Letos tomu bude právě padesát let, co vydala první singl kapela, jejíž příběh patří k vůbec nejsmutnějším v rockové historii. Přestože měli Badfinger podporu samotných The Beatles a mohli se pochlubit čtyřmi hity na obou březích Atlantiku, jejich kariéra se brzy začala zamotávat vinou finančních machinací ze strany jejich manažera. Slibný start se posléze proměnil v pouhou předehru ke dvěma tragédiím.
Badfinger neměli typického frontmana jako Led Zeppelin nebo The Doors, spíše fungovali jako čtveřice, v níž každý psal písně a byl schopen zazpívat hlavní či doprovodný hlas. Pokud se o někom dalo říci, že je v popředí více než ostatní, tak to byl Peter Ham, který byl autorem jejich největších hitů a byl takříkajíc srdcem i duší souboru. Peter byl rodák ze Swansea ve Walesu a rock’n’roll ho upoutal už v raném věku. Ve čtrnácti měl kapelu Panthers, kteří se v roce 1966 přejmenovali na Iveys. Tou dobou se také skupina přesunula do Londýna a jejím manažerem se stal Bill Collins. Hráli sice ještě hlavně převzaté skladby, ale Peter už zkoušel psát vlastní věci a nahrával si je doma na dvoustopý magnetofon Revox.
Za nějakou dobu se o Iveys doslechl Ray Davies z Kinks a v jeho produkci vznikla počátkem roku 1967 série demosnímků. Tehdy kapelu tvořili kromě Petera Hama basista Ron Griffiths, bubeník Mike Gibbins a kytarista David Jenkins. Posledně jmenovaného v srpnu nahradil Tom Evans. Nahrávání nedopadlo úplně ideálně a spolupráce s Daviesem brzy skončila, ale již o pár měsíců později vyhlížela situace nadějněji – o Iveys se totiž začala zajímat mnohem větší rocková smetánka. Došlo k tomu ve chvíli, kdy Bill Collins potkal svého starého známého, jímž byl Mal Evans, cestovní manažer Beatles. Řekl mu o Iveys zrovna ve vhodné chvíli, kdy báječná čtyřka zakládala nahrávací firmu Apple a hledala nové adepty do své stáje. Mal spolu s „lovcem talentů“ Peterem Asherem v lednu 1968 navštívili koncert Iveys v klubu Marquee. Poté si jednotliví členové Beatles poslechli dema vychvalovaných nováčků a opravdu to na ně udělalo dojem. V červnu konečně byla podepsána smlouva a Iveys se vedle Beatles stali zatím jedinými umělci pod křídly Apple.
Možná zítra
V listopadu vyšel první singl: balada Maybe Tomorrow, jejímž autorem byl Tom Evans. Oplývala vznosným refrénem a orchestrální produkcí, za níž stál Tony Visconti, ale v Americe se zasekla na 67. místě a v Anglii se nedostala do žebříčku vůbec. Dobře se jí však dařilo v Německu, Itálii a Japonsku, následkem čehož byl další singl Dear Angie vydán pouze v těchto zemích. Stejnou obchodní taktikou pak utrpělo i debutové LP Maybe Tomorrow. Bohužel, další chystané písně byly firmou Apple odmítnuty, za což mohl zejména neblaze proslulý Allen Klein. Naštěstí se o problémech Iveys dočetl v tisku Paul McCartney a rozhodl se pomoci. Věnoval skupině předběžnou verzi své písně Come And Get It, kterou složil pro film Petera Sellerse Magic Christian. Neopomněl zdůraznit, že hit se dostaví pouze v případě, že bude přesně okopírováno aranžmá skladby. I stalo se – Paulova píseň se dostala na čtvrté místo a v Anglii a na sedmé ve Státech. Album Magic Christian Music pak kombinovalo tři písně z filmu s dalším materiálem, který kapela nahrála do té doby (takže došlo i na mnohé věci z LP Maybe Tomorrow, ovšem ve zvukově přemíchaných verzích).
Ještě před vydáním LP odešel Ron Griffiths a také došlo ke změně názvu. Skupina nechtěla být zaměňována s podobně pojmenovanými Ivy League a sáhla po jménu Badfinger, které inspirovala jedna starší skladba Johna Lennona, Bad Finger Boogie. John ji opravdu složil u klavíru s bolavým prstem a později ji přepracoval na With A Little Help From My Friends. Na místo Griffithse přišel kytarista Joey Molland a Evans se přesunul na post basisty. V době rozpadu Beatles se Badfinger stali jejich vlastnoručně vypiplanými následovníky. Všichni čtyři hostovali na albu George Harrisona All Things Must Pass, Ham s Evansem zpívali na Ringově singlu It Don’t Come Easy a o rok později Evans s Mollandem přispěli akustickými kytarami na Lennonovu desku Imagine. Jejich přátelství s Beatles se stalo požehnáním i prokletím zároveň. Přiválo jim sice davy posluchačů, ale také vybízelo ke srovnání, ze kterého, jakkoliv byli Badfinger talentovaní, nemohli vyjít dobře. Nic nepomohlo, že psali vícehlasé písně s tvrdým spodkem a položili tak nevědomky základy pozdějšímu power popu – po svých idolech se tedy rozhodně neopičili. Přesto si byli dobře vědomi toho, že potřebují autorský hit, aby uhájili svou identitu.
