Ano, dlouholetý „vokální posilovač“ Micka Jaggera vydal i sólové desky. A když už křoví, tak nejen u The Rolling Stones. O služby Bernarda Fowlera se ucházeli jazzman Herbie Hancock i skladatel soudobé hudby Phil Glass. Nemluvě o plejádě rockerů jako Alice Cooper, PiL nebo Living Colour.
R. Bernard Fowler přišel na svět 2. ledna 1960 v New Yorku a s tamní klubovou scénou se propojil velmi brzy. Kupodivu zprvu ne jako zpěvák, tedy pokud nepočítáme obligátní kostelní sbory. Jako čerstvý teenager hrál na basu „v jedné salsové kapele ze sousedství“. Ale vzápětí už zpíval a psal repertoár ve funksoulových Total Eclipse. Svůj hlas uslyšel z desky A Great Combination v patnácti letech, v roce 1975. Odtud vedla jeho cesta k Peech Boys, houseovému projektu DJe a producenta Larryho Levana. S ním si připsal na konto párek tanečních hitů Don’t Make Me Wait (1982) a Life Is Something Special (1983).
Spolutvůrce Šoku z budoucnosti
Další hudební kroky Bernarda Fowlera bychom mohli vnímat jako regres, vždyť měl post sólového zpěváka a nyní se dal do služby jiným. Ale co do vkusu a významu o žádný krok zpět nešlo. Vždyť pro novátorský electro-funk-jazzový počin Future Shock (1983) si zpěváka vybral samotný Herbie Hancock. Bernard tu sice figuroval jen jako jeden ze čtyřčlenného sboru, jenže z tak hvězdné spolupráce už vedou do vyšší muzikantské společnosti velmi schůdné cesty. Zvláště když se může vokalista pochlubit příjemnou barvou hlasu, snadno kombinovatelnou s jinými pěvci, velkým hlasovým rozsahem a naprosto precizní intonací i v komplikovaných vícehlasech.
Hancock zopakoval pozvání i na další album Sound-System (1984), sice už ne tak dobré, Bernard ovšem povýšil na jediného vokalistu. A pak už vše šlo jako po drátkách. Yoko Ono si vybrala šikovného mladíka, aby ji hlasově podpořil na koncepčním LP Starpeace (1985). Ještě ten samý rok se ozvali Sly & Robbie. Pak si vyžádal sbory John Lydon s Public Image Ltd. na album… ehm, Album (1986). A když Phil Glass hledal zpěváky pro písňový cyklus Songs From Liquid Days (1986), povolal vedle Paula Simona, Laurie Anderson či Suzanne Vega také Bernarda. A to už byl zatraceně vysoký level.
K Rolling Stones se dostal Bernard díky vokálům na Jaggerově sólovce She’s The Boss (1985). Když pak „největší rock’n’rollová kapela“ hledala vokalistu na Steel Wheels (1989) i comebackové turné, vybral si Mick právě Bernarda. Od těch dob vokalista věrně doprovází jak Stones, tak jejich sólující členy Richardse, Wooda i Wattse. Což mu nebrání v práci pro další zaměstnavatele jako Alice Cooper (na Along Came A Spider z roku 2008 figuruje jako spoluautor písně Salvation) či Steve Lukather.
Emancipace sboristy
Výrazný prostor dostal Fowler znovu na sklonku 80. let ve funk-industrial-hiphopové kapele Trackhead. Tedy v projektu Douga Wimbishe z Living Colour, experimentujícího bluesmana Skipa McDonalda alias Little Axe a producenta i hudebníka Keitha LeBlanca. Fowler tu měl a po obnovení skupiny znovu má post rovnocenného člena kapely i spoluautora repertoáru. Podílel se na albech Friendly As A Hand Grenade (1989), Strange Things (1990), kam přivedl i hosty Micka Jaggera s foukací harmonikou a kolegyni-sboristku Lisu Fischer, a na For The Love Of Money (2014).
K prvnímu skutečnému sólovému počinu Friends With Privileges se pěvec odhodlal až v roce 2007. Zato se vší parádou nejen pěvecky. Díky svým kontaktům přilákal do studia plejádu známých instrumentalistů. Koprodukci si vzali na starost Dave Abbruzzese (někdejší bubeník Pearl Jam), kytarista Steve Lukather z Toto či Steve Salas. Nechybějí členové Living Colour či další kytarový a producentský šikula Waddy Wachtel (Rolling Stones, Stevie Nicks, Waren Zevon). Brnkl si i Ron Wood.
Čím víc budou Stones pauzírovat, tím víc zřejmě zbude Bernardovi času na vlastní projekty, což je ta dobrá zpráva. Druhé sólové album The Bura (2015) dotáhl a vyšperkoval. A navzdory žánrové pestrosti od řádně přitvrzeného rocku přes reggae po soul a pop drží titul pěkně pohromadě. Bernard se stal opravdu emancipovaným sólistou.
NEJVĚTŠÍ KLENOTY
TRACKHEAD
Friendly As A Hand Grenade (1989)
Druhá deska Trackhead, první s Fowlerem. Pěvec jako jeden z frontmanů progresivního experimentujícího spolku. Kdo by řekl, že se dá tvrdý, industriální hip hop spojit s Bernardovým „elastickým“ vokálním projevem? Funguje to perfektně. Fowler se navíc stará také o klávesy.
BERNARD FOWLER
Friends With Privileges (2007)
Sebevědomý a zkušený debut. Jak by také ne, po dlouhých letech za zády hvězd… Nadchne funkmetalový nápor Your Future i nosná rocková balada New York Time, s jejímž autorstvím Bernardovi vypomohl Steve Lukather. Jako jednu z coververzí Fowler uchopil Cinnamon Girl od Neila Younga.
BERNARD FOWLER
The Bura (2015)
Ostrý funkrockový otevírák Shake It navodí náladu. Po orientální mystikou obestřeném songu See You Again by s chutí hrábl i Seal. V kapele excelují Darryl Jones z týmu Stones i rytmika Living Colour. Na kytaru hostuje Slash, rapuje Chuck D. Bernard září ve vlastních písních, ale nevylámal si zuby ani na předělávkách The Beatles a Queen.
TEXT: TOMÁŠ S. POLÍVKA
Loading...
