a dobře, že pršelo. Pánové v publiku se nemuseli stydět, pokud utrousili slzu dojetí (můj případ). Vždycky se to dalo svést na déšť.

Metronome Blues

Martin Zoul: Zvuková nálož filtrovaná přes čepici a pro jistotu kapuci od bundy. Déšť je bastard, hudba pokračovatelů brněnské kapely GERDA BLANK za to nepohodlí ale stojí. Nejen díky novozélandskému frontmanovi zní špinavý grindermanovský rock METRONOME BLUES hodně nečesky. V září vydávají novou desku a pokud bude jen z poloviny tak dobrá, jako jejich set na Colours, bude to velká událost!

 

Republic Of Two

Vojta Tkáč: Tuzemští REPUBLIC OF TWO se na Colours přiblížili Arcade Fire. Na jejich koncert totiž dorazilo publikum ve stejnokroji, v tomhle případě bohužel v pláštěnkách. I přes nepříznivé počasí se ale prostor před Radegast Czech Stage naplnil a díky Jirkovi Burianovi a Mikoláši Růžičkovi na chvíli diváci zapomněli na své promočené boty. V doplnění čtyř dalších muzikantů, včetně bubeníka Honzy Janečky, nabídli Republic of Two starší písně s nezapomenutelnými refrény jako All I Can Hear Is Gunshots a populární Pillow. Návštěvníci ostravského festivalu si zároveň mohli jako jedni z prvních poslechnout i skladby z čerstvého čtvrtého alba Back to the Trees. Indie folkové hymny na chvilku dokonce zahnaly déšť. Růžička a Burian naživo nezklamou.

Martin Zoul: Nikdo mi nevymluví, že je Jiří Burian jedním z nejverzatilnějších českých hudebníků. Vedle Kapitána Dema jsou REPUBLIC OF TWO projektem, kde jeho talent září asi nejvíc. V pětičlenné sestavě kapela dokázala, že zvládá jak komornější klubové koncerty, tak našlapanější festivalová vystoupení, aniž by se přitom ztrácel intimní ráz původně folkrockových písní v duchu takových Kings Of Convenience.

Ať se snaží ona

Martin Zoul: Existuje poměrně rozšířený proud kapel, které nemají žádné velké umělecké ambice a primárně slouží k odreagování svých členů působících nezřídka ve zcela jiných oblastech. Takovou kapelou jsou i AŤ SE SNAŽÍ ONA hrající nekomplikovaný rock, který připomene například Jasnou páku. Přidejte si k tomu hravé texty a lehce praštěnou pódiovou stylizaci s dresy hráčů amerického fotbalu u pánů a roztleskávačky u jediné dámy v souboru a máte celkem jasnou představu, o co tu jde. Jednou větou: nic světoborného, zároveň ale ani žádný velký průšvih.

 

East Cameron Folklore

Tomáš Polívka:  Pro EAST CAMERON FOLKCORE a THE GODDAMN GALLOWS, dvě americké kapely snažící se před scénou Drive vypařit kapky deště dříve, než dopadnou na zem, platí stejná věc. Na první poslech ukrutný nápor s punkovými konturami, ale už na poslech druhý výborně vystavěná aranžmá, kde pestré předivo akustických nástrojů – mandolíny resp. banja, v případě East Cameron Folkcore dokonce violoncella – nezjemňuje tlak zkreslené elektrické kytary, bicích a naštvaného zpěvu, ale ještě ho zdůrazňuje.

Martín Kratochvíl & Jazz Q

Tomáš Polívka: JAZZ Q ohlásili „50 let existence”, byť z původní sestavy zbyl samozřejmě jen Martin Kratochvíl. O entrée se jim postarala samotná Zlata Holušová a mezi Barvami Ostravy se neztratila ani ta jazzrocková. Jistě, výběr repertoáru rezonoval s festivalem, došlo i na zpívané blues a dravé kytarové přímočarosti Zdeňka Fišera. I to je předností kapely – nejen hraní s gustem, ale i nadžánrovost a schopnost vcítění do atmosféry.

Caro Emerald

Martin Zoul: Vystoupení jedné z hlavních hvězd letošního ročníku se dalo rozdělit do dvou polovin. Té první dominoval bigbandový retrozvuk, který v sobě skrýval prvky jazzu, swingu, ale i Karibikem nasáklé lounge music. Druhá půlka vnesla do hry více elektroniky, osobnost zpěvačky a excelentní hudební výkony celé kapely ale nedovolily koncertu spadnout do kategorie elektro swingového muzaku.