Na výsluní
Jediný singl z příštího alba No Dice dal Badfinger přesně to, co potřebovali. Hamova píseň No Matter What se vyrovnala svým úspěchem předchozí Come And Get It a vystoupala do Top 10 v Anglii i v Americe. Album samotné produkoval zčásti beatlovský zvukový inženýr Geoff Emerick a dosáhlo slušného 28. místa. Jiná skladba vznikla kombinací slok z Hamovy skladby If It’s Love s refrénem Evansova kousku I Can’t Live. Výsledkem byla Without You, která upoutala pozornost Harryho Nilssona, a ten záhy se svou verzí strávil plné čtyři týdny v čele hitparády.
Ačkoliv měli na kontě čerstvý úspěch sami za sebe, opět se do věci vložil nějaký Beatle. George Harrison se nabídl, že bude produkovat další album poté, co úvodní sessions s Emerickem nikam nevedly. Začalo se tedy nahrávat znovu, jenže již po měsíci byl Harrison odvolán, aby pomohl s organizací Koncertu pro Bangladéš. Účast na akci již přislíbili Ringo Starr, Eric Clapton a Bob Dylan, přičemž výtěžek měl být věnován na pomoc uprchlíkům ze záplavami a válkou zbídačené země. Harrison nabídl Badfinger, aby byli součástí doprovodné kapely a odehráli znovu své party z All Things Must Pass. Ham si také střihl s Georgem akustický duet v Here Comes The Sun. I po skončení koncertu měl Harrison spoustu závazků, takže album produkovat nemohl. Badfinger tedy najali Todda Rundgrena, který sám psal podobně beatlovské písně, a začátkem října 1971 bylo LP Straight Up hotové. Ačkoli na desku přispěli autorsky téměř rovným dílem Ham, Evans i Molland, byly opět na singly vybrány dvě Hamovy skladby. První byla Day After Day, která dosáhla třetího místa, což byl vůbec největší hit kapely. Následující Baby Blue nebyla tak úspěšná, ale i tak alespoň vyšplhala na 14. příčku.
Potud by se ještě mohlo jednat o kapitolu z běžného příběhu rockové kapely a po letech tvrdé práce by následovaly další úspěchy v podobě hitových alb, stadionových turné a miliónů dolarů. Jenže Badfinger nebyli obyčejná kapela a léta 1970–72 znamenala vrchol, z něhož vedla již jen cesta dolů.
Jistý pan Polley
Koncertní šňůry Badfinger bývaly obvykle svízelné, zejména v Americe. Byli to sice solidní muzikanti a zpěváci, ale převést bohatý studiový zvuk (zejména husté, navrstvené vokály) do živé podoby bylo těžké. Navíc obvykle hráli po kupě s progresivními nebo hardrockovými kapelami. Aby je publikum nevypískalo, sestával se mnohdy jejich set hlavně z převzatých skladeb a nekonečných bluesových improvizací. Věci jako Feelin’ Alright od Davea Masona či staré hity Little Richarda sice vždycky nějak zafungovaly, ale vrhaly špatný stín na Badfinger v době, která cenila originalitu a inovaci.
V době, kdy se začalo pracovat na No Dice, objevil se na scéně Stan Polley, newyorský byznysmen s jistými zkušenostmi z hudebního průmyslu, který dostal za úkol starat se o peníze Badfinger. Vzájemná dohoda mu dávala pravomoc uzavírat všechny smlouvy a členové kapely od něho dostávali pevný plat, kdežto autorské honoráře si tím chytře vykoupil a pobíral je sám jejich jménem. V roce 1972 se firma Apple nacházela ve zmatku. Badfinger jí dlužili ještě jedno album, ale Polley se již mezitím poohlížel po jiné společnosti, kde by mohl svým klientům zajistit lepší podmínky. Nakonec zvolil firmu Warner Bros., která skupině nabídla 3 miliony dolarů za šest alb během tří let. Smlouva měla vejít v platnost ihned po skončení kontraktu s Apple.
