Na vlastní uši: Jan P. Muchow

Po letech se na přání čtenářů vracíme k anketě, kdy se setkáváme se známými muzikanty nad hudbou všeho druhu. V prvním díle byl naším hostem Jan P. Muchow.

Není lehké dostihnout velmi zaměstnaného hudebníka, skladatele a fanouška londýnského Arsenalu a zjistit, jak je na tom s pamětí a co na to jeho uši. Nakonec z toho vzešlo moc příjemné povídání v jeho studiu.

 

THE BEATLES: I Feel Fine (z alba Past Masters Volume 1, 1988)

Něco mi to říká, už jsem to někdy slyšel… Skvělý.

Otázka zní: Beatles, nebo Rolling Stones?

Rozhodně Beatles. Líbili se mi víc kvůli pestrosti. Stouni jsou, když to přeženu, pořád stejní, což je na jednu stranu možná jejich kvalita, ale Beatles byli pro mě daleko větší hudební dobrodružství. Stouni mají výborné riffy, některé úžasné texty, ale tvorba Beatles byla různorodější. Možná to bylo tím, že vlastně skládali všichni.

 

MY BLOODY VALENTINE: Blown A Wish (z alba Loveless, 1991)

Tohle jsem neslyšel tak pětadvacet let. Slowdive? Ne, jasně – My Bloody Valentine. Víc se mi líbilo EP You Made Me Realise, to bylo daleko syrovější. Zažil jsem šok sám nad sebou, když jsem na nich byl před dvěma lety v Arše a vůbec se mi ten koncert nelíbil. Bylo to v jedné dynamice, zpěvu nebylo vůbec rozumět a celé to znělo jako jedna dvouhodinová písnička.

 

JESUS AND MARY CHAIN: God Help Me (feat. Shane MacGowan) (z alba Stoned & Dethroned, 1994)

Zní to jako Velvet Underground, Jesus And Mary Chain a Spiritualized, ale ten zpěvák…

Jsou to Jesus And Mary Chain a zpívá Shane MacGowan.

Aha, proto ten přízvuk! Je to jejich klasická písnička, zní to jako rock’n’roll, něco mezi Velvetama, C-dur, G-dur a oni. Ale ten hlas… Říkal jsem si, že nějak neobvykle vyslovuje, ale když jste Ir a nemáte zuby, zní to opravdu divně.

 

SONIC YOUTH: Purr (z alba Dirty, 1992)

Počkáme, až přijde hlas… jasně, Sonic Youth. To je jedna z mých nejoblíbenějších kapel, ale písničku nepoznám. Z jaké to je desky?

Z alba Dirty, co vydal Datart v licenci, když byl ještě půjčovna CD. A je to čtrnáctá skladba z něj.

Čtrnáctá? Je vidět, že jsem se často tak daleko neproposlouchal. Přesto jsou pro mě Sonic Youth jedna z nejdůležitějších skupin. Strašně se mi líbilo, že nehráli riffy, pořád si s tou kytarou pohrávali, nikde třeba nehráli baré, v každé písničce měli jiné ladění. Kytarově je to jedna z nejzajímavějších kapel. A Kim Gordon mi přišla strašně cool – bloncka s basou… Poprvé jsem je viděl na festivalu v Německu a jako support měli takovou zajímavou kapelu, která vydala u SubPopu výbornou desku Bleach – Nirvanu. Cobain byl úplně nepoužitelný, bylo vidět, že si jede svou vlastní show. A Novoselika a Grohla to vůbec nebavilo, snažili se s ním držet krok, ale nešlo to. Špatný.

 

SLOWDIVE: 40 Days (z alba Souvlaki, 1993)

Zvláštní je, jak jsou si tyhle věci podobné: bicí, tamburína, kytara. Snažím se to poznat podle zpěvu, písničku nepoznám.

To jsou Slowdive z alba Souvlaki.

To už mě tolik nebavilo. A tuhle písničku si nevybavuju. S Extází jsme s nimi hráli dvakrát v Anglii. Poprvé to bylo v koncertním sále – což se anglicky řekne venue –, který se jmenoval The Venue. (smích) Bylo to někde na okraji Londýna, vnitřek celý vymalovaný na černo a až na tu barvu to tam vypadalo jako v La Scale, klub zhruba pro tisíc pět set lidí. Bylo to poprvé, co jsme hráli pro víc než dvě stě posluchačů. Hrozné nervy, ale mám na to jednu hezkou vzpomínku. V té době už se nám kytary začaly trochu přejídat. Měl jsem s sebou starý synťák zapojený přes kytarové efekty,  zpěvák Slowdive za mnou přišel a řekl mi, že hraju na klávesy jako Syd Barrett.

 

THE ECSTASY OF SAINT THERESA: Alpha Centauri (z EP Fluidtrance Centauri, 1993)

To zní strašně dobře. Já už jsem to neslyšel hrozně dlouho a teď s překvapením zjišťuju, co se tam všechno děje. (smích)

 

SEBASTIANS: Keep Trying (z alba Blue, 1993)

Ještě nevím, ale tady už mi to něco říká, i když je to pořád stejné… To jsou Sebastians? Z té desky? To je tím, jak nevybíráš singly. (smích) Říkal jsem si, že už jsem to slyšel. Já tady hraju ve dvou písních – vazbím. My jsme byli jako „Londýn“ a oni byli „Manchester“, my jsme vazbili a oni tancovali.

 

THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE: Pojď (z alba Maska za maskou, 2009)

Zase dlouhá předehra, ale to asi nepoznám. Snažím se poznat ten hlas – chtěl jsem říct, že to je česká nahrávka, ale nevím.

Plastici z roku 2009.

Kdo to zpívá?

Eva Turnová.

To je nádhera. A to ságo na začátku, jak jenom probublává, člověk neví, jestli tam je, nebo není… Plastici by mě vůbec nenapadli. Eva píše moc hezky, znám ji přes Dušana Vozáryho. A taky hraje na basu.

 

MORTAL CABINET: Crowley (z alba Necrotica, 2015)

Vanessa.

Kousek vedle.

No je to Samir Hauser, ne?

Je. Ale tohle jsou Mortal Cabinet.

Jasně, Samir, Řezník a František Štorm. Samir je můj souputník a kámoš už třicet let. Jednou ráno mi volal, vzbudil mě a povídal, že jde na porno casting a že má dvě možnosti, jaký zvolit pseudonym. První možnost si nepamatuju, ale ta druhá byla Bruno Ferrari. Takže i takhle důležité věci spolu probíráme. Je strašně chytrej a hodně vtipnej.

 

DAVID BOWIE: Dollar Days (z desky Blackstar, 2016)

Říkal jsem si, jestli to nebude ono – poslední Bowie. Tady bylo jasné, že to věděl. Teoreticky to víme všichni. Jsou jen dvě možnosti: buď můžeš v koutě plakat, nebo máš absolutní uměleckou svobodu.

Ondřej Krista