 

Kroke & Anna Marie Jopek

Tomáš Polívka: Návrat Anny Marie Jopek na Colours, tentokrát s ansámblem KROKE, pro mě přestavoval jeden z vrcholů festivalu. Jopek už dávno přesáhla jazzovou škatulku, ponořila se do zralé hudební mystiky a k dosažení zamýšlené nálady dokáže přirozeně využívat potemnělou elektroniku i folklórní motivy často orientálního střihu, soudobou „vážnou” hudbu i sofistikovaně chytlavé nápěvy. Přídavky, ovace ve stoje, fascinace, Gong proměněný v prostor někde mezi snem a realitou.

 

Brunettes Shoot Blondes

Pavel Zelinka: Ukrajinský soubor je další ze záplavy letos vystupujících nadějí s jednou deskou na svém kontě. Toto poprockové těleso z Ukrajiny hrálo jak z partesu, v čele pak suverénní Andrew Kovaliov, vizuálně připomínající Petea Dohertho, zvládal své vokální party. Oproti britskému zhýralci ale Ukrajincům chyběla větší jiskra. Doutnání jsme zaznamenali ve výrazně rockovějších kouscích, zbytek alba zněl ve své uhlazenosti dost fádně.

 

Subject Lost

Pavel Zelinka: Domácí projekt, který předvedl velmi silný set. Zpočátku kytarově ambientní, posléze pomalu doutnající dubovým beatem a ozdobený minimalistickou černobílou  projekcí. Postupně gradující set přinesl až euforickou katarzi. A to přesto, že se projekt nedostal přes střední zatěžkaná tempa.

 

Kodaline

Pavel Zelinka: Na koncert KODALINE jsem šel po zklamání, které čtveřice z Irska přivodila svým jarním klubovým koncertem Vojtovi Tkáčovi, s obavou. A přiznám se, že jsem byl na konec příjemně překvapen. Ano, máme co do činění s kapelou, jejíž písničky se hodí do nekonečných seriálů pro teenagery, přesto hlavně živým podáním to kapela o fous strhla do pozitivna. Možná i proto, že jejich hudební mix Coldplay a Travis se nakonec ukázal barevnější, než se původně tvářil. A déšť se v provazcích řinul na davy návštěvníků…

 

Victoria Hanna

Tomáš Polívka: Izraelská pěvkyně Victoria Hanna je vážně fenomén. Její hlasové schopnosti působí neuvěřitelně, ale nepitvoří se, nepřehání, před efektností a stavěním na odiv dává přednost sdílné kráse. I když zostra rapuje texty Tóry s těkavým doprovodem elektroniky i blízkovýchodních akustických nástrojů jako oud. Obsah jedné z písní dokonce zpěvavě vysvětlila v češtině („protože už jsem u vás byla a malinko pochytila”). Zazpívala dokonce aramejsky s vysvětlením, že jde o jazyk již mrtvý. Nevadí, že se plete a v několika syrských křesťanských vesničkách přežívá pár rodilých mluvčích, i tak jde o neuvěřitelnou raritu. Victoria ukázala, že v každém písmenku každé lidské řeči se skrývá kouzlo hudby.

Boys Noize Live
Pavel Zelinka: Nekompromisní techno nářez. Vymazlená projekce a hudbou sesynchronizovaná světla. Hromada stoptimeů nenechala tanečníky vydechnout a zabraňovala plochosti celého setu. Kdo neopovrhuje apriori elektronikou, toho mohli BOYS NOIZE řádně rozhýbat.

 

DVA

Martin Zoul: K žádné jiné tuzemské kapele nemám tak silný posluchačsky vztah. On a Ona hráli jako obvykle tak, jako by mělo jít o jejich poslední koncert vůbec. V tomhle nasazení se jim může rovnat jen málokdo, stejně jako v hudební imaginaci. Soudě podle stupně těhotenství Báry Kratochvílové je pravděpodobné, že se DVA koncertně v brzké době odmlčí. Pokud jste je naživo ještě neviděli, měli byste to tak brzy napravit. Kdo ví, kdy k tomu zas budete mít příležitost…

 

Villagers

Vojta Tkáč: Cestou z Polska nabrala irská formace asi šestihodinové zpoždění. Když ale krátce po půl noci vstoupili na pódium v prostorách Gongu, působili odpočatě a připraveně na první českou show. Autor a frontman projektu Conor O’Brien vzhledově připomínal vousatého hobita s hlasovým darem od Boha. Jeho sametový vokál ve spojení s harfou tvořil z akustických písní vysoce intimní zážitek. Vystoupení odehrál v bačkorách a tuzemské publikum adresoval plynule slovy “díky, díky moc”. Ve svižnějších částech všech skladeb, které se v této koncertní podobě objevily na aktuální live desce Where Have You Been All My Life?, se umělec stavěl na jednu nohu skoro jako ikonický Ian Anderson z Jethro Tull. Osobní zážitek gradoval každou písní a vyústil až ve standing ovation, která VILLAGERS přilákala zpět na závěrečný přídavek. Sympaťák O’Brien sliboval, že se brzy vrátí. Tak doufejme.