Mezitím se Badfinger dostali do problémů i ve studiu. Práce s Rundgrenem se nedařila a v producentské židli ho brzy vystřídal Chris Thomas. Když se k tomu přičetly ještě tahanice o Mollandova autorská práva a Gibbinsův dočasný odchod z kapely, vzniklo zpoždění, které zničilo veškerou pracně vybudovanou pozici skupiny na trhu. Deska Ass se dostala na pulty obchodů až v listopadu 1973 a propadla na celé čáře. Molland napsal pět z deseti skladeb na LP, ale jediným singlem se stala Hamova píseň Apple of My Eye, v níž se jasně zrcadlily smíšené pocity z odchodu od firmy, která jim dala první šanci. Skladba těsně minula Billboard Hot 100 a album Ass se zakleslo na 122. místě.
Znám cestu ven
Neblahou hrou osudu vstoupila nová smlouva v platnost už v době, kdy se čekalo na vydání Ass. Následkem toho první LP pro Warner Bros. nazvané jednoduše Badfinger vyšlo v únoru 1974 – pouhé tři měsíce po Ass. Sestupný komerční trend se prohloubil, album se nedostalo výše než na 161. místo a žádný singl se nechytil v žebříčku. Mezitím u Warnerů začali pátrat po tom, co udělal Polley se zálohami, které byly zapsané jako podmínka ve smlouvě. Nedostatek financí spolu s poklesem prodeje vytvořil ve studiu značné tlaky. Koncem srpna, když byla dokončena další deska Wish You Were Here, se situace vyhrotila. Ham, jediný člen skupiny, který ještě věřil Polleymu, odešel a nahradil jej klávesista Bob Jackson. Za pár týdnů se ale vrátil.
Molland se odporoučel v předvečer vydání alba Wish You Were Here, které získalo výborné recenze. Za účasti Boba Jacksona bylo ihned zahájeno natáčení dalšího LP, ale firma Warner Bros. v prosinci nahrávání přerušila a kapele vypověděla smlouvu. Důvodem byl fakt, že Polley stále odmítal vysvětlit, kam se poděly chybějící peníze. Deska Wish You Were Here byla ihned stažena z trhu, přestože dosáhla 148. místa v žebříčku a stále stoupala výše.
Během příštích pár měsíců propadl Ham hlubokým depresím z nastalé finanční tísně. Navečer 23. dubna 1975 šel popít s Evansem a rozhodli se, že Polleyho jednou provždy propustí. Evans Petera krátce po půlnoci dovedl domů a stačil ještě zaslechnout jeho slova: „Nedělej si starosti, znám cestu ven.“ Ráno druhého dne Hamova přítelkyně Anne, která byla v osmém měsíci těhotenství, vstala a šla do garáže, kde Peter často psal. Nalezla jej, jak visí ze stropního trámu. Zbývaly pouhé tři dny do jeho osmadvacátých narozenin. V dopise, který po sobě zanechal pro ni a pro syna, mimo jiné stálo: „Stan Polley je bezduchý bastard, vezmu ho s sebou.“
Bez tebe
Po Hamově smrti se Badfinger rozpadli. Molland s Evansem se sešli až v roce 1978 kvůli jinému projektu, který nakonec vyústil v obnovu jména kapely. Vyšla dvě studiová alba u Elektry, Airwaves (1979) a Say No More (1981), a dokonce se singly z obou desek dostaly do půlky Hot 100. Molland s Evansem se ale pohádali a pár let každý z nich vedl své vlastní Badfinger, k Evansovi se navíc vrátil Mike Gibbins. I když teď Evans dostával tantiémy z Without You, nevyřešené finanční problémy z dob Apple přetrvávaly jako koule na noze. 18. listopadu 1983 zavolal Mollandovi, aby se dohodli, co podniknou dál. Následovala dlouhá hádka, při níž Evans třískl telefonem a zařval: „Než dostanu ty peníze, budu mrtvý!“ Později toho večera se šestatřicetiletý Evans oběsil na jednom ze stromů v zahradě.
A co bylo dál? Molland s Gibbinsem se v průběhu 80. let plahočili po koncertech. Začátkem 90. let byly applovské desky Badfinger vydány na CD a tou dobou se také shodou okolností obnovil zájem o power pop skrze nezávislá vydavatelství jako Not Lame Recordings, Parasol nebo Kool Kat Musik. Následovaly kolekce Hamových demosnímků 7 Park Avenue a Golders Green a v roce 2000 vyšlo dokonce i nešťastné album Head First, na kterém se pracovalo těsně před vyhazovem od Warner Bros. V roce 2013, v den nedožitých 66. narozenin, byl Peter Ham poctěn modrou plaketou ve Swansea u nádraží při jeho východu na Ivey Place. Nedaleko tohoto místa kdysi Iveys zkoušeli. Stan Polley byl v roce 1991 shledán vinným ze zpronevěry 250 000 dolarů v jakémsi případu, který s Badfinger nijak nesouvisel. Byl odsouzen na pět let podmíněně s povinností nahradit škodu, ale z částky vrátil jen zlomek. Zemřel v roce 2009. Od roku 2015 vede Bob Jackson vlastní sestavu Badfinger na počest zesnulých kolegů.
Jan Tesař
Loading...