 

Jan Blomqvist & The Band

Pavel Zelinka: Podobně jako KIASMOS o den dřív, naservíroval Jan Blomqvist návštěvníkům ušlechtilý taneční set v neměnném středním tempu. Jan nakonec zajal více, a to z toho důvodu, že dobře zpíval a měl k ruce elektronického bubeníka a klávesáka.

 

Thievery Corporation

Martin Zoul: První minuty koncertu jasně ukázaly, že TC nejsou kapelou, která by patřila na hlavní pódium. Dvojici Rob Garza a Eric Hilton doplnila početná suita hudebníků čítající mj. i hráče na sitár. Ten byl alespoň vizuálně zajímavým prvkem vystoupení, které evokovalo módu tzv. etnotanečních kapel z 2. poloviny 90. let. Oproti takovým TRANSGLOBAL UNDERGROUND či ASIAN DUB FOUNDATION ale nenabídli THIEVERY CORPORATION ani skvělé muzikantské výkony, ani transcendentální prvek v podobě setkání s jinou hudební kulturou. Pokud měly letošní Colours nějaký výrazný dramaturgicky přešlap, tak to bylo právě tohle vystoupení.

 

Actress

Martin Zoul: Stan věnovaný Elektronické hudbě byl umístěný poměrně daleko od hlavních scén, většinou se tak plnil spíše těmi, kdo dobře věděli, na co vlastně jdou. Těžko je tak mohl rozhodit abstraktní set Darrena Cunninghama, který v první části rezignoval na jakoukoli hmatatelnou strukturu. Teprve postupně se od zakouřeného hiphopu dostal až ke zmutovaným houseovým beatům. Škoda, že tohle vystoupení trvalo jen hodinu. Kdo ví, čeho bychom se býval dočkali na větší ploše!

Pavel Zelinka: Dech beroucí projekce vysoce převýšila nabízené hudební menu.

Pozitiva dne

Pavel Zelinka: I přes kontinuální déšť se areál na většině míst drží v obdivuhodné kondici. Díky.

Martin Zoul: Když nepočítám malé festivaly, jsou Colours snad jedinou tuzemskou přehlídkou, která cíleně pomáhá zviditelňovat mladé (či alespoň) nové české kapely, a to na základě skutečných zásluh. Množství kvalitní domácí hudby na Colours mě dlouhodobě nepřestává udivovat a sobota byla v tomto ohledu asi nejsilnějším festivalovým dnem.

 

Negativa dne

Pavel Zelinka: Dnes jednoznačně reklama hlavního sponzora u pódia na Elektronické stagei. Leze totiž do očí při pohledu na pódium takřka z jakéhokoliv místa. Chápu, že pokud je někdo výrazný sponzor, pak chce být vidět. U vlezlé reklamy piva Excellent mě napadají dvě věci: muzikanti vypadají díky tomu, dámy prominou, jako prodejné děvky. Po dvaceti minutách otravného točení loga před očima, mám chuť si toto pivo už v životě nedat. Takhle to asi sponzor nezamýšlel, že?

Martin Zoul: Ne, že bych patřil k těm, které irituje vše, co nějak souvisí s Andrejem Babišem. Kdo se ale snaží věcem s logem Agrofertu vyhýbat, ten má na Colours problém. Babiš se tu prezentuje na tisíc způsobů. Stánkem Fatry Napajedla počínaje a čímsi s názvem Mafra City konče (asi jste si tu mohli zahrát tenis s ostudou české žurnalistiky Jarkem Pleslem).

 

Překvapení dne

Tomáš Polívka: Je krásné, kolik malebných jezírek, potůčků,  ba i říček dokáže voda v areálu vytvořit. Festivalové Benátky? Či spíše delta Dunaje nebo Everglades? Ve svých “přírodovědeckých” dobách jsem vždy miloval ekosystémy bažin.

Foto: Tomáš S. Polívka, text: